Děti do knihoven. Dejte dětem šanci, aby nebyly hloupé

A+ A A-

Dračí brána – prastará legenda dračího kouzla


dracibrana300.jpgCitlivý příběh o zmizení magického dračího kouzla, připomínající prastarou legendu, z barvitého světa fantazie plného elfů, draků a tajemných proroctví, od autorky Dědictví koruny elfů (KK 2008). Mezi lidské národy Myrdhanců a Haradonců se vkradlo nepřátelství. Díky největší dračí gardě na světě byli Haradonci dosud neporazitelní...
Když mladík Revyn vstoupil do armády dračích bojovníků, aby unikl své temné minulosti, objevil v sobě zvláštní dar: umí mluvit s draky. Tajuplná zvířata však mizí v husté mlze vysílané neznámou mocí. Aby Revyn draky zachránil, spolčuje se s elfí dívkou jménem Yelanah, která, jak se zdá, zná jejich tajemství.

Dračí brána
Jenny Mai Nuyen

Přeložila Alena Bezděková
Vyd. Euromedia-Knižní klub, 2009, 1. vyd.

Ukázka


Stíny stromů tancovaly po její tváři. Palagrin utíkal tak rychle, že se už nedokázal vyhýbat větvím. Revyn se musel sklonit těsně k jeho hřbetu, aby ho neporanily. Hluk způsobený bojovníky zůstal dávno za nimi, ale přesto měl pocit, že ho pronásledují a každou chvíli se vynoří z podrostu.
Co to do něj vjelo? Sám nevěděl. Ze všech nepochopitelných věcí, které doposud udělal, byla tahle určitě nejšílenější. Ale člověk občas udělá nějakou věc jen proto, že prostě musí.
Když nad ním zasvištěla mohutná větev, přitiskl se k drakovi a takřka se dotkl dívčiných vlasů. Voněly jako podzimní listí, těžce a sladce... Revyn se znovu rychle odtáhl. U všech bohů! Vždyť ujíždí špatným směrem! Měl by se vrátit k ostatním bojovníkům a předat jim elfku. Jen tak mohou najít uprchlé draky. Jestli o ně přijdou, bude to katastrofa pro Logond, ba dokonce pro celý Haradon!
„Stát... Palagrine, zastav!“ Drak si odfrkl a zastavil se. Revyn se obrátil. Obrysy stromů se mu na okamžik rozplynuly před očima. Lekl se, že omdlí, a vzepřel se horečce. Postupně se vzpamatoval. Nedaleko objevil nízkou vrbu, která byla tak porostlá břečťanem, že pod listím vznikla skrytá jeskyňka. Revyn sestoupil z draka a opatrně sevřel dívku v náručí. Ruka jí bezvládně klesla na jeho hruď.
Musel se úplně zbláznit, copak mu přeskočilo? Kdyby se ta elfka probrala, sevřela by mu hrdlo a zardousila by ho. Znovu na okamžik přivřel oči, když se mu půda pod nohama roztočila, a pak dívku odnesl k vrbě a položil ji do suchého listí. Potom znovu vstal a rozběhl se k rybníčku. Tráva na břehu byla tak hustá, že Revyn vstoupil rovnou do vody. Tiše zaklel, vytáhl nohu, poklekl a vysvlékl lněnou košili, kterou měl pod kazajkou. Během chvilky ji roztrhal a připravil prvotřídní obvaz. Zbytek látky ponořil do vody a pospíchal zpět k vrbě.
Chvíli si nebyl jist, zda se má dívky dotknout, a sledoval ji pohledem jako rybu, která se vymrštila a dopadla na břeh. Pak svůj ostych překonal a opatrně jí vyhrnul rukáv šatů. Vlastně to ani šaty nebyly, spíš jakási tunika s krátkými, rozervanými rukávy; neměla ani lem, protože byla ve výši kolen utržená. Špinavé nohy byly nahé. Revyn si vzpomněl na ženy v Logondu – na ty, které vídal přes den na tržištích a ne večer v šencích; ty by považovaly za nestydané, kdyby měly zvednout sukni třeba jen nad boty. Tento ostych elfka zjevně neznala.
Revyn se pokusil zbavit takových myšlenek a donutil se soustředit na podstatné věci: totiž na ránu na rameni způsobenou šípem. Nevypadala tak zle, jak Revyn očekával. Uprostřed zaschlé krve zel otvor, ale krvácení už ustalo. Kůže kolem byla rozervaná. Revyn se otřásl, když si představil, jak dívka vytrhává šíp. Opatrně začal ránu čistit.
Pětkrát musel dojít k rybníčku a vymáchat krví nasáklou látku, než zranění očistil. Teď vypadalo jako černá spálenina obklopená kroužkem zarudlé, naběhlé kůže. Revyn prohlédl i dívčina záda, ale šíp nepronikl skrz naskrz. Měla štěstí. Kdyby ji zasáhl jen o nepatrně víc vpravo, už by byla mrtvá. Revyn vzpomínal na to, jak se s šípem v těle řítila do hlubiny, jak se drak musel vynořit pod ní, jak našla sílu a vůli, aby se ho ve volném pádu zachytila... Bylo to neuvěřitelné.
Revyn naposledy vymáchal látku a otřel dívce tvář. Pod špínou objevil rudé otisky v místech, kde se jí do tváře zaryly Twitovy prsty. Také horní ret měla roztržený, ale jinak žádné další zranění nenašel.
Pod hlavu jí nahrnul hromádku listí, aby se jí pohodlně leželo. Netušil, co jiného by ještě mohl udělat, a tak si přejel vyčerpaně hřbetem ruky po čele. V těle mu pulzovala horečka. Ještě chvíli pozoroval nehybnou elfku. Zdálo se, že klidně spí. Ale něco v její tváři prozrazovalo, že všechno je jinak. Možná to způsobovaly ty tmavé stíny kolem očí, díky nimž vypadala ustaraně a znepokojeně. Nebo rozhodnost, kterou prozrazovaly pevně semknuté rty. Revyn chvíli sledoval její rysy, ale pak vstal, přešel k rybníku a usedl na břehu.
Palagrin stál poněkud stranou, jako by naslouchal zvukům přicházejícím z lesa. Zlaté sluneční paprsky mu ozařovaly hřbet a takřka smývaly jeho obrysy... Revyn si zamyšleně opřel hlavu do dlaní. Na Palagrinovi bylo znát, že není obyčejný tvor. Když ho Revyn pozoroval, jak stojí v mihotavém světle, nemohl přehlédnout onu neskutečnost, která draky obklopovala. Zdálo se, že nepatří do tohoto světa. Patřili do šedého příšeří, kde je žádné oko nedokázalo spatřit, neboť jen tam byli opravdu reální.
Revyn zavřel oči. Jaké bláznivé myšlenky v něm horečka vyvolává!
Vlastně by měl ležet ve svém pokoji a léčit se, místo aby seděl uprostřed lesa a snažil se zachránit nebezpečnou elfku. Jen proto, aby ho pak – a tím si byl Revyn takřka jist – napadla a možná i zabila. To, že měl její dýku, nejspíš nehrálo vůbec žádnou roli. Určitě se na něj vrhne zuby a nehty jako divá zvěř.
Zamyšleně vytáhl dýku zpoza opasku a pozoroval ji. Byla takřka stejně dlouhá jako Revynova paže, a přesto neuvěřitelně lehká. Rukojeť měla zdobenou nepatrnými kroucenými ornamenty. Revyn se na ně podíval víc zblízka. Uvědomil si, že znaky se v nepravidelných odstupech opakují. Bylo to písmo. Ozdobné, tajemné písmo. Možná, kdyby měl dost času, mohl by...

Napiš svůj názor

Bezpečnostní kód
Obnovit