Děti do knihoven. Dejte dětem šanci, aby nebyly hloupé

A+ A A-

Umění zahálky aneb nejdůležitější prázdninová disciplína

Manuál záchrany všech přepracovaných, přegooglovaných, přefacebookovaných, přecomputerovaných, přemobilovaných a přemailovaných, tedy nás všech, kterým život protéká skrze prsty nikoli prožitky nýbrž daty, které mizí kdesi v nenávratnu spolu s našim štěstím. Jak zahálet a tím si uchovat svěžet a zdravý rozum. Jak přežít v době computerů bez antidepresiv. Chvála pomalosti a rozumu.

umeni zahalky


Ulrich Schnabel
Původním vzděláním fyzik, pracuje jako vědecký redaktor časopisu Die Zeit. Zabývá se aktuálními tématy od astrofyziky, přes výzkum mozku až po duchovní tematiku. Autorem knih Musse (Zahálka), Die vermessung des Glaubens (Poměřování víry), Wie kommt die Welt in den Kopf? (Jak nám svět vstupuje do hlavy?). "Zahálku" a její racionální metody aktualisuje i na svém blogu http://www.inseln-der-musse.de/musse-blog

Umění zahálky / Ulrich Schnabel / vydal Dauphin, 2014 / www.dauphin.cz
Vybaveno předmluvou MuDr. Michala Maršálka, primáře PL Bohnice

Ukázka z knihy...

Cílem této knihy není jen ochrana čtenáře před syndromem vyhoření, ale také analýza příčin všudypřítomného zrychlování společnosti i samotného života.

V první kapitole se budeme zabývat paradoxem, proč se zdá, že máme stále méně času, ačkoliv neustále vyvíjíme nové technologie, které nám mají čas ušetřit. Kam se všechen ten ušetřený čas poděl? Proč klasické metody časového managementu sice zpravidla vedou k vyšší efektivitě, nikoli však k uvolnění a odpočinku? A jak se dá vysvětlit, že technický pokrok, který přináší tak pestrou nabídku odreagování a tolik možností volby, ve skutečnosti vůbec neusnadňuje lidem život, ale naopak je vystavuje stále většímu stresu?

Ve druhé kapitole budeme hledat odpověď na otázku: Jak se co nejlépe vypořádat s problémy, které způsobuje informační potopa? Zde je popsáno, jak internet, chytré mobilní telefony a permanentní emailová komunikace mění naše myšlení, jak náš mozek reaguje na neutichající salvy podnětů a jak všechny tyto faktory ovlivňují naši vůli a schopnost sebeovládání. Na konci této kapitoly popíšeme metody, které nám pomůžou zbavit se vnější kontroly a převzít zpět vládu nad vlastním vědomím.

Ve třetí kapitole je podrobně rozebrán význam zahálky. Zdánlivě neproduktivní činnosti – spánek, denní snění, meditace – v sobě totiž ukrývají neuvěřitelný potenciál. Nejnovější vědecké poznatky potvrzují, že příležitostné nicnedělání je nebytnou podmínkou našeho duševního zdraví, má blahodárný vliv na naši schopnost soustředění a podporuje naši tvořivost.

Proč se tedy zahálce oddáváme tak zřídka? To je hlavní téma čtvrté kapitoly. Zde dojde na analýzu fungování (((zrychlující společnosti))) a úvahu o tom, jak technický pokrok, změny sociálního prostředí a hodnotových žebříčků nevyhnutelně způsobují, že nám dnes chybí čas prakticky ve všech oblastech života.

V páté kapitole si ukážeme, že to jde i jinak. Představíme si nejrůznější místa a kultury, kde se (((dlouhé chvíle))) běžně pěstují, stejně jako smysluplné alternativní modely a zpomalovací strategie, které mohou posloužit jako příklad nebo podnět ke změně vlastního chování.

Při dodržování příslušných zásad ovšem hrozí, že se dostaneme do konfliktu se silou našich návyků. V šesté kapitole se s podporou psychologů pokusíme vymanit ze zaběhlých myšlenkových struktur a změnit své zajeté zvyklosti. Nepůjde přitom jen o nezbytné chvíle oddechu a odstupu od každodenního shonu, ale také o přehodnocení základní otázky: Co ve svém životě považujeme za důležité?

Každý člověk se samozřejmě řídí svým vlastním navigačním systémem, každý máme trochu jiný „vnitřní kompas“. Tato kniha se rozhodně nepokouší definovat nějaký univerzálně platný recept pro všechny. Mnohem spíše by měla být zdrojem rozmanitých podnětů a impulsů, které by mohl každý čtenář vyzkoušet podle svého vlastního založení.

K tomuto účelu slouží i „galerie slavných povalečů“, série stručných portrétů lidí, kteří – každý svým způsobem – dosáhli v umění zahálky naprosté dokonalosti. S jejich pomocí si uvědomíme, jak je v hekticky zrychleném světě důležité držet se vlastních priorit a uvědomit si sami sebe. Příklady těchto „povalečů“ současně dokládají, že se nemusíme nechat bezmocně vláčet všeobecným shonem a že pořád ještě existují cesty a možnosti, jak se s těmito tlaky rozumně vyrovnat. Zrychlení systému, ve kterém žijeme. jsme zavinili všichni společně, a stejně tak ho všichni můžeme společnými silami opět změnit.

ZÍSKANÝ A ZTRACENÝ ČAS

Když se Babbitt blížil ke své kanceláři, šel stále rychleji a rychleji a přitom si mumlal: „Musím si pospíšit.“ Kolem něj spěchalo celé město, spěch jen pro spěch samotný. Muži spěchali za volanty aut, snažili se v rozbouřeném provozu předjíždět ostatní. Muži spěchali, aby stihli vlaky, spěchali ve vlacích, které přijížděly se zpožděním, vyskakovali z vlaků, pobíhali po ulicích, vráželi do dveří domů a do výtahů, které vystřelovaly nahoru či dolů. Muži v jídelnách se ve spěchu dávili jídlem, které kuchař (((smažil))) v zuřivém tempu. Muži supěli na holiče: „Oholte mě co nejrychleji. Spěchám.“ Muži v kancelářích se v horečném spěchu snažili vypudit návštěvníky, stěny v prostorách zdobily nápisy jako „Dnes mám práci“ nebo „Bůh stvořil svět za šest dnů, ty dokážeš říct všechno podstatné za šest minut!“ Muži, kteří předloni vydělali 5000 a loni 10 000 dolarů, v horečném mámení pobízeli své rozervané nervy a vyčerpané mozky, aby z toho letos vymlátili 20 000. A muži, kteří už těch 20 000 dolarů vydělali a krátce nato se zhroutili, spěchali, aby stihli vlaky a oni mohli ve spěchu strávit dovolenou, kterou jim ve spěchu předepsali chvátající lékaři.

Těmito neopakovatelnými slovy popsal Sinclair Lewis uspěchaný život moderní společnosti ve svém románu Babbitt z roku 1922. Lewisův realitní makléř George F. Babbitt přijal nutkavou potřebu šetření časem za svou nejvnitřnější podstatu a celý svůj život zasvětil principu efektivity. V jeho životě se nic nedělo spontánně. Babbitt se důsledně držel všech psaných i nepsaných zákonů a pravidel měšťanského života – i když jeho největším přáním bylo probourat se z jejich neúprosných mříží.

Lewisovy provokativní portréty amerického měšťanstva působily na jeho současníky jako šokující karikatura reality. Nikdo si zřejmě neuměl představit, že by poměry jednou mohly být ještě horší, než jak byly vylíčené v jeho knihách. A přece by se i Georgi F. Babbittovi určitě zatočila hlava, kdyby se zničehonic objevil na počátku 21. století a viděl by, že čas je dnes ještě vzácnějším statkem. Komunikace rychlostí světla, globální logistika na principu Just-in-time, taktování výrobních procesů s přesností na nanosekundy – to vše by způsobilo, že by se Lewisově hrdinovi jevil jeho život na počátku dvacátých let jako vzpomínka na „staré dobré časy“.

Pokud muselo již tenkrát jít všechno rychle, dnes musí být všechno: okamžitě. Babbitt by byl online již na cestě do kanceláře a pracoval by v chůzi, útulné jídelny by už dávno ustoupily modernímu fastfoodu a Babbitt by se nesnažil stihnout poklidný vlak, ale letadlo. Změnily by se bezpochyby i jeho kulturní zvyklosti. Jazzovou hudbu, která mu ve 20. letech připadala divoká a zběsilá, by si dnes pouštěl ve volném času jako uklidňující kulisu. Divadelní představení, která jej tehdy šokovala, by mu dnes připadala nudná a zdlouhavá. A poklidné rybaření během dovolené by nejspíše nahradila nějaká expedice nabitá vzrušujícími zážitky. Srovnání životního tempa na počátku 20. a 21 století bezděky připomíná tempo 2. klavírní sonáty g-moll od Roberta Schumanna (opus 22), která je na začátku opatřena pokynem „co možná nejrychleji“ - o něco později je ovšem pianista vyzván, aby hrál „ještě rychleji“.

(((Pozvolný rozmach))) pocitu časové tísně je mapován nejrůznějšími studiemi již celá desetiletí. Již v roce 1970 psal sociolog Staffan Linder v knize The Harried Leisure Class (Týraná třída zahalečů) o „všeobecném časovém hladomoru“ A experti na časový management, John Robinson a Geoffrey Godbey, prohlašují: „Neutišený hlad po čase nevede ke smrti, ale k tomu, že člověk nikdy nezačne žít, což tvrdili již antičtí filozofové.

Se snahami o šetření časem se přitom setkáváme na každém rohu. Knihy o časovém managementu se stávají bestsellery, pracovní procesy se optimalizují stejně jako všední životní úkony, lidé si dopřávají nové a nové technologie na ušetření času, jako jsou mikrovlnné trouby, digitální kamery nebo speed-dating, které enormně urychlují zdlouhavé vaření, fotografování nebo seznamování a od nichž si tedy slibujeme téměř nekonečné úspory času.

Je ovšem zvláštní, že navzdory všem těmto vymoženostem se nám vede jako postavám ze slavné dětské knihy Michaela Endeho Momo, které překvapeně říkají: Čím více času ušetříte, tím méně ho máte. V tomto příběhu jsou ovšem viníci snadno odhalitelní: Jsou to ti „šedí pánové“ z Agentury pro časové úspory, kteří lidem kradou jejich čas, aby z něj pak žili sami. Kdo je však za všeobecnou časovou tíseň odpovědný ve skutečném životě? Kdo nebo co dnes hraje roli „šedých pánů“? A kde je ukrytý všechen ten čas, který nám tak záhadným způsobem mizí?

OBRAŤE LIST A ČTĚTE DÁL... Schnabel Ulrich,

Vaše názory 

# Mirek
Toltécké pojetí nedělání...
Bojovník je ten, který čeká, neví na co, ale když to příjde, tak to pozná. Umění odpočívat neznamená nic nečinit, ale být ve střehu. To ovšem neznamená, že nutně musíme něco dělat ))) jak moudré, že?
| Quote

Napiš svůj názor

Bezpečnostní kód
Obnovit