Vše, co zlepšuje schopnost přemýšlet, je sebevzdělávání!

A+ A A-

Povídání pro děti. Peter Bichsel a jeho světový bestseller s ilustracemi Liptáka

povidani pro deti bichsel liptakSlavná knížka švýcarského autora Petera Bichsela (1935), trůní na pomyslném Olympu německy psané literatury. Jeden z nejvlivnějších německých literárních kritiků Marcel Reich-Ranicki ho ve svém slavném Kánonu usadil hned vedle Heinricha Heineho a Johanna Wolfganga Goetha. Knížka je určena pro hloubavé čtenáře (nejen děti!) a příběhy v ní začínají pochybnostmi a otázkami. Nebo je to jinak?

Bichselovo Povídání pro děti (Kindergeschichten, 1969) patří k nejčtenějším dětským knihám
a po právu bylo oceněno Německou výroční cenou za nejlepší dětskou knihu. Od té doby vyšlo v mnoha reedicích.

O čem je kniha ...
V sedmi krátkých povídkách Bichsel vypráví o podivínech, povětšinou starých mužích, žijících izolovaně od světa a posedlých nějakou obsesivní myšlenkou nebo nápadem. Jeden z nich vytvoří nový jazyk, ale ztratí schopnost se dorozumět s ostatními. Další umí zpaměti všechny jízdní řády, ale nikdy necestuje. Muž, který nechce už vědět vůbec nic, sedí zavřený v pokoji potmě, aby se k němu nemohly dostat žádné informace, ale všechno jeho snažení skončí tím, že se nakonec naučí ještě čínsky. V povídce “Vynálezce” jeden starý pán vynalézá jen to, co už vynalezeno bylo. Vezme papír a napíše na něho “auto”, a pak vynalezne auto. Vezme papír a napíše “lednička”, a vynalezne ledničku. A nakonec roztrhá svoje výpočty se slovy “To už existuje!”

liptak povidani pro deti
Ilustrace Fero Lipták

S mistrovskou jednoduchostí vypráví Bichsel příběhy, na jejichž počátku stojí obyčejná lidská pochybnost:
Je to doopravdy tak? A proč? Hrdiny Bichselových příběhů jsou podivíni, rebelové vzpírající se přijímat všeobecně sdílené pravdy o světě a věcech v něm — jsou to zvědavé hlavy nepřestávající se dětsky ptát: Je Země doopravdy kulatá? Kdo (a vlastně vůbec někdo?) objevil Ameriku? A proč se vlastně stolu říká stůl? Je vynález něco, co jsem objevil, i když už to přede mnou vymyslel někdo jiný, ale já to nevěděl? A co je dobré si pamatovat a co je lepší zapomenout nebo nevědět?

liptak povidani pro deti 3
Ilustrace Fero Lipták

Bichselovy postavy oslovují děti svým vzdorem, přáním zpochybnit nějakou všeobecně známou pravdu a ověřit si ji celou znovu. Schopnost postavit určité tvrzení na hlavu je příznakem kreativity a je blízká dětskému uvažování. A tvrdohlavá důslednost, s níž Bichselovy muži jdou za svými nápady, dokonale nahrává dětskému cítění pro absurdno. U mých dětí tak jednoznačně největší úspěch sklidila povídka Zachar nechává pozdravovat. Po jejím přečtení si vyžádaly i opakování a pak jsem ještě zaslechla, jak má nejstarší dcera ji předčítá svým mladším sourozencům.

Knížka obsahuje sedm pohádek-nepohádek (, Stůl je stůl, Amerika není, Vynálezce, Pán, který měl paměť, Zachar nechává pozdravovat, Muž, který už nechtěl nic vedět) a jistě postrčí k přemýšlení malé, i ty velké čtenáře.

liptak povidani pro deti 2
Ilustrace Fero Lipták

Peter Bichsel (1935)
Patří k nejvýznamnějším švýcarským spisovatelům 20. století. Vystudoval pedagogiku, a než se roku 1968 vydal na dráhu spisovatele, pracoval jako učitel. V českém překladu dosud vyšel pouze Bichselův román Roční období a se značným zpožděním se teď k němu přidává Povídání pro děti. Bichsel sám o sobě rád prohlašuje, že není žádný "velký psavec", ze všeho nejraději že se nudí. Není divu, že ho kritika zařadila k mistrům malých forem – jeho zatím poslední román Cherubín Hammer a Cherubín Hammer si svým mistrovstvím v tomto směru u kritiky vysloužil titul "román v pilulce".

Fero Lipták (1962)
vystudoval Střední umělecko-průmyslovou školu v Košicích, obor grafika a Vysokou školu múzických umění v Bratislavě, obor divadelní scénografie. Od roku 1986 pracoval téměř ve všech slovenských divadlech, ale i v divadlech v Čechách a v Polsku. Od roku 1991 se věnuje především filmu. Jako architekt a výtvarník se podílel na nejvýznamnějších slovenských filmech devadesátých let. Věnuje se též malbě. Doposud měl dvanáct samostatných výstav a zúčastnil se mnoha kolektivních výstav na Slovensku i v zahraničí.

BICHSEL, Peter | Povídání pro děti | Přeložila Petra Koryčánková | ilustroval Fero Lipták | Brno : Host, 2007. 76 s.

liptak povidani pro deti 4
Ilustrace Fero Lipták

UKÁZKA Z KNIHY
- ZEMĚ JE KULATÁ

Jeden muž, který už neměl nic na práci, nebyl už ženatý, neměl už děti ani žádné zaměstnání, trávil čas tím, že všechno, co věděl, ještě jednou promýšlel.
Nespokojil se s tím, že měl jméno, chtěl také přesně vědět, proč a kde se vzalo. Po dlouhé dny tedy listoval ve starých knihách, až v nich své jméno našel.
Potom dával dohromady všechno, co ví, a věděl to samé, co my. Věděl, že si musíme čistit zuby.
Věděl, že býci se neudrží, když vidí červený šátek a že ve Španělsku jsou toreadoři.
Věděl, že měsíc obíhá kolem země a že měsíc nemá obličej, že to nejsou oči a nosy, ale krátery a hory.
Věděl, že nástroje jsou dechové, smyčcové a bicí.
Věděl, že na dopisy se musí lepit známky, že se musí jezdit vpravo, že silnice se musí přecházet po přechodu, že se nesmí trápit zvířata. Věděl, že při pozdravu si lidé podávají ruce, že se při pozdravu smeká z hlavy klobouk.
Věděl, že jeho klobouk je z plsti ze zvířecích chlupů a že ty chlupy jsou z velblouda, že velbloudi jsou jednohrbí a dvouhrbí, že těm jednohrbým se říká dromedáři, že velbloudi jsou na Sahaře a na Sahaře že je písek.
To věděl.
Četl to, někdo mu to vyprávěl, viděl to v kině. Věděl: Na Sahaře je písek. Sice tam ještě nikdy nebyl, ale četl o tom, a věděl taky, že Kolumbus objevil Ameriku, protože věřil, že země je kulatá.
Země je kulatá, to věděl.
Od té doby, co se to ví, je ze země koule, a když člověk půjde pořád rovně, přijde zase zpátky na místo, ze kterého vyšel.
Jenomže to není vidět, že je kulatá, a proto tomu lidé dlouho nechtěli věřit, protože když se na ni podíváte, je rovná, někde se zvedá či klesá, je osázená stromy a zastavěná domy, ale nikde se nezakulacuje jako koule; tam, kde by mohla, na moři, tam se moře jednoduše vytratí, skončí v jedné lince a není vidět, jak se zakulacuje moře a jak země.
Vypadá to, jako by slunce ráno vystupovalo z moře a večer zase do moře zapadalo.
Ale my víme, že tak to není, protože slunce stojí pořád na svém místě a jen země se otáčí, kulatá země, každý den jednou.
To všichni víme a ten muž to věděl také.
Věděl, že když člověk půjde pořád rovně, přijde po dnech, týdnech, měsících a letech zpátky na to stejné místo; kdyby teď vstal od svého stolu a odešel by, vrátil by se, jednou, z druhé strany zase ke svému stolu.
Tak to je a ví se to.
„Vím,“ řekl muž, „že když půjdu pořád rovně, přijdu zpátky k tomuto stolu.“
„Vím to,“ řekl, „ale nevěřím tomu, a proto to musím zkusit.“
„Půjdu rovně,“ zvolal ten muž, co už neměl nic na práci, protože kdo nemá co na práci, může zrovna tak dobře jít rovně.
Jenže právě ty nejjednodušší věci bývají nejtěžší. Možná to ten muž věděl, ale nedal na sobě nic znát a koupil si glóbus. Vyznačil na něm čáru odsud kolem dokola a zase zpátky sem.
Potom vstal od stolu, šel před dům, podíval se směrem, kterým chtěl jít, a uviděl tam vedlejší dům.
Jeho cesta vedla zrovna přes ten dům a on ho nesměl obejít, protože by při tom mohl ztratit směr.
Proto cesta ještě nemohla začít.
Šel zpátky ke svému stolu, vzal list papíru a napsal na něj: „Potřebuju velký žebřík.“ Potom si uvědomil, že za domem začíná les a některé stromy stojí uprostřed jeho rovné cesty, ty musí přelézt, proto si na svůj list napsal: „Potřebuju lano, potřebuju lezáky.“
Při lezení se člověk může zranit.
„Potřebuju kapesní lékárničku,“ napsal muž. „Potřebuju pršiplášť, pohorky a pevnou obuv, teplé boty a zimní oblečení a letní oblečení. Potřebuju vozík na žebřík, lano a lezáky, na lékárničku, pohorky, pevné boty, zimní oblečení a letní oblečení.“
Teď měl vlastně všechno; ale za lesem byla řeka. Vedl přes ni sice most, ale neležel na jeho cestě.
„Potřebuju loď,“ napsal, „a potřebuju vozík na tu loď a druhou loď na oba vozíky a třetí vozík na tu druhou loď.“
Protože ten muž ale mohl táhnout jen jeden vozík, potřeboval ještě dva muže, kteří potáhnou ty další vozíky, a ti dva muži potřebují taky boty a oblečení a na to všechno jeden vozík a někoho, kdo ten vozík potáhne. A vozíky musely především nejdřív přes dům; k tomu je potřeba jeřáb a muž, který jeřáb bude řídit, a jedna loď na jeřáb a jeden vozík na tu loď a jeden muž, který potáhne vozík na loď na jeřáb, a ten muž potřebuje vozík na své oblečení a někoho, kdo ten vozík potáhne.
„Teď máme konečně všechno,“ řekl muž, „teď může výprava začít,“ a radoval se, protože teď nepotřeboval vůbec žádný žebřík a ani žádné lano a žádné lezáky, protože měl přece jeřáb.
Potřeboval mnohem méně věcí: jen kapesní lékárničku, pršiplášť, pohorky, pevné boty, teplé boty a oblečení, vozík, loď, vozík na loď a loď na vozíky a jeden vozík na loď s těmi vozíky. Dva muže a vozík na oblečení těch mužů a jednoho muže, který ten vozík potáhne, jeden jeřáb a muže do jeřábu a loď na jeřáb a vozík na tu loď a jednoho muže, který potáhne vozík na loď s jeřábem, a vozík na jeho oblečení a muže, který ten vozík potáhne, a ten si může dát své oblečení taky na ten vozík a oblečení jeřábníka tam vleze taky; protože ten muž s sebou chtěl brát co nejméně vozíků.
Teď už potřeboval jen jeřáb, kterým by ten jeřáb dostal přes domy, takže nějaký větší jeřáb, k němu jeřábníka a loď na jeřáb a vozík na loď na jeřáb, někoho, kdo potáhne vozík na loď na jeřáb, jeden vozík na oblečení pro toho, kdo potáhne vozík na loď na jeřáb a někoho, kdo ten vozík na oblečení toho, kdo táhne vozík na loď na jeřáb, potáhne, a ten může na vozík naložit  taky svoje oblečení a jeřábníkovo oblečení, aby nebylo potřeba tolik vozíků.
Potřeboval tedy jen dva jeřáby, osm vozíků, čtyři lodě a devět mužů. Na první loď přijde malý jeřáb. Na druhou loď přijde velký jeřáb, na třetí loď přijde první a druhý vozík, na čtvrtou loď přijde třetí a čtvrtý vozík. Potřeboval tedy ještě jednu loď na pátý a šestý vozík a jednu loď na sedmý a osmý vozík.
A dva vozíky na tyto lodě.
A jednu loď na tyto vozíky.
A jeden vozík na tuto loď.
A tři muže, kteří potáhnou vozíky.
A jeden vozík na oblečení těch mužů, kteří potáhnou vozíky.
A jednoho muže, který potáhne vozík s oblečením.
A vozík s oblečením se potom může naložit na loď, na které je zatím jen jeden vozík.
Že pro druhý velký jeřáb bude potřebovat třetí, ještě větší, a pro ten třetí čtvrtý, pátý, šestý, na to muž vůbec nepomyslel.
Ale pomyslel na to, že za řekou jsou hory a že vozíky se přes hory nedostanou a lodě už vůbec ne.
Ale lodě přes hory musí, protože za horou je jezero, a tak potřeboval muže, kteří ponesou lodě, a lodě, které ty muže přeplaví přes jezero, a muže, kteří ponesou tyto lodě, a vozíky na oblečení těch mužů a lodě na vozíky s oblečením těch mužů.
A teď potřeboval druhý list papíru.
Na něj napsal cifry.
Kapesní lékárnička stojí 7 franků 20 rapů, pršiplášť 52 franků, pohorky 74 franků, pevné boty stojí 43 franků, vysoké boty stojí taky něco a oblečení taky.
Jeden vozík stojí víc než to všechno dohromady a loď stojí moc a jeřáb stojí víc než dům a loď na jeřáb musí být velká loď a velké lodě stojí víc než malé a vozík na velkou loď musí být obrovský vozík a obrovské vozíky jsou velice drahé. A muži si za svou práci chtějí vydělat a člověk je musí hledat a najít je, není jednoduché.
Z toho všeho byl muž moc smutný, protože mu mezitím bylo 80 let, a musel si pospíšit, jestli se chtěl vrátit dříve, než umře.
Tak si nakonec nekoupil nic jiného než velký žebřík, hodil si ho na rameno a pomalu odešel. Došel k vedlejšímu domu, opřel žebřík, vyzkoušel, jestli stojí bezpečně, a potom pomalu po žebříku vystoupal. Teprve v tu chvíli jsem vytušil, že to se svou cestou myslí vážně, a zavolal jsem na něj: „Stůjte, pojďte zpátky, to nemá smysl.“
Ale on mě už neslyšel. Byl už na střeše a vytahoval žebřík, dotáhl ho s námahou ke štítu domu, na druhé straně ho spustil dolů. Když přelézal štít domu, ani jedinkrát už se nepodíval zpátky a zmizel.
Už jsem ho nikdy neviděl. To se stalo před deseti lety a tenkrát mu bylo osmdesát.
Muselo by mu teď být devadesát. Možná, že všechno pochopil a svou cestu vzdal, ještě než dorazil do Číny. Možná už nežije.
Ale tu a tam jdu před ten dům a dívám se k západu a měl bych velkou radost, kdyby jednoho dne vyšel z lesa, pomalu, unavený, ale s úsměvem na tváři, kdyby ke mně přistoupil a řekl:
„Už tomu věřím, země je kulatá.“
OBRAŤE LIST A ČTĚTE DÁL... Peter Bischsel Lipták Fero

Vaše názory  

# JAn
Povídková kniha není jen jen slavnou knížkou, ale především zážitkem na mnoho let. Je určena jak dospělým, tak chytřejším dětem, neboť náměty nejsou v žádném případě prosté, ale nutí k přemýšlení a srovnávání. Mimochodem je to nejlepší kniha, kterou Host pro děti kdy vydal. Jak po stránce textové, tak ilustrační. Škoda, že už není k sehnání.
| Quote

Napiš svůj názor

Bezpečnostní kód
Obnovit