Děti do knihoven. Dejte dětem šanci, aby nebyly hloupé

A+ A A-

Já ne. Slavná kniha Joachima Festa

janePředstavte si, že máte osmnáct a chcete měnit svět. V rádiu se vám ozývá člověk s fouskem: ,,Silnější plemeno vyžene slabé, protože životní pud ve své konečné podobě vždy znovu prolomí směšná pouta takzvané humanity jedince, aby na její místo mohla nastoupit humanita přírody, která ničí slabé, aby uvolnila místo síle.” Jak byste jednali vy, aniž byste znali jakékoliv historické souvislosti. Víte jen, že v té chvíli máte všechno k dobrému životu. Dobrou práci, dostatek jídla, rodinu... a máte víru v člověka v uniformě, který tak dobře vede stát, ve kterém žijete.
Jak byste se zachovali vy, odmala vychovávání v duchu hitlerovské mládeže, v duchu nacionálního euforismu a denního bombardování Goebelsovskou propagandou.

O tom všem je kniha, dnes již zesnulého německého publicisty Joachima Feste. Ve své slavné knize s autobiografickými prvky podává zcela neotřelou analýzu nacismu pohledem mladých lidí. Kniha veskrze poučná neboť neukazuje nejen kořeny nacismu a německé expanze, ale potažmo jakékoliv uchopování moci ve světě. Vždyť principy moci jsou tolik tisíc let stejné. Proč se nemůžeme pořád z nich poučit.

Joachim Fest (1926 - 2006)
byl jedním z nejvýznamnějších německých publicistů a historiků své generace. K jeho stěžejním publikacím patří titul „Pád Třetí říše“, na jejímž základě vznikl stejnojmenný fi lm.

Já ne!
Joachim Fest

Vydal Práh, 2009
A5, vázáno s přebalem, 304 stran + fotografická dokumentární příloha,

Ukázka z knihy:

Začátkem roku 1936 jsem si s Wolfgangem vyslechl z našeho místa u zdi jednu ze vzácných hádek mezi rodiči. Spor byl na spadnutí již v průběhu celého dne, který jsme strávili v mimořádně podrážděné náladě. Začala si zjevně matka, která několika úsečnými větami připomněla, jak jsme byli v uplynulých třech letech politicky a osobně postiženi. Řekla, že si nestěžuje. Ale o takové budoucnosti si nesnila. Od rána do večera stojí u hrnců, u pánví nebo u valchy, a když den končí, musí spravovat roztrhané, už alespoň pětkrát záplatované dětské oblečení. A potom, po nejistě působícím přerušení se otce zeptala, jestli si nechce přece jen ještě jednou rozmyslet vstup do strany. V průběhu roku přišli dvakrát pánové ze školského úřadu, aby ho přiměli k povolnosti v této věci, při poslední návštěvě mu dokonce dávali naději na brzké povýšení. Ona už to dál nezvládne … A aby zdůraznila konec svého proslovu, přidala po kratším přerušení jednoduché „Prosím!“.

Otec odpověděl, jak se mi v následujících letech někdy zdálo, možná příliš mnohomluvně, ale současně se svěřil, že tyto úvahy ho již dlouho nenechávají v klidu. Mluvil něco o přizpůsobeních, ke kterým jsme my i ostatní nuceni. O zvyklostech, které po většinou těžkých začátcích vytvoří člověku oporu. O svědomí, o důvěře v Boha. A také že on sám, moji bratři a já bychom mohli krok po kroku od ní převzít některé domácí práce a tak podobně v tomto duchu. Ale matka trvala na odpovědi, přičemž poukazovala na to, že jeho vstup do strany přece nic nezmění: „Nakonec i potom zůstaneme těmi, kým jsme!“ Otec bez dlouhého přemýšlení odpověděl: „Právě že ne! To by všechno změnilo!“
Matka se zřejmě na okamžik zarazila. Potom odvětila, že ona samozřejmě ví, že to s tou stranou by byla lež vůči „těm nahoře“ a jako lež by to také mělo být! Dokonce tisíc lží, pokud by to bylo potřeba! Vůbec by se v tom nerozpakovala. Samozřejmě takové rozhodnutí směřuje k pokrytectví. Ale na to by měli být připraveni. Lež byla vždycky prostředkem obyčejných lidí proti těm mocným a ona nemá nic jiného na mysli. Život, který vede, je tak strašně frustrující! Nyní se zdálo, že překvapený je otec. V každém případě odpověděl jednoduše: „My nejsme žádní obyčejní lidé. Alespoň ne v těchto záležitostech!“

Tiskli jsme ucho na zeď pokoje, hlava vedle hlavy, abychom nepřeslechli ani slovo. Přesto jsme ale nikdy nezjistili, co se dělo během delších přestávek, ve kterých jsme slyšeli kašlání, přikládání do kuchyňského sporáku, a pokud jsme to správně rozeznali, také jednotlivé vzlyky. Matka řekla ještě něco o výčitkách mnohých našich přátel, podle kterých je otec příliš nepoddajný a myslí jen v kategorii principů. Ale otec odseknul, že on se nemůže zapojit do spolupráce s nacisty a nikdy jim nepodá ani prst. Tak, přesně tak to je. Dokonce i kdyby tím zklamal očekávání, která měla od svého života. To se stává téměř každému, že jeho sny skončí v bryndě. Znovu nastala pauza, po které matka odpověděla: „Moje sny nejsou ohroženy. O tom nemluvím! Ty už jsou dávno v troskách! O tom si nedělej iluze!“ Oba přece ví, že se na průběhu jejich života nic nezmění. Hitlera se už nezbavíme. A úplně nakonec, opět po takové delší, nevysvětlitelné přestávce řekla: „Je to prostě těžké, si to každý den ujasnit.“

Když jsem se matky po letech po válce na tuhle hádku ptal, okamžitě si na ni vzpomněla. Tehdy si každé slovo, než ho řekla, dlouze promýšlela a musela sebrat o to víc odvahy, protože věděla, jak bude znít odpověď a nějaký čas jí trvalo, než strávila to, že otec je v právu. Dosud nic nepokazilo jejich tehdy desetileté manželství. Pak najednou, ze dne na den, začalo všechno být nešťastné. Přitom jí bylo teprve nedávno třicet let. Hádka, o které jsem mluvil, se stala začátkem druhé fáze jejího pozemského života. Po věčně milovaných dnech mládí s internátem, klavírem a Eichendorffovými básněmi a po prvních letech manželství se musela naučit, že život nezná žádné ohledy, protože tak říkajíc ze dne na den se všechno obrátilo. Pro její dívčí hlavu to byla katastrofa. Často si myslela, že neúspěch zničí její život. „Ale my jsme to všechno vydrželi,“ řekla po chvíli odmlčení, které jsem nepřerušoval, „i když dodnes nevím, jak to bylo možné.“

Wolfgang a já jsme si o tom únorovém dni poprvé uvědomili, že mezi našimi rodiči existují vážné názorové rozdíly. Byl to studený zimní večer, balkon před naším pokojem byl pokrytý sněhem a na okrajích okenních skel se tvořila námraza. Teprve když rozhovor ochabl a my jsme se zvedli zpod psacího stolu, zjistili jsme, jak jsme promrzlí. Wolfgang mě vzal do své postele, abych se zahřál, a nakonec řekl: „Doufejme, že to dobře dopadne!“ Já jsem opáčil, že to přece dobře dopadlo, tak o co mu jde?
Když jsem potom ležel ve vlastní posteli, přišli rodiče ještě jednou do našeho pokoje, aby se na nás podívali. Šeptali něco, čemu jsem nerozuměl. Když odešli, řekl jsem Wolfgangovi, že právě mohl vidět, že jsem měl pravdu. Odpověděl mi tázavým tónem, který se mi tehdy zdál přehnaný: „Myslíš?“

You have no rights to post comments