Děti do knihoven. Dejte dětem šanci, aby nebyly hloupé

A+ A A-

Reeve – Tajemství prstenců Saturnu

Bílí pavouci se mstí! Další vědecko-fantastický příběh z pera vynikajícího spisovatele pro mládež. Píše se rok 1851 a Británie se těší nebývalému rozmachu. Je nejen největší říší na zeměkouli, ale ovládá i celou řadu kolonií na jiných planetách a planetkách naší sluneční soustavy.
Jedenáctiletý Artur Mumby, jehož neuvěřitelná dobrodružství kniha zachycuje, žije s otcem a sestrou Myrtle ve vile Jitřenka, plující na oběžné dráze kousek od Měsíce. Nudu všedních dní v odlehlé vile naruší ohlášení nečekané návštěvy jakéhosi pana Webstera, který, jak se později ukáže, není vědeckým kolegou Arturova otce, nýbrž… obrovským bílým pavoukem. 

tajemstvi250.jpg

Tajemství prstenců Saturnu / Philip Reeve /
Váz., 232 stran, 130 x 200 mm

Ukázka z knihy:

Kouzlo poklidného večera na útesu nad mořem vzalo za své a všichni jsme se co nejrychleji rozběhli k Sofronii, Jack samozřejmě vpředu, protože já musel pomáhat Myrtle, které se pod nohy pletly spodničky a krinolína se jí v jednom kusy zachytávala o nízké keříky. Než jsme se vynořili z rozvalin osady, kolem Sofronie létaly záblesky výstřelů a rozléhal se křik a volání povelů.
„Modrokabátníci!“ zahalekal Jack, vytáhl zpoza opasku pistoli a vyrazil k lodi.
„Jacku!“ vyjekla Myrtle a rozběhla se za ním.

V tu chvíli se odkudsi shůry zablesklo a já si konečně mohl útočící loď prohlédnout. Nebyla to Nezdolná ani žádná jiná loď z královské flotily, ale i tak jsem ji neomylně poznal. Byl to tentýž černý, ostny posetý člun ve tvaru rostlinné tobolky, který visel nad Jitřenkou, když jsme odlétali, a domyslel jsem si, že pavoukům na mně a Myrtle bůhvíproč záleží natolik, že nás vystopovali až sem.
„Myrtle!“ vykřikl jsem a pustil se za sestrou, která ještě pořád uháněla Jackovi v patách.
Vtom se ale ze tmy vynořilo cosi strašlivého. Viděl jsem změť dlouhatánských nohou a zářící oči a hned nato se jeden z bledých pařátů vymrštil přímo ke mně a chytil mě do klepet jako do kleští. Pavouk mě zvedl do výšky a natáčel si mě sem tam před obrovskýma očima, které zářily jak nablýskané okenní tabulky. Myrtle ječela a naříkala, ale její hlas se mi čím dál víc vzdaloval a mně došlo, že ji popadl a unáší pryč jiný pavouk.
„Jacku!“ zařval jsem, co mi síly stačily.

Zahřměl výstřel z pistole, tak blízko, že jsem cítil závan vzduchu, jak kolem prosvištěla kulka, a několik lesklých očí rázem pohaslo, prásk! Můj pavouk se zamotal, zapotácel a pustil mě. Na okamžik se mi v záblesku výstřelu naskytl odporný pohled na jeho spousty nohou, načež znovu práskla pistole a zvíře se začalo svíjet a kopat kolem sebe. Za ramena a pásek kabátu mě popadly něčí silné ruce a odtáhly mě do bezpečí.
„Pane Munkule,“ vydechl jsem při pohledu na svého zachránce.
„Jsi celej, chlapče?“ ptal se Ioňan starostlivě. Odhodil obě prázdné bambitky a vytáhl tři jiné. „Těch prevítů je tu jak psů. Vrhli se na nás jak diví, všichni najednou.“
„Moje sestra!“ vykřikl jsem.
Bok po boku jsme se rozběhli k Sofronii. Nebe a zemi na chvíli znovu ozářil ten přízračný záblesk, ale tentokrát jsem viděl, že světlo proudí z chapadel Škruňka a Blika. Stáli těsně vedle sebe a z jejich střapatých věnců vycházel silný elektrický výboj. Pavouk, na kterého mířili, se převalil dozadu v oblaku čpícího kouře. Táborák ještě hořel a Ssilissa v jeho záři ošetřovala Cvaka, který přišel o jedno oko na stopce a z rány mu vytékala průzračná vazká krev.
Ze tmy se vynořil Jack. „Kde je Myrtle?“ křikl.
„Nevím,“ odpověděl jsem.
„Sebral ji jeden z těch zatrachtilejch neřádů, Jacku,“ hlásil Grundl.
Zaplavila nás další vlna světla, ale tentokrát nebyla jejím zdrojem Žahavá dvojčata, ale motory pavoučí lodi. Všichni jsme odvrátili tváře a ježatá loď vyrazila do výšky, až proud plamenů z lučební komory zapálil trávu a ta se dala do ukrutného nářku, který postupně přešel v remcání a hekání, když pan Munkulus s ostatními přispěchali oheň udupat.
„Myrtle?“ volali všichni. „Slečno Mumbyová?“
Žádné odpovědi jsme se ale nedočkali. Vytáhli jsme ze Sofronie lucerny a procházeli křížem krážem celé prostranství od okraje lesa až k rozvalinám na výběžku. Našli jsme šest mrtvých pavouků, stočených jako bílé kostnaté dlaně sevřené do pěsti. Ale po mojí nešťastné sestře nikde nebyla ani stopa.

OBRAŤE LIST A ČTĚTE DÁL... Reeve Philip

You have no rights to post comments