Děti do knihoven. Dejte dětem šanci, aby nebyly hloupé

A+ A A-

John Carter z Marsu aneb mezi dvěma světy filmu a knihy

john carter z marsuPrvního března vstoupí do českých multikin a jistěže i do zbývajících „normálních“ biografů filmová adaptace více než klasické ságy Edgara Rice Burroughse (1875-1950) John Carter z Marsu, a to pod titulem John Carter: Mezi dvěma světy. Ne, sice to není úplně první adaptace předlohy, nicméně o videofilmu Princezna z Marsu (2009) s Tracy Lordsovou raději pomlčme.

Co je míněno „dvěma světy“? Země - a rudý bůh války Mars, kde se minimálně ve snech pana spisovatele válčení doopravdy odehrává skoro pořád – a E. R. Burroughs se samozřejmě víc proslavil Tarzanem (od roku 1912), nicméně obdobného nadčlověka Johna Cartera, veterána americké občanské války, ve které stál tento Virgiňan na straně Jihu, vytvořil v těchže měsících. Je tomu sto let. Vidíte, a přece se Carter - na rozdíl od svého detektivního jmenovce Nicka Cartera – na plátně ocitá poprvé, zatímco Tarzan už tam poletoval milionkrát. Proč to čekání?

Samozřejmě za ně děkujme a před tou dnešní érou počítačových triků by Carterův Mars byl pouze směšným a ubohým papundeklem, asi. Jen těžko by šel věrohodně ztvárnit a dospíval jsem v letech sedmdesátých a čítal tenkrát i české Tomanovy komiksy o Burroughsově supermanovi, nikdy však, opravdu nikdy jsem ani ve snu nepomyslil na to, že by i toto dílo (podobně jako Pán prstenů) mohlo dostat v kinech neanimovanou šanci.

A kdyby? Propána, a jak by asi stvořili onu rudou planetu s neuvěřitelnou faunou? Ne: to nebylo představitelné. Nicméně digitální triky vše změnili, jak víme, a nejen po Pánu prstenů tak přichází i ztvárnění další legendy.
Česky ta sága vycházela už za první republiky (1927-29) s působivými ilustracemi Václava Čutty, ale tehdy zůstala nedokončena. Kompletní vydání dalo tedy dohromady až nakladatelství Paseka po sametovém převratu. Má jedenáct svazků (1995-2003), nicméně dva poslední obsahují šest samostatných příběhů, takže je dobrodružství patnáct, tedy pokud si odmyslíme, že nejméně jeden román ságy rovněž sestává z víceméně samostatných dobrodružství, která Burroughs lepil na sebe, a naopak, hned první romány jsou spjaty velice, ale velice těsně - a fakticky až ve stylu „pokračování příště“. Všechny ale spojuje nezapomenutelná magie rudé planety, i když tu Carter není pokaždé hlavním hrdinou, a některé z pozdějších svazků poutavostí překonaly ten úvodní, i tak ale budu celý únor věřit, že filmová tvůrci pietně začali právě románem Princezna z Marsu a maximálně v něj tak přimísili pár motivů z knih dalších. Ne, ne, titul filmu neodpovídá, ale bylo by zklamáním, kdyby se novodobí mistři triků, ale i zjednodušování děje, pokusili ze ságy zrobit jen jediný film.
Ne, nebojme se. Fanoušci nezalkají. Lze to i předem odhadnout - a hollywoodští producenti lační zlatého zrna si děje jistě budou šetřit, takže se těším na pokud možno věrný přepis. A čeho, ptáte se?

Voják a kovboj Edgar Rice Burrougs nebyl typický autor science fiction, i když i tyhle motivy a technické vynálezy v sáze najdeme. Je však spíš tvůrcem svébytných fantasy, a to fantasy notně dobrodružného typu. Popravdě (a kdybychom si odmyslili kulisy Marsu), připomíná to silně indiánky. A John Carter?
Neněmecký Old Shatterhand. A v případě románu Mistři meče na Marsu dokonce i jakýsi Zorra Mstitel, i když v hávu fantastiky. Nelze však nevnímat i další ságy se zmocňující prvky, a to pohádkovost - a snovost.
Zvlášť infantilní snovost je až nesnově zřetelná a nelze nevzpomenou, že Burroughs trpíval i nespavostí. Řada scén a syžetů má přímo surreálný dech i charakter snů a nižší přitažlivost Marsu, díky které se Carter pohybuje s extrémní lehkostí, pocit spánku jen umocňuje. Zrovna jako i telepatická řeč Marťanů. Dosti však úvah. Nahlédněme do prvního z románů, který krvelačný Edgar připsal synu Jackovi. Princezna z Marsu (1912) je prý inspirována zvláštní knihou Edwina Lestera Arnolda z roku 1905, ale ta je dnes úplně neznámá a neumím tedy zde vyhodnotit Burroughsův přínos. Co ale zvládneme vyhodnotit vespolek, to je bezbřehý, energický a radostně přímočarý vypravěčský talent plus jisté autorovy posedlosti.

Charakter rasy zelených Marťanů, kterou Burroughs stvořil, líčí pak - v překladu Dt. Jirky Macáka a Ivana Beránka – John Carter následovně:
Rodičovská a synovská láska je u nich neznámým pojmem a nedovedl jsem zpočátku plně pochopit tento příšerný systém, vlivem něhož byli Marťani zbaveni všech lepších citů, ba i humanitních pudů, které u nás na zemi ovládají i činy zvířat. Od zrození z vajec neznají ani otcovskou, ani mateřskou lásku, a nevědí, co znamená domov. Jsou trpěni při životě pouze tehdy, když svojí fyzickou zdatností a krutostí dokáží, že jsou schopni ubránit svůj život, ale jakmile je některý z mladých deformován nebo má jinou zevní vadu, je okamžitě odstřelen...

Není to však úmyslná nebo zbytečná krutost, nýbrž pouhý tvrdý a neúprosný boj o existenci na umírající planetě, jejíž přírodní prostředky byly vyčerpány na tak nízký stupeň, že každý nový přírůstek života znamená zmenšení dávky pro ostatní.
Kromě smutného sklonu k rasismu je pro Burroughse typická i pokrytecká cudnost, o které si nemyslím, že mu ji vnutil jen vydavatel časopisu žádaje pohádky pro děti. Kdepak. Ten pohled na lásku i sex plyne z Burrougsovy nejasné podstaty i orientace a skvěle ho ilustruje tenhle úryvek: Vládce zelených Marťanů Tal Hajus byl podle Solina vyprávění hnusný netvor, zosobňující krutost, krvelačnost a sveřepost několika staletí. Byl břitký jako meč, chytrý jako kuna a vypočítavý jako starý lichvář a navíc se od ostatních zelených Marťanů lišil tím, že v něm dosud nevyhasla divoká vášeň pro vlastní potomstvo. Při pomyšlení, že božská Dejah Thoris (tj. titulní princezna, do které se Carter zamiluje) by měla padnout do drápů takovému odpornému zvířeti, mi vyvstával chladný pot na čele a uvažoval jsem o tom, že by pro ni bylo lepší, kdyby raději sama ukončila svůj život – právě tak jako ženy osamělých farmářů, které si raději dobrovolně berou život, než aby padly do rukou indiánských zpustlíků.

Pokud vám Tal Hajus (v knize či filmu) připomene i jistou stvůru z Lucasových Hvězdných válek, není to od věci. I Burroughsem se Lucas nepochybně inspiroval. A Marťané? Neznají prý ani pojem svatba a...
Snoubení je výhradně záležitostí veřejného zájmu a děje se bez jakéhokoli individuálního výběru. Rada náčelníků každé obce kontroluje ten akt se stejnou pečlivostí a důkladností, jako pozemský chovatel dobytka řídí křížení jednotlivých dobytčích ras ku prospěchu a zvelebení celého plemene. Teoreticky by snad podobné páření mohlo mít dobré výsledky, píše Burroughs, leč praxe ukazuje, že přílišné ohledy na veřejné zájmy, které de facto zrušily podstatu mateřství, byly příčinou zrodu mstivých, ledových a krvežíznivých bytostí, jež vedou celý život pochmurnou existenci bez lásky a štěstí. Přes veškeré výhrady však musím podotknout, že muži i ženy zelených Marťanů mají hluboce vyvinutý smysl pro čest a cudnost, i když někteří jsou degenerovaní jako Tal Hajus.

Zmiňovanou čest berme ovšem v určitých limitech a s rezervou, neboť je tu krutost ras, na niž narážíme i ve chvíli, kdy si „pán dvou světů“ hodlá zkrotit obdobu našeho koně.
Thoati jsou právě tak nebezpeční a zlomyslní, jako jejich marťanští páni, konstatuje Carter, jakmile však jsou zkroceni, dají se ovládat a prokazují Zeleným neocenitelné služby.
Z pozůstalosti obou náčelníků, které jsem skolil, mi připadla dvě taková zvířata a brzy jsem se jim naučil velet právě tak dobře jako domorodí bojovníci. Pakliže thoatové nevyhověli patřičně rychle telepatickým rozkazům svých jezdců, byli přiváděni k poslušnosti příšernou ranou hlavní pistole mezi uši, a když jedna nepomohla, snesl se jim na hlavu celý déšť. Procedura trvala vždy tak dlouho, až dokud zvíře nevykonalo, co vykonat mělo, nebo neshodilo jezdce, a jakmile se jezdec ocitl na zemi, došlo mezi ním a zvířetem k boji na život a na smrt. Byl-li dost hbitý a pospíšil-li si s výstřelem, měl naději, že bude jezdit dál, ovšem na jiném thoatovi, ale pokud hbitý nebyl, rozervané a zohavené tělo bylo sebráno jeho ženami a dle tharkského zvyku spáleno.
John Carter, pravda, dotyčnou krutost nahradí lidštějšími metodami a začne tím na Marsu thoatům i nová éra existence, asi jako Carterova láska k Dejah má posléze přinést celou novou éru planety.

Dejah pro mě představovala vše, co mi bylo milé na Zemi, líčí nám Carter, a zdálo se mi, že mezi mnou a jí existují pouta tak silná, jako bychom se narodili pod jednou střechou, a nikoli na různých planetách, vzdálených od sebe čtyřicet osm miliónů mil. Že Thoris sdílela mé city, tím jsem si byl jist, neboť když se ke mně přiblížila, její rezignovaný pohled (rudá Marťanka Dejah Thoris je úvodem ságy zajatkyní zelených Marťanů) se změnil v rozkošný úsměv a vesele položila malou pravou ručku na moje levé rameno – tak je zvykem zdravit na Marsu.

Nešlo by ovšem o romantický román, aby mezi Dehah a Cartrem z Virginie nedošlo i k nedorozumění. My si ovšem radši přečtěme, jak líčí Burroughs jejich sblížení, i když netuším, zda se scény dočkáme i ve filmu:
Den ustoupil noci. Ulice, jíž jsme kráčeli, byla zalita jsem obou měsíců. Šikmo na obzoru zářila zelenavá planeta Země. Zdálo se mi v té chvíli, že jsme v celém vesmíru úplně sami.
Rázem se snesl i noční marťanský chlad. Sejmul jsem z beder přehoz a ovinul jej kolem Dejah Thoris. Jakmile se moje ruka dotkla jejího těla, pocítil jsem zvláštní rozechvění a vlna dosud nepoznaného blaha projela mými žilami. Zdálo se mi, že Dejah se v onom okamžiku o mě lehce opřela. Když jsem kolem ní ovíjel svůj přehoz, spočinula moje ruka na jejích bedrech déle, než bylo nutno – a Dejah se neodtáhla. Byli jsme oba tiše. Kráčeli jsme po půdě umírajícího světa, leč v našich duších se rodil svět nový.
Měl jsem rád Dejah Thoris. Dotyk mé ruky a jejího obnaženého ramene hovořil ke mně slovy, kterým jsem nemohl nerozumět. Uvědomil jsem si, že jsem se do ní zamiloval již od prvního okamžiku, kdy se moje zraky setkaly s jejími na prostranství mrtvého města Korad.

vyd. Paseka, 2003, překlad Jan Kantůrek, ilustrace Zdeněk Netopil

You have no rights to post comments