Děti do knihoven. Dejte dětem šanci, aby nebyly hloupé

A+ A A-

Někde jinde na onom světě. Příběh, kde konec a začátek je úplně jinde

Zvláštní příběh, v němž začátek a konec si vyměnily místa, vypráví v knize Někde jinde Američanka Gabrielle Zevinová. Stačí jen zalistovat stránkami, abyste si udělali obrázek. Prolog je pojmenován Na konci a epilog má název Na začátku. A čas, jako i životy postav, běží doslova a do písmene pozpátku.

O čem příběh vypráví
Hlavní postava příběhu Liz zemře ve svých pouhých patnácti letech a přenese se do záhrobí. Do podivného místa, kde mrtví nemohou být více živí a kde naprosto běžnou a přirozenou konverzační otázkou je: „Na co jste umřel /-a?“ Do světa, který je zrcadlovým odrazem toho našeho. Lidé v něm nestárnou, ale mládnou, dokud se z nich nestanou zase novorozenci, kteří jsou posíláni zpět na Svět, aby se narodili do nových životů.

Stálý cyklus smrtí a narození připomíná koncepci o reinkarnaci z hinduismu a buddhismu. Ale v tomto textu se jedná spíše o inspiraci koloběhem života v přírodě. Orientaci textu k nějakému konkrétnímu náboženskému nebo folklórně-mytologickému základu byste marně hledali. Čímž nechci říct, že by v něm folklórně-mytologické prvky chyběly – naopak, je jich v něm nepočítaně, ale text je při čerpání z nich eklektický.

Z určitého pohledu by se Onen svět, vymyšlený Gabrielle Zevinovou, dal přirovnat ke křesťanskému Očistci. Život každého v něm se odvíjí od věku, v kterém zemřel, pozpátku, což znamená, že čím starší člověk zemře, tím delší čas stráví na Onom světě, jako kdyby jeho duše potřebovala delší rekonvalescenci, aby si odpočinula a očistila se od všech nánosů ze života na Světě – než se navrátí její prvotní nevinný stav. Až teprve pak může postoupit dál.

Na druhou stranu, druhá část knihy je pojmenovaná Kniha mrtvých, stejně jako soubor textů, které vkládali zemřelým do rakví starověcí Egypťané, a, stejně jako tomu nahlíželi ve starověkém Egyptě, i vyprávění Zevinové interpretuje smrt pouze jako přípravu na nový život.

Když existence puberťačky Liz dovrší svůj cyklus na zemi i v záhrobí, její duše putuje zpátky na Svět, kde se narodí znovu jako dívka, dcera. Tím se text zase přibližuje k starořeckému mýtu o Démétře a Persefoně, v němž návrat dcery ze záhrobí je znamením o začátku nového cyklu obnovy v přírodě, jíž je souzeno rodit se, dozrávat, umírat a znovu se rodit stále dokola.


Voda jako hranice a spojení mezi světem živých a světem mrtvých se vyskytuje v představách mnoha národů, stejně tak i loď jako dopravní prostředek na Onen svět. Není tomu jinak ani ve vyprávění Zevinové. Vodní hranicí u ní je celý oceán a dopravním prostředkem – křižník.

Když se Liz probere na křižníku, který ji odváží ze světa živých, nejdřív se snaží ignorovat skutečnost, dlouho jí nedochází, že je opravdu mrtvá. Není připravená na smrt. Nikdy na ni nemyslela. A po přistání na Onom světě se zpočátku cítí strašlivě osamělá, podvedená, okradená… Jak jí mohl být odebrán život tak strašně brzy? Vždyť ona ještě ani nestihla začít žít! Vždyť se na ten pravý život zatím jenom připravovala! Jako typická puberťačka prochází fází vzdoru, bojkotuje snahy své babičky Betty, s kterou se na oněch místech shledá,  jí existenci na novém místě usnadnit. Den co den jenom pozoruje z Vyhlídkových palub, kde za vhozené mince mrtví mohou sledovat své rodiny a blízké na světě z něčeho podobného teleskopům, životy všech těch, které nechala na zemi. Ale postupně si uvědomí, že být zajatcem minulosti nemá smysl a že člověk by měl „žít“ naplno tady a teď, bez ohledu na to, kde zrovna se nachází. (Ke stejnému poznání dojde taky Owen, další postava z příběhu: „Marním svou smrt. Jsem jako ti lidé, kteří tráví celý život u televize místo, aby navazovali skutečné vztahy,“ řekne si nakonec.)

Vztahy na Onom světě buď vznikají úplně nové, nebo se obnovují ty, které na Světě smutně přerušila smrt. Ale pro každého pokaždé jde o něco přesně takového, aby mu pomohlo zahojit jeho duši. Betty, které za života nefungoval vztah s dcerou, dostane na Onom světě šanci vychovávat Liz, dceru své dcery, a být jí dobrou „matkou“. Owen, kterého smrt odloučila od jeho někdejší dětské lásky, po počátečních několika letech samoty na Onom světě prožije znovu dětskou lásku, i když už s jiným děvčetem. „Život je laskavý,“ myslí si Liz při své cestě zpět na Svět.

Celá kniha Někde jinde je dobrá, světlá, zanechá ve vás dobrý pocit, ale co se na Onom světě děje se zlými lidmi, kteří na Světe druhým ubližovali – na to mně nedala odpověď. Není v ní soud, rozdělení na hříšníky a nevinné. Na jednom místě Liz se ptá Betty na masové vrahy: „a jsou tady vůbec nějací?“ - otázka zůstává bez odpovědi. Možná to ztvárněné v knize záhrobí je jenom místo, určené pro ty, kdo byli za života vcelku hodní. Dá se to usuzovat i z dialogu Liz s její někdejší fenkou Lucy poté, co se na Onom světě také shledají (v tomto záhrobí lidé a zvířata mohou spolu komunikovat):

„Liz, tohle je nahoře? Je to… nebe?“ ptá se fenka.
„Nevím,“ odpovídá Liz.
„Není to „dole“, že ne?“
„To si opravdu nemyslím,“ říká Liz.

Koncept posmrtného života podle Zevinové má i další nejasnosti a nedokonalosti. Kromě toho postavy jí ztvárněné jsou dost schématické a vyprávění, k jehož přednostem patří to, že je poetické, je zároveň také místy sentimentální, místy dokonce kýčovité a nasládlé (například když si babičku bere rocková hvězda). Ale i přes určité zjevné nedostatky, příběh vypovídá o autorčině neuvěřitelné síle představivosti a přiměje vás vážit si každý okamžik svého života a cenit si všeho, co vám život dal.

Gabrielle Zevinová: Někde jinde | Přeložila Jana Jašová | Vydala Mladá fronta 2009

OBRAŤE LIST A ČTĚTE DÁL... Zevin Gabrielle

Přidejte informaci k článku

Bezpečnostní kód
Obnovit