Děti do knihoven. Dejte dětem šanci, aby nebyly hloupé

A+ A A-

Psáno pod kulometnou palbou, velkolepá koláž událostí, snů, textů...

psano pod kulometnou plabouZáznam střepin života muže, který se dokázal obětovat své víře a vášni je první díl blogových deníků živoucího básníka Jaroslava Erika Friče. Psáno na vodu palbou kulometnou začal JEF psát v létě 2007 jako blog. Ojedinělý deník prvních let nového tisíciletí je velkolepou koláží událostí, textů, snů, diaologů prodchnutou neobyčejnou mravní silou a poctivostí. Text psaný poetikou Zábranových deníků, Divišovy Teorie (ne)spolehlivosti či Hančových Záznamů postupně začal oslovovat široký okruh obecenstva, které JEFův blog, slovy jednoho čtenáře „v této šílené době při duševním zdraví udržoval“.

Jaroslav Erik Frič (1949)
básník, hudebník, nakladatel, organizátor undergroundových festivalů. Absolvent filosofické fakulty, číšník, busker. Žije v Brně, většinou.
S přáteli vydával samizdaty Texty přátel i vlastní sborníky, provozoval bytovou scénu Šlépěj v okně. Po revoluci založil nakladatelství Votobia, které záhy opustil a zřidil si své nakladatelství Vetus Via. Organizuje festivaly a dlouhodobé multižánrové projekty jako Napříč-Konec Léta, Potulný dělník či permanentní festival Uši a Vítr. Založil občanská sdružení Proximus a Christiania, o.p.s., je redaktorem revue BOX a novin Potulné akademie Uši a Vítr.
Vydal sbírky Kolotoče bílé hlasy, Houpací kůň šera a jiné básně, Americká antologie & Poslední autobus noční linky, a dále CD Jsi orkneyské víno (s Čvachtavým lachtanem), S kým skončila noc (Čvachtavý lachtan a Josef Klíč), Na každý den napsal’s smrt (s Josefem Klíčem a dalšími).

Psáno pod kulometnou palbou | Jaroslav Erik Frič | Vydal Dauphin, 2013 | www.dauphin.cz

Ukázka z knihy
měl jsem celá období, kdy jsem vždy ráno si přečetl aspoň jeden verš z Žalmů, probíral jsem je postupně, jak jsou sepsány, a postupně jsem je tak několikrát celé přečetl, je tam vše podstatné, po čase opět se k nim vracím, nacházím záložku u posledně přečteného žalmu a čtu: Bože, zastánce mého práva, vyslechni mne, když volám, / tys mě podpíral v soužení, smiluj se nade mnou a splň mi prosbu! // Lidé, jak dlouho chcete být nechápavého srdce? / Proč lpíte na tom, co je marné / a ženete se za nepravdou? / … / Mnoho lidí říká / „Kdo nám dopomůže k blahobytu“? / Pane, dej nad námi vzejít jasu své tváře! / Do mého srdce jsi vložil radost, / větší než bývá při nadbytku pšenice a vína. (Žl. 4, 1–3; 7–8), není to pořád všechno stejné? v úterý přináší M. jakýsi článek z novin: „Ano, věříme v člověka a technologický pokrok“, je to z rubriky „Polemika“ nevímjakých novin a píší to tři ekonomové pro mne neznámých jmen (různí náměstci a ředitelé, bývalí či současní), tito pánové píší zajímavé věci: Idea, že hodnota planety existuje sama o sobě, je nepochopením podstaty světa. Kdyby nežil na planetě člověk, i pojem „hodnota“ by přestal existovat.

Aby existovala hodnota, musí existovat také hodnotitel. A to je vždy a za všech okolností člověk. – není to náhodou tautologie? jaký člověk? já, nebo ty? nebo oni? polemický článek se zastává knihy současného prezidenta republiky, knihy s názvem Modrá, nikoliv zelená planeta. Co je ohroženo: klima, nebo svoboda?, a narozdíl od kritizovaného redaktora Hospodářských novin, který recenzi napsal, hájí ekonomické vidění prezidentovo, s tím, že většina pokrokových vynálezů je produktem jednání svobodných lidí v prostředí volného trhu, ale mě zase zajímá, co to je vlastně ten pokrok, v který tito hoši bezmezně věří, což prý je snadné: Stovky let dochází díky eleganci cenového mechanismu a růstu poznání k hladkému přechodu lidstva od dřeva k uhlí, od uhlí k ropě atd., je to tak prosté? a nikdy nekončící? – vždycky jsem si myslel, že svoboda ekonomova je jiná než svoboda člověka, který se zabývá slovem a vůbec pojmy, které jsou již dávno vyvezeny na hřbitov metafyziky, slovo svoboda v ústech „ekonoma“ je zcela odlišné od slova svoboda, jak ji chápu já, samovývoj a samopokrok člověka nemá jen parametry dobrého bydla, nýbrž i parametry vnitřní, které se do učebnic ekonomiky nevejdou, je-li pokrokem bláznovství nekonečných kolon aut, která ve svobodě svých majitelů protkávají obludně celou zeměkouli stále se stahující smyčkou, pak já naopak se rád vracím k větě milovaného Léona Bloye: „Člověk v mase usazený, sám sobě ponechaný, jest nevylíčitelné prase.“ –

OBRAŤE LIST A ČTĚTE DÁL... Frič Jaroslav Erik

You have no rights to post comments