Děti do knihoven. Dejte dětem šanci, aby nebyly hloupé

A+ A A-

Malý bratr, hackerský román Doctorowa pro všechny

Napínavý a inteligentní příběh o mladíkovi, který se dostane do konfliktu s chobotnicí vládní moci. Konkrétně jde o události kolem teroristického útoku a z toho vyplývající paranoie. Paralela s Orwellem (1984) a pádem WTC je evidentně zřejmá. Přestože kniha byla napsána těsně po pádu dvou výškových budov v New Yorku, je překvapivé, jak se autorovy předpovědi po deseti letech splnily a naplňují.

maly bratr doctorow


Hlavní hrdina knihy Marcus má sedmnáct, je nadprůměrně inteligentní a je tak trochu i hacker (alias w1n5t0n). Klidně nám řekne, jak hacknout X-box nebo jak padělat čipovou kartu do metra. Zajímá se ale  také o hippies nebo LARP-ování. A to vše je šikovně zakomponováno do celého příběhu, který je koncipován jako vzpoura proti podivnému společenskému systému, kterému přestává rozumět. Proti systému, který něco hlásá, a jinak se chová.

Jednoho dne si Marcus vyrazí s kamarády za školu a před jeho očima dojde k teroristickému útoku na San Francisco. Zanedlouho se ocitnou pod kontrolou Ministerstva vnitřní bezpečnosti, které je obratem uklidí do tajné věznice k několikadenním nevybíravým výslechům. Když je konečně propustí, zjistí Marcus, že se město změnilo v policejní stát, kde s každým zachází jako s potenciálním teroristou.

Cory Doctorow (1931–2015) na rozdíl od mnoha spisovatelů, kteří rozebírají pád mrakodrapů v New Yorku, popisuje především následky a vliv události na principy demokracie ve společnosti. Svým zaměřením i obsahem není kniha určena jen mládeži. Malý bratr má poselství, které se týká především reálného porušování lidských práv ve společnosti a svobody vůbec. A kvůli tomu bychom měli po knize sáhnout všichni.

Doctorow byl za knihu nominován na cenu Nebuly i Huga.
Malý bratr | Cory Doctorow | Nakladatelství: Triton

Cory Efram Doctorow (*17. července 1971, Toronto, Kanada)

je kanadsko-britský blogger, novinář, spisovatel science fiction a spoluzakladatel blogu Boing Boing. Je aktivistou v oblasti liberalizování zákonů týkajících se autorských práv a zastáncem organizace Creative Commons, pod jejímiž licencemi vydává své knihy. Mezi častá témata jeho děl patří např. Digital Rights Management (DRM) a sdílení souborů.
Více Wikipedia http://cs.wikipedia.org/wiki/Cory_Doctorow

Ukázka z knihy Malý bratr

Za deset minut mělo zvonit, takže jsem na přípravu neměl moc času. První na pořadu dne byly ty otravný snímače chůze. Jak už jsem zmínil, snímaly původně obličeje, jenže to je podle soudního rozhodnutí v rozporu s ústavou. Pokud vím, žádnej soud se doposavad nevyjádřil, jestli je snímání chůze ústavně přijatelnější, a dokud to neudělá, budeme je holt mít na krku.

Každej máme vlastní styl chůze a ostatní nás podle něj snadno poznají – až příště pojedete pod stan, zkuste si schválně všimnout, jak se pohupuje baterka, kterou si váš kamarád svítí na cestu. Dost možná dotyčnýho poznáte jen podle toho, jak se to světýlko hýbe, poněvadž z toho příznačnýho kejklání nahoru a dolů si naše opičí mozečky umějí odvodit, že se k nám blíží někdo známej.

Software k rozpoznání chůze člověka vyfotí za pohybu, pokusí se z obrázku vypreparovat jeho siluetu a podle záznamů v databázi pak zjistit, o koho kráčí, abych tak řekl. Chůze je biometrickej údaj jako třeba otisky prstů nebo tvar sítnice, jenom u ní, na rozdíl od těch dvou, mnohem častěji dochází ke „kolizi“. Biometrická „kolize“ nastane ve chvíli, kdy zjištěný data pasujou na víc osob. Otisky prstů máme každej jiný, ale spousta z nás chodí stejně.

Naprosto stejně teda ne, to dá rozum. Bráno centimetr po centimetru patří vaše chůze čistě a jenom vám. Potíž je v tom, že vaše chůze měřená cenťák po cenťáku se mění podle toho, jak jste unavení, po jakým povrchu jdete, jestli jste si při basketu podvrtli kotník nebo si zrovna pořídili nový boty. Takže systém váš profil drobet rozostří a vyhledá všechny, kdo chodí přibližně jako vy.

A takových jsou mraky. Navíc vůbec není těžký nejít vůbec svojí chůzí – stačí si sundat jednu botu. Jenže s jednou botou chodíte zase vždycky stejně, takže vás snímače dřív nebo později identifikujou. Proto do svých protisnímačových diverzních akcí s oblibou zapojuju faktor náhody: nasypu si do každý boty hrstičku štěrku. Je to levný, účinný a neudělám dva kroky stejně. A jako bonus dostanu parádní reflexní masáž chodidel. (Dělám si srandu. Reflexní masáže jsou z vědeckýho hlediska přínosný asi jako rozpoznávání chůze.)

Ze začátku snímače spouštěly poplach, kdykoli do areálu školy vkročil někdo neznámej.

A to byla jízda.

Alarm vyzváněl co deset minut. Když přišel pošťák. Když se ve škole ukázal někdo z rodičů, když se dělníci pustili do opravy basketbalovýho hřiště. Když student přišel do školy v nových botách.

Takže teď jenom zaznamenávají, kdy a kde se kdo pohybuje. Jakmile někdo během vyučování odejde ze školy, snímače nad východem zkontrolujou, jestli jeho chůze aspoň zhruba sedí na některýho studenta, a když jo, spustěj sirény jak o náletu.

Chavezku lemujou cestičky vysypaný štěrkem. Pro všechny případy si ho vždycky trochu naberu do batohu. Beze slova jsem Darrylovi poslal hrstku malých špičatých šutýrků a oba jsme si nacpali boty.

Do konce hodiny zbývala jen chvilička, když mi najednou došlo, že jsem se ještě na stránkách Harajuku Fun Madness nepodíval, kde hledat novou indícii! Soustředil jsem na útěk tak moc, že jsem dočista zapomněl zjistit, kam zdrháme.

Otočil jsem se ke SchoolBooku a začal psát. Běžela na něm předinstalovaná zamknutá spywarová verze Internet Exploreru – šmejdskýho webovýho prohlížeče, kterej co chvíli spadne a kterej nikdo pod čtyřicet nepoužívá dobrovolně.

Na flashce v hodinkách jsem měl přichystanej Firefox, ale jen tak jsem ho spustit nemohl – na SchoolBoocích jely Windows Vista4Schools, obstarožní operační systém, jehož přičiněním žilo vedení školy v iluzi, že to ono určuje, který programy studenti můžou spustit a který ne.

Jenomže Visty4Schools jsou samy sobě největším nepřítelem. Obsahujou tuny aplikací, na který si nechtějí nechat šáhnout – prográmky zaznamenávající, jaký klávesy mačkáte nebo cenzorský programy –, takže je spouští ve zvláštním, ze systému nezobrazitelným režimu. Uživatel je nemůže ukončit, poněvadž je ani nevidí.

Pro operační systém jsou neviditelný všechny programy začínající na $SYS$: neukážou se ve výpise souborů ani procesů. Svůj Firefox jsem proto pojmenoval $SYS$Firefox, takže po spuštění zmizel Wšetečnejm z dohledu.

Nezávislej prohlížeč jsem měl, teď už mi chybělo jenom nezávislý připojení. Ve školní síti se sledovalo každý kliknutí, což někdo, kdo se chce na stránkách Harajuku Fun Madness trochu zvetit z probíranýho učiva, nemá zapotřebí.

Řešení má jméno TOR – The Onion Router, doslovně teda cibulovej router, a je to genialita sama. TOR je internetová aplikace, která sbírá žádosti o webový stránky a přeposílá je jiným cibulovým routerům, a ty zas dalším, až jeden požadovanou stránku vyvolá a pošle ji přes všecky ty cibulový slupky zpátky k žadateli. Komunikace mezi jednotlivýma routerama se šifruje, takže škola nezjistí, o co člověk žádá, a slupky zase nevědí, pro koho pracujou. Takových síťových uzlů existujou milióny: všechno dala dohromady americká Námořní výzkumná laboratoř, aby pomohla lidem v Sýrii, v Číně a podobných zemích obejít cenzorský programy – čímž pádem je tahle věc pro někoho, kdo se pohybuje v těsných hranicích průměrný americký střední školy, jako stvořená.

TOR funguje, jelikož na škole vedou uzavřenou černou listinu nepřístojných adres, na který se nikdo nedostane, a adresy síťových uzlů se v jednom kuse mění – všechny je na tu listinu zkrátka dostat nemůžou, ani kdyby se zbláznili. Zásluhou Firefoxu a TORu jsem byl tudíž neviditelnej, v bezpečí před špiclováním Školní rady, a mohl bez obav na stránkách Harajuku FM očíhnout, co se chystá.

OBRAŤE LIST A ČTĚTE DÁL... Doctorow Cory

Přidejte informaci k článku

Bezpečnostní kód
Obnovit