Nevěřte všemu, co se k věření předkládá. Komenský

A+ A A-

Někde jinde, kniha nové edice Mladé fronty pro holky


nekdejenoic150.jpgNakladatelství Mladá fronta zahájilo vydávání nové edice Svítání určené pro dívky od 13 až 14 let výš. Výběr knih do Svítání vychází z toho, že čtenářky téhle věkové kategorie už mnohdy odrostly „růžovým“ dívčím románkům a sahají po literatuře dospělejší. Takže se zde budou objevovat autoři a autorky , píšící sice pro teenagery, ale řešící z tohoto pohledu závažnější životní témata.

K takovým titulům patří bezesporu i kniha americké autorky Gabrielle Zevinové Někde jinde (v originálu Elsewhere), která získala několik knižních cen a byla přeložena již do sedmnácti jazyků.

O příběhu patnáctileté Liz Hallové se rozhodně nedá říct, že je obyčejný. Když se totiž jednoho dne Elizabeth probudí, zjistí, že pluje na zaoceánském parníku. Co víc, z rozhovorů s poněkud zvláštními pasažéry jí postupně dojde, že je mrtvá a plaví se na onen svět. Jak se vyrovná s tak děsivým zjištěním? Jak přijme fakt, že už se nikdy neuvidí se svou rodinou a přáteli, neoslaví šestnácté narozeniny a bude postupně mládnout, až se z ní stane miminko? Přečtěte si její strhující příběh…


Rozhovor s autorkou

Čím jste chtěla být v dospívání?
To se každý den měnilo, podle toho, s kým jsem se zrovna bavila. Nikdy jsem neříkala, že spisovatelka, protože mi všichni říkali, že právě to bych měla být. A já nerada dělám věci, které mi říkají, že mám dělat. Aspoň ne hned.

Kdy jste si uvědomila, že se chcete stát spisovatelkou?
Vždycky jsem psala příběhy a dopisy a hry, takže to v jistém okamžiku prostě přišlo.

Jaká je vaše nejtrapnější vzpomínka na dětství?
To je legrační… připadá mi, že mám nějaký blok. Vlastně, když mi bylo šest, tak mě kamarádka vyzvala na souboj: budeme lézt na strom a vyhraje, kdo se dostane výš. A já vylezla až nejvýš, úplně nahoru. Vyhrála jsem. Připadala jsem si jako přemožitel světa, ale jen do chvíle, než učitelka zapískala, že je konec zábavy. Moje kamarádka seskočila ze stromu a šla do dovnitř. Já jsem se podívala dolů a když jsem uviděla, jak vysoko ve skutečnosti jsem, začala jsem se bát. Děti se vrátili zpátky do třídy a na mě všichni zapomněli. Uvízla jsem na stromě a najednou se mi ještě začalo chtít na záchod. A tak jsem to pustila. A v tu chvíli mi došlo, že se musím rozhodnout. Buď můžu zůstat trčet na stromě s mokrými kalhotami do konce života, nebo musím vymyslet, kudy a jak slezu. A protože už nejsem na stromě, je asi jasné, jak jsem se rozhodla.

Ke komu jste jako dítě vzhlížela?
K rodičům. Byli mnohem větší.

Jaký byl ve škole váš nejméně oblíbený předmět?
Geometrie. Připadalo mi jako obrovské plýtvání času dokazovat něco, co už někdo dokázal milionkrát před vámi. Ale nejhorší známku jsem dostala na vysoké na semináři z německé kinematografie, i když ten jsem opravdu milovala. Myslím, že člověk musí rozlišovat mezi známkou, kterou dostane, a zájmem o předmět.  Což je samozřejmě těžké, když jste ještě ve škole a známky jsou to jediné, co každého zajímá.

Jaká byla vaše první práce?
Jeden den jsem hlídala děti. Byla jsem v pubertě a měla hrozně ráda jeden seriál o chůvách, takže jsem tím byla úplně posedlá. Opravdu jsem myslela, že to bude úžasná věc. Ale ve skutečnosti to byla hrozná nuda. Všechny děti chtěly jen spát, takže jsem jenom umyla nádobí a dívala se na televizi. Když mě ta maminka požádala o hlídání příště, odmítla jsem ji. Ten jeden večer byl zároveň začátek i konec mé kariéry chůvičky.
První práce, která trvala o trochu déle, spočívala v psaní hudebních recenzí pro jedny noviny. Když mi bylo čtrnáct, napsala jsem rozlícený dopis do redakce místních novin, v němž jsem reagovala na recenzi nedávného koncertu. A oni mi nabídli práci. A morální poselství? Vyplatí se dát najevo svoje emoce.
První ubíjející rachota od devíti do pěti spočívala v prodeji prádla v obchodním domě. V jistém okamžiku jsem měla pocit, že až uvidím další podprsenku, začnu vřískat.

Jak jste oslavila svou první knihu?
Ostříhala jsem se. Měla jsem dlouhé tmavé vlasy, a jako Samson jsem si je odmítala stříhat, dokud jsem pracovala na knize.

Kde píšete knihy?
V hlavě.

Která z postav se vám podobá nejvíc?
V téhle knížce myslím mopslice Lucy. Stejně jako mně jí nesejde na tom, jestli je mrtvá, nebo živá, hlavně když má co jíst, kde spát, a kolem sebe lidi, které miluje.

Čeho si nejvíc ceníte u přátel?
Smyslu pro humor a schopnosti odpouštět.

Čemu se od srdce zasmějete?

Svému psovi, politikům, televizním novinám a dobré komedii.

Které roční období máte nejradši?

Podzim. Miluju vůni spadaného listí a nových tužek.

Koho byste si vzala s sebou na opuštěný ostrov?
Svého psa a svého přítele. Oba by ale byli zoufalí z toho, že uvízli na opuštěném ostrově – můj pes miluje pravidelná jídla a můj přítel filmy.

Co byste dělala, kdybyste někdy přestala psát?
Asi víc četla.

Co by vaše čtenáře asi nejvíc překvapilo?
Pokud četli  Někde jinde, pak asi to, jak málo se doopravdy starám o posmrtný život. V tomhle případě vyznávám heslo „que sera, sera.“
(přetištěno z českého vydání knihy)

Ukázka z knihy

Vstala z postele a zadívala se do zrcadla nad psacím stolem. Nevypadala tak špatně, až na ten kratičký sestřih, co teď má. Ale kluci ze třídy se o ni nikdy nezajímali. Liz s povzdechem zkoumala porost hlavy. Pak zaklonila hlavu, aby se podívala, jak vypadá zezadu. A pak to uviděla: sešitou jizvu ve tvaru C, která se jí klenula nad levým uchem. Rána už se začínala hojit, stehy jí zarůstaly vlasy. Ale pořád to bylo vidět. Liz zvedla ruku a dotkla se stehů prsty. Připadalo jí, že by to mělo bolet, ale nebolelo.
„Pamatuješ se, jak jsi k tomu přišla?“
Liz se na chvíli zamyslela. „Ve snu,“ začala, a pak se zarazila. „Myslím, že to bylo něco jako… jako… nehoda na kole.“
Liz si najednou potřebovala sednout. Zmocnil se jí chlad, nemohla se nadechnout. „Thandi,“ hlesla. „Chci vědět, jak se ti to stalo s tou hlavou.“
„Už jsem ti to říkala. Střelili mě.“
„Jo, ale jak? Myslím, jak k tomu došlo?“
„Pokud si dobře pamatuju, šla jsem po ulici s Hubeňourem. Mimochodem, bydlím ve Washingtonu. Ta kulka přilítla odnikud. Hubeňour zaječel, že mám jít k zemi, a pak začal kvílel: ,Ježíšmarjá, vona krvácí! Panebože, vona krvácí!´ A pak už vím jen to, že jsi mě probudila na týhle lodi a vyptávala se mě, kde to jsme.“ Thandi si namotala na prst jeden z copánků. „Víš, Liz, nejdřív jsem si to všechno nepamatovala, ale pak jsem se začala rozpomínat.“
Liz přikývla. „A víš jistě, že se ti to všechno nezdá?“
„Já vím, že ty si to myslíš, ale jsem si jistá, že mně se to nezdá. Sen je sen. Tohle žádný sen není.“
„Ale pak to nedává smysl, ne? Tebe střelili do hlavy. Já měla nehodu na kole. A obě jsme úplně v pořádku, jako by se nám nic nestalo.“
Thandi zavrtěla hlavou, ale rozhodla se radši mlčet.


Gabrielle Zevinová: Někde jinde
Přeložila Jana Jašová
Vydala Mladá fronta 2009

Přidejte informaci k článku

Bezpečnostní kód
Obnovit