Nevěřte všemu, co se k věření předkládá. Komenský

A+ A A-

Nazí. V pubertě je člověk nahej, říká Iva Procházková o oceněné knize

prochazkova nazi

Německé vydání románu Ivy Procházkové Nazí bylo v roce 2009 nominováno na velice prestižní cenu Deutscher Jugendliteraturpreis dvěma nezávislými na sobě porotami – porotou kritiků a porotou mládeže. To dvojí uznání, od odborníků i od obyčejných čtenářů, určitě dostatečně vypovídá jak o literárních kvalitách, tak o čtivosti textu, o jeho vyváženosti.


Proč román má název Nazí?
Jde o metaforu, kterou vysvětli Sylvin otec hned v první kapitole:
„Puberta je zvláštní stav. Neopakovatelnej. V pubertě je člověk nahej, takže se ho všechno přímo dotýká. Ten dotyk vzrušuje a bolí zároveň. (…) Jak stárneš, oblíkáš se. (…) Nabaluješ na sebe další a další vrstvy a ty tě znecitlivujou.“

Protagonisté románu jsou v tomto přeneseném významu všichni „nazí“, všem je kolem sedmnácti let, a všechny jejich prožitky jdou příliš hluboko a zanechávají v nich bolestivé stopy.

Doslova nazí jsou na začátku vyprávění Sylva a na konci Filip. V obou případech je jejich fyzická nahota paralelou k svobodě. V otvírající scéně Sylva plave nahá v Labi. Je vnitřně svobodná už od začátku, dělá si co chce a je jí jedno co si o ní kdo myslí, také bytostně potřebuje přímý kontakt s přírodou, splývat s ní. Na konci Filip, celou dobu zakuklený, neschopný se bezprostředně projevit a dát průchod pudovým emocím, jde v lijáku svlečený do naha – protože už se osvobodil, dokázal vyjít ze své kukly a překonat civilizační zábrany.

Iva Procházková vypráví střídavě o pěti různých mladých lidech. Některé z dějových linií se protínají, jiné ne. Text o Niklasovi je vyprávěn v první osobě, vypravěčem je Niklas, zatímco příběhy ostatních čtyř jsou zprostředkovány v třetí osobě, z pozice vševědoucího vypravěče. Jako předehry a vstupy k jednotlivým kapitolám slouží obnažená torza dialogů (v případě Filipa vnitřních monologů) bez žádných vnějších nebo upřesňujících okolností.

To, co spojuje všechny postavy, je nejenom věk a psychický stav zranitelnosti a přílišné citlivosti příznačný pro dospívání, ale i jejich outsiderství.

Všichni mají společné to, že nechtějí do formy na odlitky, odmítají se nechat tvarovat do uniformity. Všichni hledají cestu k svobodě, útěk od železné košile zvyků a pravidel. Evita tím, že uteče do Berlína, který se pro ni stal zástupným znakem svobody. Robin tím, že dvířka k sobě, do vlastního nitra, před všemi neprodyšně uzavře, aby k němu nikdo nemohl. Sylva tím, že se odmítá podřídit konvencím a pravidlům. O Niklasovi je v textu jednoznačně řečeno, že je „vlastní volbou outsider“. Filip, ač je ze všech nejvíc uvízlý v civilizačních normách a řádu, je přesto také outsiderem: život ho „s železnou pravidelností znovu a znovu staví do role idiota“, a Filip má pocit, že je „vždycky na nesprávném místě, v nesprávný čas s nesprávnými lidmi, kterým říká nesprávné věci“.

Sylva, Niklas, Evita, Filip a Robin mají všichni společné to, že nezapadají a nechtějí zapadnout do schémat, do kterých je chce nasoukat společnost.
Odmítají se nechat domestikovat. V příběhu Sylvy se ne nadarmo objeví paralelní dějová linie s divokým zvířetem, které se nějakým nešťastným řízením osudu octnulo na území ovládaném civilizovaným člověkem. Sylva se se zvířetem, které nalezne na prašných ulicích Berlína, cítí spřízněná, instinktivně s ním utvoří pakt a snaží se mu pomoct. „Vyhlídky divokého zvířete uprostřed evropského kontinentu se Sylvě zdají mizivé. Tak jako vyhlídky na jakýkoli opravdu volný, nespoutaný život. Pro kohokoli.“ „Divoká zvířata se v lidské krajině prostě zabíjejí. Tak to bylo vždycky.“ I v přeneseném významu – schémata, řád a pravidla, nejobecněji civilizace, zabíjejí divoké zvíře v mladém člověku, jeho nespoutaného ducha. Opozice civilizace–divočina se projevuje obzvlášť silně v postavě Sylvy a v paralelní dějové linii o prérijním vlkovi.

Svoboda je pojem velmi často zmiňovaný a diskutovaný ve všech pěti příbězích. Svoboda v různých podobách:

Svoboda Evity, která jí přinese záhubu.
Její drogové úniky ji přinášejí opojný pocit svobody. „Nejenže jí není špatně, cítí se velkolepě. Tohle je tedy svoboda – ten moment odpoutání se od všeho, moment proražení zátarasu!“ A Evita soustavně proráží zátaras vědomí a hledá cestu v prostoru chaosu, s klamnou iluzí, že to hledání může ovládat.

Svoboda Sylvina otce, jehož „tok vlastního života dovedl k přesvědčení, že svoboda je možná, ale rozhodně není zadarmo.
"Svoboda, k níž na konci přece jen dojde Filip – když se odváží k přímému dotyku, k přímým činům.
Úzkostlivě chráněná vnitřní svoboda Robina, která je ve skutečností dobrovolným vězením: „Jenom žádné důvěrnosti! Neprozradit víc, než se dá říct cizímu člověku. (…) Nemá potřebu nikoho k sobě pouštět – vystačí si sám.“

Svoboda v rozhovoru Sylvy a Robina, když vezou v autě kojota na záchrannou misi:
„Bojím se, že dlouho nepřežije.“
„Možná, ale nebude za mřížemi. Robine! Nedělej, že nechápeš ten rozdíl! Bude volnej! Může si dělat, co bude chtít!
„Svoboda na týden? Na dva? (…) Co když to budou jenom dva dny? Několik hodin?“
„Podle mě se míra svobody nedá vyjádřit v hodinách.“
„A čím se podle tebe vyjadřuje?“
„Každej má svůj způsob.“
„Jakej způsob má podle tebe kojot?“
„Zpívání.“

Když Sylva a Robin vypustí kojota do lesa na křižovatce tří státních hranic, Sylva to chápe jako rituál. Křižovatka a hranice jsou, stejně jako nahota nebo divoké zvíře v ohrožení, metaforami o dospívání.

Prostor ve vyprávění plní i symbolickou funkci.
Velká část děje se odehrává příznačně na místech, která jsou „hraniční“. Sylvin dům u otce v Čechách je na hranici lidského obydlí a divočiny, na konci vesnice, u lesa. Matčin byt v Berlíně má střešní terasu, kde Sylva často pobývá, a střecha je hranicí mezi domem a nebem. Letiště, kde Sylva objeví kojota, je rovněž prostorem, označujícím hranici.

Oproti tomu Niklas a jeho láska Evita obývají hranicí lidského obydlí směrem dolů, do podzemí, v tajné komůrce ve sklepě, která svými rozměry a uzavřeností (vejde se do ní jen stará matrace a nikde nemá okno, osvětluje ji slabě jen násypka na uhlí) připomíná hrob. Dokonce i jejich známost a vztah začaly v podzemí, v prostorách metra, kde je „nějaký podzemní bůžek lásky svedl dohromady“.

Když Robin v posledních kapitolách plave v lomu, uvědomí si, že se nachází „uprostřed velkého prázdného kruhu. Bezpečně, beznadějně sám“ – a tato slova platí jak čistě fyzicky, doslova, tak i v přeneseném významu. Musí se odvážit riskovat kontakt, aby dokázal vpustit k sobě, do kruhu, v kterém se sám izoloval, jiného člověka. „…už nemůže mlčet. Musí riskovat slova. (…) Než bude pozdě. Než se kruh definitivně zavře a nebude z něj úniku.“

Iva Procházková vystihuje s obdivuhodnou empatií a s mistrným ovládáním literárních prostředků stav duše v dospívání, kdy se člověk cítí sám a je zmatený. Bolestivě hledá sebe samého, své místo pod sluncem a cestu k ostatním.

Nazí | Iva Procházková | Vydala Paseka 2009 | Formát:  220 stran, 20,5x14cm

OBRAŤE LIST A ČTĚTE DÁL... Procházková Iva

Komentáře  

# Jana 2010-08-09
Jednoznačně nejlíp napsaná kniha za poslední roky. Rozhodnutí poroty na Zlaté stuze ji nenominovat chápu jako neschopnost nebo záměr.
Citovat
# Guest 2010-04-17
Nejlíp propracovaný román pro mládež za posledních deset let. Minimálně. Jeho vyloučení z nominace na Zlaté stuze 2010 je evidentním důkazem zásadního pochybení poroty a svědčí to jakou prestiž tato soutěž má.
Citovat
# Tomáš 2010-04-17
http://www.ibby.cz/index.php?option=com_content&task=category§ionid=1&id=17&Itemid=40
Citovat
# KlaraU 2010-04-16
Evidentně nejlepší román roku 2009, který podle odbornice Matějovicové z poroty na Zlaté stuze je plný chyb a je prý dokonce spíš pro dospělé. A kdo tam Matějovicovou proboha nominoval? Socialistický kádrovák?
Citovat
# Daniela 2010-04-16
Fakt nečtete, ty chyby jsou v Růži a krokvici.
Citovat
# Karolína 2010-04-17
Nazí jsou úžasný román pro mládež a v Růži a krokvici chyby nejsou a je to také výborná kniha. Obě knihy se nedají poměřovat, jsou odlišné a naštěstí svá ocenění v cizině získaly. Je dobře, že nebudou spojovány s tak ubohou cenou, jako je Zlatá stuha.
Doufám, že Nazí alespoň dostanou Magnesii Literu. Třeba se porotci chytnou za nos, jinak si mohou nechat z ostudy ušít kabát. Uvidíme zítra.
Citovat