Nevěřte všemu, co se k věření předkládá. Komenský

A+ A A-

Remarque, Na západní frontě klid, nejpravdivější román o zrůdnosti válek

remarque na zapdni fronte klid valka

Nejstrašnější doba pro Ericha Remarqua (1898-1970) byl zřejmě květen 1933. Nacisté veřejně pálí jeho knihy s cílem navždy ho vymazat z lidské paměti. Přesto se román Na západní frontě klid (německy Im Westen nichts Neues) zařadil mezi nejčtenější světová díla první poloviny 20. století, byl přeložen do 50 jazyků. Remarque byl dokonce navržen na Nobelovu cenu.

Román Na západní frontě klid je nejlépe napsaná kniha o zrůdnosti první světové války.
Vyšla poprvé časopisecky v roce 1928. O rok později byl román poprvé vydán knižně a dne spatří k tomu nejlepšímu, co bylo ve světě 20. století napsáno. Protože kniha je vyloženě protiválečná, dodnes vzbuzuje obdiv milónů a také odsouzení hlupáků.

"Tato kniha nemá být obžalobou, ani vyznáním. Má být toliko pokusem podat zprávu o generaci, která byla zničena válkou - i když unikla jejím granátům,"
E.M. Remarque.

O čem je kniha

Kniha popisuje osud Pavla Bäumera, mladého studenta, naivního německého vlastence, který se v roce 1914 dobrovolně přihlásí na frontu, když předtím je celá gymnaziální třída zfanatizovaná jejich profesorem Kantorkem. Z citlivých a naivních kluků se postupně stávají zrůdy, jenž zabíjejí, aby přežili. Při čtení všech těch zrůdností člověk chápe o čem je skutečně armáda a jak jednoduché je z myslících a rozumných bytostí vytvořit zvířata s abnormálním pudem sebezáchovy. Pavel a jeho kamarádi se tak zařazuji do tzv, Ztracené generace, která nepoznala nic než zabíjení a děs války a po jejím skončení se nemají kam vrátit ani na co navázat. Sám hlavní hrdina, pod šikanou sadistického poddůstojníka, poznává nepopsatelnou hrůzu a naprostou nesmyslnost válečné mašinerie, a nakonec umírá, když za naprostého ticha zbraní sahá v zákopu po motýlu.

„Už nejsme žádná mládež. Už nechceme svět brát útokem. Jsme lidé prchající. Prcháme před sebou samými. Před svým životem. Bylo nám 18 let a začali jsme milovat svět a život; a museli jsme na něj střílet. První granát, jenž dopadl, zasáhl naše srdce. Jsme odříznuti od činorodosti od snažení, od pokroku. Už v to nevěříme; věříme ve válku.“ citát z knihy.

Jeden z největších momentů románů je část, kdy v jámě po vybuchlé bombě se náhodou sejdou dva nepřátelští vojáci. Jeden okamžitě zabije druhého a po nějakém čase si začne prohlížet jeho dokumenty. V tom okamžiku mrtvý dostane jméno, vidi část jeho života a najednou pochopí, že zabil člověka. Už neexistuje nepřítel, jsou jen trpící lidé. Jako bych v tom okamžiku slyšel Švejka: " Proboha nestřílejte, vždyť jsou tady lidi!"

Erich Maria Remarque (1898-1970)

V první světové válce byl několikrát raněn, ale přežil. Později se živil jako učitel, obchodní příručí, sportovní novinář, prodavač náhrobků či reklamní agent. Na počátku 30. let emigroval před nacismem do Švýcarska, válku prožil v USA, kde přijal americké občanství, a poté se opět vrátil do Švýcarska.
Erich Maria Remarque se jmenoval vlastním jménem Erich Paul Kramer. Jméno Remark je jeho pseudonym - odzadu přepsané skutečné jméno Kramer. Změnil si jej po válce, protože se styděl být nadále Němcem.
Mezi jeho další slavná a čtivá díla patří Čas žít, čas umírat, Tři kamarádi, Černý obelisk, Nebe nezná vyvolených, Miluj bližního svého, Vítězný oblouk, Jiskra života, Noc v Lisabonu; divadelní hra Poslední dějství.

Člověk, který má radost z toho, jak pochoduje v zástupu a šiku při vyhrávání hudby, je hodný opovržení: Dostal omylem svůj velký mozek, mícha by mu celkem stačila.
Albert Einsein


Ukázka z knihy:

Představoval jsem si tu dovolenou jinak. Před rokem taky byla jiná. Jsem to asi já, kdo se změnil. Mezi dneškem a tehdejškem leží propast. Tenkrát jsem ještě válku neznal. Byli jsme v klidnějších úsecích. Dnes pozoruji, že, sám o tom nevěda, stal jsem se nedůtklivějším. Nejsem tu už doma, je to pro mne cizí svět. Ti se ptají, ti se neptají, a člověk jim vidí na nose, jak jsou na to pyšní; často to dokonce řeknou a k tomu ještě s výrazem, že jako vědí, že se o tom nemůže mluvit. Zakládají si na tom docela.

Nejradši jsem sám, to mne nikdo neruší. Neboť všichni se vracejí stále k témuž tématu, jak se jim vede špatně a jak se jim vede dobře, tomu se to líbí, onomu se to nelíbí, a brzy zas jsou u věcí, které tvoří jejich život. Dříve jsem jistě právě tak žil, ale teď nenacházím v sobě nic společného s těmito věcmi.

Příliš mnoho mi mluví. Mají starosti, cíle, přání, která nemohu chápat, tak jako oni. Mnohdy sedím s některým z nich v hospodské zahrádce a pokouším se jim vysvětlit, že v tom je už vlastně všecko: moci tak tiše sedět. Přirozeně, že tomu rozumějí, přizná- vají to, shledávají to taky, ale jen slovy, jen slovy, to je to, cítí to, ale stále jenom napolo. Jiný jejich život lpí na jiných věcech, jsou tak rozděleni, nikdo to ne cítí celým svým životem; ani já sám neumím dobře říci, co myslím.

Když je tak vidím v těch jejich pokojích, kancelářích, povoláních, tu mě to neodolatelně přitahuje, chtěl bych být taky v tom a zapomenout na válku; ale zároveň mne to též odpuzuje, je to příliš úzké, jak to může vyplňovat celý život, mělo by se to rozflákat, jak to všechno může tak být, zatím co venku sviští nad jamami střepiny a rakety vyletují, ranění v celtách jsou odvlékáni a kamarádi se krčí po zákopech!

Tady jsou jiní lidé, lidé, které dobře nechápu, jimž závidím a kterými opovrhuji. Musím myslet na Kata a Alberta a Műllera a Tjadena, co asi dělají?

Snad sedí v kantině nebo plavou, brzy budou zase musit dopředu.

V mém pokoji stojí za stolem hnědé kožené sofa. Posadím se do něho.

Po zdech je připevněno připinadly mnoho obrazů, které jsem si kdysi vystřihl z časopisů. Mezi tím pohlednice a kresby, které se mi líbily. V koutě stojí malá, železná kamna. Na protější stěně police s mými knihami. V tomto pokoji jsem žil, než se ze mne stal voják. Ty knihy jsem si postupně kupoval z peněz, které jsem vydělával za hodiny. Mnoho z nich bylo antikvárních, tak na příklad všichni klasici, svazek v tuhých modrých deskách stál marku dvacet feniků. Koupil jsem je v úplných vydáních, neboť jsem byl důkladný, při „vybraných" spisech nedůvěřoval jsem vydavatelům, že vybrali právě to nejlepší. Proto jsem si kupoval jenom „sebrané" spisy, četl jsem je poctivě a pilně, ale většina mi toho mnoho neřekla. Tím více jsem čekal od jiných knih, modernějších, které byly ovšem také mnohem dražší. Některé jsem získal ne zcela poctivě, vypůjčil jsem si je a nevrátil, poněvadž jsem se s nimi nemohl rozloučit.

Jedna přihrádka police je plná školních knížek. Šetřil jsem jich málo a jsou hodně potrhány, stránky jsou vytrhány, víme proč. A dole jsou nacpány sešity, papír a dopisy, kresby a pokusy.

Chci se vmyslit do té doby tenkrát. Vždyť je ještě v pokoji, cítím to hned, stěny ji uchovaly. Mé ruce leží na opěradlech sofa; uvelebím se pohodlněji, i nohy dám nahoru, tak sedím pohodlně v náruči sofa. Malé okno je otevřeno, ukazuje známý pohled na ulici s kostelní věží, tyčící se na konci. Na stole stojí pár květin, držátko na pera, tužky, mušle jako těžítko, kalamář, tady se nezměnilo nic.

A tak to taky bude, budu-li mít štěstí, až bude po válce a já se vrátím navždycky. Budu právě tak tady sedět, koukat po pokoji a čekat.

OBRAŤE LIST A ČTĚTE DÁL... Remarque Erich, válka protiválečný román

Komentáře  

# Nicol 2013-11-20
Nejradši jsem sám, to mne nikdo neruší. Neboť všichni se vracejí stále k témuž tématu, jak se jim vede špatně a jak se jim vede dobře, tomu se to líbí, onomu se to nelíbí, a brzy zas jsou u věcí, které tvoří jejich život. Dříve jsem jistě právě tak žil, ale teď nenacházím v sobě nic společného s těmito věcmi... Mnohdy sedím s některým z nich v hospodské zahrádce a pokouším se jim vysvětlit, že v tom je už vlastně všecko: moci tak tiše sedět. Přirozeně, že tomu rozumějí, přiznávají to, shledávají to taky, ale jen slovy, jen slovy, to je to, cítí to, ale stále jenom napolo. Jiný jejich život lpí na jiných věcech, jsou tak rozděleni, nikdo to ne cítí celým svým životem; ani já sám neumím dobře říci, co myslím.
Erich Maria Remarque (1898 – 1970), Na západní frontě klid
Citovat
# Jožka 2012-09-23
Knížku jsem četl (měl jsem ji v povinné četbě) a musím říct, že z toho seznamu povinné četby (byly tam knížky jako Babička, Otec Goriot, Paní Bovaryová…) byla tahle jedna z nejlepších, ne-li nejlepší. Film se předlohy věrně drží, alespoň co si pamatuju (ale byly tam části, u kterých jsem si opravdu nebyl jistý, jestli byly i v knize) je temný, beznadějný a na TV film je rozhodně dobře udělaný. Ale z knížky jsem měl mnohem větší zážitek
Citovat
# Michaela 2012-08-06
Tu však jsem náhle viděl, že mohu pro druhého něco znamenat už jenom tím, že tu jsem, a že ten druhý je šťastný, protože jsem u něho.
Když se to takhle řekne, zní to velmi prostě, ale když pak o tom člověk přemýšlí, je to obrovská věc, která vůbec nemá konce.
Je to něco, co člověka může úplně roztrhat a změnit. Je to láska, a přece něco jiného. Něco, pro co lze žít. Pro lásku člověk žít nemůže, ale pro člověka jistě!
Citovat
# Ruda 2012-02-08
V současné době všechno pokračuje. Ve válce v Iráku bylo zabito 655.000 lidí a nikoho to nevzrušuje. Jsme ještě vůbec lidé nebo postupně degradujeme zpět ke zvířecím kořenů.
Citovat
# Pavla 2011-02-24
Netrhejte motýlům křídla, vždyť oni pak pláčou. Nešlapte po kytkách, vždyť kytky tak krásně voní. Nezabíjejte lásku, vždyť láska je křehká jako ty kytky, a hlavně nezabíjejte lidi, vždyť lidi se milují.
Citovat
# Thornwald 2011-02-19
Prosím autory webu , aby přepsali životopis Remarka .. Možná ste ve škole přeslechli že jeho vlastní jméno je REMARK ! přejmenoval se na REMARQUE , jelikož se styděl za svůj německý původ.KRAMER´, jak vy píšete , je jméno , které mu dala německá propaganda , tvrdící že je původem žid a lhář aby ho německá populace nečetla.Možná byste se měli vrátit na střední školu....
Citovat
# Kašpar 2011-01-26
Hloupej Honza, copak jste to nepoznala?
Se divím, při vaší sečtělosti:-)
Citovat
# Jirka 2011-01-26
Všichni, kteří chtějí narukovat do armády, by si měli přečíst Remarquovu knihu, aby pochopili, jakou blbost chtějí udělat.
Citovat
# Kašpar 2011-01-25
Pravda, tihle pochodující ubožáci si zaslouží opovržení. Mnohem větší vkus mají vědci, třeba jaderní fyzici, co sestrojí pořádnou bombu, nejlépe atomovou. A protože vědátoři mívají(i Einstein měl)opravdu vysoké IQ, tak špinavou práci s jejím svržením na jiné tuctové chudáky svěří jiným lidem, aby byli mimo podezření z nelidskosti. Prostě, kdo umí, ten umí. Svět je krásně jednoduchý a pravda je zřejmá na první pohled, že?
Citovat
# Dana 2011-01-26
ano, i u vás je jednoduchost myšlení vidět na první pohled. Kdopak asi jste?
Citovat
# JAn 2011-01-25
Moc se mi líbí, co řekl Einstein: Člověk, který má radost z toho, jak pochoduje v zástupu a šiku při vyhrávání hudby, je hodný opovržení: Dostal omylem svůj velký mozek, mícha by mu celkem stačila..... to snad říká vše
Citovat
# John 2011-01-25
Je málo spisovatelů, kteří dokáží tak jednoiduše, ale účinně popsat nepochopitelný sadismus, který člověk sám sobě činí. Vynikající byl také Hemingway, Tolstoj, Grass, Kurt Vonnegut, Heller...zbFFx
Citovat