Děti do knihoven. Dejte dětem šanci, aby nebyly hloupé

A+ A A-

Koupení novináři aneb když novináři pracují jako propagandisté

ulfkotte koupeni novinari kniha

V této knize se dozvíte, v jakých lobbistických organizacích jsou zastoupeni jací novináři. Autor uvádí stovky jmen a pohlédne do zákulisí těch organizací, které naše média propagandisticky jednostranně ovlivňují: Atlantik-Brücke, Trilaterální komise, German Marshall Fund, American Council on Germany, American Academy, Aspen Institute a Institut pro evropskou politiku (Institut für Europäische Politik).

Když CIA stanovuje, co se bude psát
Dovedete si představit, že v redakcích píší spolupracovníci tajných služeb texty, které pak jsou v redakční části zveřejňovány pod jmény známých novinářů? Víte, kteří novináři jakých médií byli podplaceni za svá zpravodajství? A máte alespoň přibližnou představu, jak jsou udělovány renomované „novinářské ceny“? Jestliže jste tuto knihu četli, budete se na naše noviny dívat zcela jinýma očima, častěji vypnete televizi a budete také vědět, čemu máte v rádiu ještě věřit: skoro ničemu. Neboť Ulfkotte také pečlivě napsal, jaké stanice které straně patří, a kteří novináři jsou ovlivňováni a jak. Poznáte, jak je s vámi manipulováno – a budete vědět, kým a proč. Závěrem vám bude jasné: Názorová rozmanitost je teď už jenom simulovaná. Protože naše „zprávy“ jsou často čirým vymýváním mozků.

Novináři námi manipulují v zájmu mocných
Máte i vy pocit, že vámi média často manipulují a obelhávají vás? Potom jste na tom stejně, jako většina Němců. Doposud bylo považováno za „spikleneckou teorii“, že námi, občany, vůdčí média cíleně manipulují s využitím propagandistických technik. Nyní jeden insider odhaluje, co se v zákulisí skutečně odehrává.

Novinář Udo Ulfkotte se dnes stydí za to, že 17 let pracoval pro Frankfurter Allgemeine Zeitung.
Ještě než autor odhalí tajné sítě moci, provede důslednou sebekritiku. Poprvé zde dokumentuje, jak byl za své zpravodajství ve FAZ podplácen a jak byla podporována korupce. A odhalí, proč tvůrci veřejného mínění informují tendenčně a jak prodloužená ruka tiskového oddělení NATO mediálně připravuje války. S naprostou samozřejmostí byl i autor přijat do sítí amerických elitních organizací, za pozitivní zpravodajství obdržel v USA na oplátku dokonce čestné občanství.

Ukázky z knihy:

Já, autor této knihy, jsem byl sám viníkem. Při pohledu zpět jsem byl zkorumpovaný, manipuloval jsem a dezinformoval. Přesně onen chybějící odstup, který v následujících kapitolách vytýkám ostatním novinářům, jsem i já dlouhou dobu považoval za samozřejmý. I já jsem využíval rabatů novináře, přijímal jsem bezplatné pozvánky do pětihvězdičkových hotelů nebo z pověření šéfů absolvoval kolegiální cesty se špičkovými politiky, zaujímal posty v nadacích nebo jsem přednášel v organizacích blízkých tajným službám.

Z mého dnešního pohledu jsem byl občas také kupován jako svého druhu pracovník Frankfurter Allgemeine Zeitung (FAZ) pro pozitivní zpravodajství. A já jsem se nechával kupovat. Záda mi kryl zaměstnavatel, který to ode mne očekával jako samozřejmé.

Dnes o tom mohu hovořit. Ale lépe mi proto nebude. Mnohé se od té doby změnilo. A také koupené zpravodajství je dnes samozřejmostí. EU dnes například platí "nezávislé" novináře za to, aby v údajně "nezávislých" médiích vyleštili image EU. Nejen soukromé, ale i veřejnoprávní mediální podniky pak usilují o peníze vydávané EU na PR. Říká se tomu koupený žurnalismus. A funguje to i opačně: Dva britští reportéři nabídli poslancům EU peníze za změny v zákoně.

Jak se může stát, že naše vůdčí média oslavují EU a euro jako projekt budoucnosti, ačkoli celoevropsky se miliony lidí vůči EU a euru staví kriticky? Jean-Claude Juncker, dlouholetý lucemburský premiér a dnes předseda Evropské komise, nám vysvětlí, jak to funguje:

"Na něčem se usneseme, dáme to pak do placu a nějakou dobu čekáme, co se stane. Když pak nedojde k velkému křiku a vzpourám, protože většina vůbec nechápe, na čem jsme se usnesli, pak pokračujeme - krok za krokem, až není cesty zpátky."

Proč naše vůdčí média takové politiky oslavují, místo aby je pranýřovala?

Odpověď: Jsou s nimi spolčena. Lpí na těchto elitách.

Jak je možné, že naše vůdčí média vyzývají ke stále novým nasazením našich vojáků ve vojenských operacích na celém světě, ačkoli většina obyvatelstva je jednoznačně proti tomu?

Odpověď: Naši alfa-novináři nejsou ničím jiným než prodlouženou rukou tiskového oddělení NATO.

I to v této knize doložíme velmi přesně.

Jak je možné, že naše vůdčí média i nadále vychvalují hromadnou migraci ze všech možných zemí jako "obohacení", ačkoli většina obyvatelstva si přeje uzavření hranic pro určité migranty raději už dnes než zítra?

Odpověď: Průmysl a finanční elita to tak chtějí, protože masa laciné pracovní síly slouží jejich zájmům.

S výčtem podobných palčivých otázek by se dalo pokračovat do nekonečna. Nejdůležitější otázka v pozadí však zní: Kdo v Evropě skutečně vládne? Občané EU to určitě nejsou. Neboť s demokracií už to má sotva co společného. Je to spíš iluze demokracie, dobře zhotovený přelud. Když ale neurčují směr vývoje občané, kdo tedy? Je to snad kartel na tvorbu veřejného mínění, skupina nejdůležitějších a nejvlivnějších těžkých vah průmyslu, finančního světa a politiky, která tahá za zákulisní nitky a prostřednictvím vůdčích médií řídí i naše myšlení?

Jasné je: Od 50. let minulého století americké tajné služby v Německu zřídily a financovaly celou řadu soukromých dobročinných nadací, které měly především jeden cíl: pod legendou vybudovat předsunuté základny tajných služeb, umístit v nich řídící důstojníky jako pracovníky nadací a proamericky ovlivňovat budoucí německou elitu a tam, kde je to jen trochu možné, je učinit vydíratelnými.

Podívejme se na propojení amerických nadací s tajnými služami USA blíže. Stává se, že CIA nebo jiné americké služby se účastní každé větší schůzky novinářů, politiků a hospodářských vůdců konané pod patronátem amerických think tanků. Akcí takových organizací jsem se účastnil jako felow (spolupracovník; pozn. překladatele). Na jedné šestitýdenní cestě na pozvání German Marshall Fund (byla oficiálně odsouhlasená FAZ) jsem například s naprostou samozřejmostí dostal pozvání od rezidenta BND a na podobných cestách jsem byl také seznamován i s pracovníky amerických služeb. Není žádným tajemstvím, že German Marshall Fund udržuje s tajnými službami ty nejlepší styky: Když se v červnu 2014 setkal bývalý šéf saúdské vojenské zpravodajské služby s exšéfem izraelské vojenské zpravodajské služby, s naprostou samozřejmostí k tomu došlo v German Marshall Fund. A Karen Donfriedová, která stojí v čele Marshall Fund, byla předtím v Obamově Národní bezpečnostní radě odpovědná za Evropu. Také bývalí řídící pracovníci organizace mají blízko k tajným službám. Suzanne Woolseyová. manželka bývalého šéfa CIA Jamese Woolseye, je členkou kuratoria/ředitelkou German Marshall Fund. Ach jo: Kontakt na jejího muže, bosse CIA Jamese Woolseye, jsem měl přes German Marshall Fund.

OBRAŤE LIST A ČTĚTE DÁL... cenzura, media novináři propaganda Ulfkotte Udo

Komentáře  

# Alžběta Pavlíčková 2018-01-15
FIRMA
Charlie vstávej, “ volala na mě máma z kuchyně. Otevřel jsem oko, pak druhé a uviděl jsem na nástěnce veliký nápis SCHŮZKA. Ihned mi došlo, že jsem zaspal.
Vyletěl jsem z postele, jako kdyby mě kousl krokodýl a utíkal do koupelny, kde jsem si vyčistil zuby, došel na záchod a učesal si to moje hnízdo na hlavě. No neříkejte, že ho taky po ránu nemáte, když pracujete dlouho do noci! Když jsem se konečně oblékl a utáhl si kravatu, vyběhl jsem z bytu s koláčem od mámy v ruce. Taky vám přijde, že výtah jede hrozně pomalu, když chvátáte? To bych tam byl po schodech rychleji, říkal jsem si pro sebe.
Vyběhl jsem na ulici a zastavil první taxík, který jsem viděl. Řekl jsem mladíkovi, o kterém jsem pochyboval, jestli je plnoletý a má vůbec řidičák, aby mě dovezl do města Oxford. Mladík se mě zeptal, co tam budu dělat.Odpověděl jsem mu rychle a bezmyšlenkovitě, že tam mám domluvenou schůzku. Byl jsem nervózní a neměl jsem chuť se vybavovat s chlápkem s kšiltovkou dozadu a žvýkačkou v puse, kterou převaloval ze strany na stranu, a ještě se u toho blbě tvářil.
Konečně jsme byli tady, v Oxfordu. Jen jsem vystoupil z taxíku, hned to na mě dýchlo atmosférou velkého města. Rychle jsem se vzpamatoval a utíkal jsem k veliké prosklené budově. Vešel jsem dovnitř přes čidlo, které už dlouho nefunguje. Došel jsem do kanceláře, kde už na mě čekali dva muži v oblecích. Slušně jsem je pozdravil, omluvil se za pozdní příchod a přednesl jsem jim můj návrh. První muž v červené kravatě řekl, že je to v pořádku a že se mu to také stává, že mu nezazvoní budík. Ale ten druhý muž v modré kravatě se netvářil moc nadšeně ani spokojeně. Na obličeji se mu tvořily vrásky z toho, jak přemýšlel nad mým návrhem. Pak jen pronesl, abych mu dal svůj životopis, a zase se zamračeně koukal do papíru. Zeptal se mě, jestli se jmenuji Charlie, jestli mi je třicet let a jestli mám o práci u společnosti zájem. Díval jsem se na něj nevěřícně, jestli si dělá srandu nebo ne. Copak neumí číst, nebo mi nevěří, že už jsem dvanáct let plnoletý? A do společnosti bych se asi nehlásil, kdybych tam nechtěl být!
No, abych to shrnul. Po půl hodině vyslýchání, jestli jsem dokončil základní školu, gymnázium, jestli jsem ochoten dát práci všechno a tak dále, jsem si udělal obrázek o obou firmách. První firma má ředitele pohodáře, toho v červené kravatě, a taky pohodovou práci, která není tak úspěšná. A naopak - druhá firma má ředitele supa, to je ten v modré kravatě, který po všech jde, aby všechno bylo dokonalé a precizní. Zato je ta práce za slušný balík peněz.
Po týdnu rozhodování jsem pořád neměl jasno. Ve svých myšlenkách jsem si připadal, jako když stojím uprostřed mostu mezi měsícem a sluncem. Co když budu chtít mít rodinu a nebudu mít dost peněz?….. Nebo mi to bude stačit? Anebo se uskromním? Neměl jsem ani páru o tom,co bych měl chtít.
Citovat