Vše, co zlepšuje schopnost přemýšlet, je sebevzdělávání!

A+ A A-

Smrt? Žádný důvod k obavám, přiznává Barnes ve své poslední knize

zadnyduvodkobavamJeho meditace na téma lidské konečnosti má podobu rozsáhlého románového eseje rozebírajícího téma z hlediska rozumu a pragmatičnosti, ale připouštějícího si i tabuizovanou hrůzu z neznámého.

Román je famózním rejstříkem lidské zkušenosti se smrtí,
jejíž místo v novověkých dějinách hledá a dokládá Barnes na příkladech ze sklonku života předních spisovatelů a dalších veřejných činitelů
Není však vskutku žádný důvod k obavám: autor při tom dovede být zábavný i něžný, moudrý i mrazivý, předvádí bytostné frankofilství a účtuje s ostrovními předsudky. Jeho příspěvek o podstatě našeho konce znovu potvrzuje, proč autor patří k nejlepším anglickým stylistům.

"V boha nevěřím, ale někdy mi schází,"
přiznává na úvod svého jedenáctého románu Julian Barnes. Shrnuje tím vlastní zkušenost někdejšího ateisty a nynějšího agnostika, který si uvědomuje, za jak početný tábor příslušníků sekularizované éry promlouvá, když se před čtenáři zpovídá ze svého strachu z umírání a ze smrti.

Kdo je Julian Barnes (1946)

Prozaik, esejista a překladatel. Po studiích pracoval jako autor hesel v Oxford English Dictionary, později působil jako novinář, psal kritiky mj. pro Times Literary Supplement a The Observer. První román vydal v roce 1980. Pod svým jménem vydal doposud sedmnáct titulů, několik detektivek pak pod pseudonymem Dan Kavanagh. Uznání si získal zejména knihami na pomezí prózy a eseje.
Více o autorovi na www.julianbarnes.com/

Česky vyšlo:
Flaubertův papoušek, 1996
Historie světa v 10 ½ kapitolách, 1994
Jak to vlastně bylo, 1999
Arthur & George, 2007
Žádný důvod k obavám

Julian Barnes
| Žádný důvod k obavám | Odeon 2009, Světová knihovna | Překlad Petr Fantys

Ukázka z knihy:

Kdybychom se s G. trumfovali ruskými skladateli, vyrovnal (nebo navýšil) bych jeho sázku Šostakovičem - byl to ještě větší skladatel a o smrti hloubal úplně stejně. „Měli bychom o ní víc přemýšlet," prohlásil Šostakovič, „a uvyknout myšlenkám na smrt. Nemůžeme si dovolit, aby nás strach ze smrti přepadl naprosto neočekávaně. Měli bychom se s tímto strachem důvěrně seznámit, třeba tak, že o něm budeme psát. Nedomnívám se, že psaní a přemýšlení o smrti je typické pouze pro starce. Mám za to, že když lidé začnou o smrti přemýšlet dřív, udělají méně hloupých chyb."

Šostakovič rovněž prohlásil: „Strach ze smrti je možná vůbec tou nejsilnější emocí. Někdy si myslím, že není hlubšího pocitu." Tyto názory však nevyjadřoval veřejně. Věděl, že pokud se smrt neobjevuje v podobě heroického mučednictví, není pro sovětské umění vhodným tématem - že je to „totéž, jako kdybyste si ve společnosti utřeli nos do rukávu". Nemohl si dovolit, aby z jeho partitur plál oheň Dies irae. Musel se dopouštět hudební kamufláže. Obezřetný skladatel však v sobě postupně nacházel stále více odvahy k tomu, aby si přece jen rukávem své nosní dírky vyčistil, a to především ve své komorní hudbě. V jeho posledních dílech se často objevuje dlouhé, pomalé a hloubavé vyvolávání pocitu smrtelnosti. Houslista ruského Beethovenova kvarteta kdysi dostal od samotného Šostakoviče radu týkající se první věty jeho patnáctého kvartetu: „Hrajte to tak, aby ty mouchy ve vzduchu okamžitě padly k zemi."

Když můj kamarád R. mluvil o smrti v pořadu Co byste si vzali na pustý ostrov, policie mu zabavila brokovnici. Poté, co jsem tam promluvil já, dostával jsem různé dopisy, které poukazovaly na to, že bych se ze svých obav vyléčil, kdybych nahlédl do svého nitra, otevřel se víře, zašel do kostela, naučil se modlit a tak dále. Bylo to něco jako teologická miska pistácií. Pisatelé se sice nevyjadřovali povýšeně - někteří byli sentimentální, jiní přísní -, ale přesto jako by naznačovali, že tohle řešení je pro mě možná naprostá novinka. Jako bych byl příslušníkem nějakého kmene z deštného pralesa (ne že bych neměl žádnou vlastní víru a rituály, kdybych jím opravdu byl), a nikoli člověk, který mluví ve chvíli, kdy se v jeho zemi křesťanské náboženství blíží zániku, částečně i proto, že rodiny, k nimž patří i ta má, v něj už víc než století nevěří.

V boha nevěřím, ale někdy mi schází," přiznává se na úvod svého jedenáctého románu Julian Barnes. Shrnuje tím vlastní zkušenost někdejšího ateisty a nynějšího agnostika, který si uvědomuje, za jak početný tábor příslušníků sekularizované éry promlouvá, když se před čtenáři zpovídá ze svého strachu z umírání a ze smrti. Jeho nejnovější meditace na téma lidské konečnosti má podobu rozsáhlého románového eseje rozebírajícího téma z hlediska rozumu a pragmatičnosti, ale připouštějícího si i tabuizovanou hrůzu z neznámého. Román, který v českém překladu Petra Fantyse vydává Odeon, je zároveň obřím a famózním rejstříkem lidské zkušenosti se smrtí, jejíž místo v novověkých dějinách hledá a dokládá na příkladech ze sklonku života předních spisovatelů a dalších veřejných činitelů. Není však vskutku žádný důvod k obavám: autor při tom dovede být zábavný i něžný, moudrý i mrazivý, předvádí bytostné frankofilství a účtuje s ostrovními předsudky. Jeho příspěvek o podstatě našeho konce znovu potvrzuje, proč autor patří k nejlepším anglickým stylistům.

Napiš svůj názor

Bezpečnostní kód
Obnovit