Děti do knihoven. Dejte dětem šanci, aby nebyly hloupé

A+ A A-

Mnislav Zelený Atapana. Pokrokem k zániku civilizace

zeleny mnislav pokrokem k zaniku apatana
Výběr novinových článků a blogů z let 1969–2017 známého českého etnologa Mnislava Zeleného-Atapany je nejen o jeho osudném vztahu ke kultuře a filosofii amazonských indiánů, ale velmi kriticky se vyjadřuje se k problému globalizace, bere si na mušku úředního molocha EU i politickou korektnost, terorismus, migraci, naši politickou reprezentaci, lidskou neomalenost a nepokoru a údajnou xenofobii.

zeleny antropolog evropa migra

Předmluva autora:

Pokrokem k zániku je symbolická zkratka našeho života i lidské civilizace. Prostě se něco narodí, vyroste a zase zajde. Je to zcela normální, přirozené, ale nelze to vnímat nihilisticky, že vlastně nemá ani cenu se narodit, když stejně nakonec zemřeme. Jsme tady, my lidé, podobně jako všechna zvířata živočišné říše i rostliny rostlinné říše, abychom se rodili, žili, rostli a drželi tu vlajku životní existence, i když konec by měl být každému jasný. A podle toho bychom se měli chovat, abychom odešli ze světa s pocitem dobře vykonaných aktivit a vychovaných nových generací, že jsme zaseli sémě do úrodné půdy.

I civilizace přicházejí a zase mizejí jakoby ve vzduchoprázdnu, i když zanechávají odkaz. Jsme však nepoučitelní, domnívajíce se, že jsme chytřejší než kdokoliv před námi a že zde budeme věčně. A někteří vědci se dnes snaží stát Bohem a život prodlužovat, což je proti principu přírodních zákonů. I konec je nám předurčen, zvlášť když se chováme macešsky k naší matičce Zemi a kořistíme z ní, abychom uchlácholili naši bezuzdnou chamtivost a nesmyslnou snahu být stále bohatší a mocnější s nekonečnou potřebou stálého růstu výroby a ekonomiky. Dostali jsme se do spárů pouze materialistického chápání světa a obrovského technického pokroku, kdy se naivně cítíme pány Všehomíru. Naivně se domníváme, že náš pokrok všechno zvládne a zachrání nás i před kolapsem. Naivně se domníváme, že vše uplatíme. Před lety nás učili komunističtí vůdci „poručíme větru, dešti…“

Dnes se tomu sice smějeme, ale spějeme do stejných osidel. Čím víc se odvracíme od přirozenosti, tím víc zcela logicky bojujeme proti naší matce Zemi, a ta si to nenechá líbit. Narušujeme všechny principy a zákonitosti existence na Zemi. Všechno má své kořeny, i každá kultura má prapůvod vycházející z determinace životním prostředím. Nemám rád babylonské věže, jakýsi předobraz globalizace, násilné globalizace cestou válek, uměle vybudovaných migrací nebo z úředního nařízení. To vše bohužel probíhá, ale bělošská nabubřelost shlížející z vysokého piedestalu technického superpokroku na zbytek světa, plná přehlížení přírodních zákonitostí, vede pouze k záhubě.

Nechci působit staromilsky, ale mrzí mě jednostranné zaměření naší euroatlantické civilizace, kde všechno v rukou mají IT a jejich počítače, kde vše směřuje k robotům či kyborgům s možná lidskou tváří, a zničení lidí jako takových. Tedy zničením naší civilizace. Jsme sebedestruktivní. Přijde zřejmě civilizace jiná, silnější, asi jako přišli dobyvatelé do Ameriky, a indiáni jednoduše vycítili, že je to jejich konec. Možná přijdou silnější, bezohlednější, a před nimi nás nezachrání ani počítače. Náš svět pomalu končí kvůli nám samým, a nelze si nevzpomenout na slova Stephena Hawkinga, skvělého následovníka Newtona a Einsteina, který nás během svého života nabádal, abychom se zachránili a odletěli z této Země jinam, dokud je čas.

Latinská Amerika je můj osud. Před padesáti lety jsem vyrazil do světa na vandr, abych jej poznal vlastníma očima, poněvadž jedině jim věřím. A jak bývalo dobrým zvykem, na vandr jsem vyjel bez peněz, konkrétně s jednou anglickou librou. Jedině tak lze poznat svět a lidi v něm až do samého morku kosti. Jejich názory, jejich víru, jejich život. Pozoroval jsem tamější život očima putujícího studenta bez koruny v kapse a poznával tak lásku bližních i zcela neznámých, ale také válečné strasti a bolesti. Poznal jsem i bídu těch nejbědnějších, ale stále milujících život.

Po dvou letech jsem se vrátil do normalizace a prožil ji se vším totalismem. V roce 1973 jsem na fi lozofi cké fakultě u pana profesora Josefa Polišenského sice dostal možnost pracovat na aspirantuře o „indiánech“, ale podmínkou byl vstup do KSČ. Pro někoho to byla kosmetická drobnost, já jsem ale vstup k rovnějším mezi rovnými nekompromisně odmítl. Pan profesor to chápal a bylo mu líto, že nemůže tuto bolševickou hydru přemluvit. A tak jsem si zazdil cestu do akademického světa. Kolegovévědci se mi po straně posmívali, že se živím osvětou, přednáškami, výstavami a psaním populárních článků. Nějak jsem rodinu živit musel, ale na druhou stranu jsem měl víc posluchačů než oni.
Pak jsem to po několika letech úplně dorazil, když jsem u státnic odmítl skládat povinnou zkoušku z marxismuleninismu. A tak jsem ani nezískal titul, i když má diplomka byla uznána jako doktorandská. Psal jsem ji na základě svých deníků a poznámek z ročního pobytu v Peru na dvou místních univerzitách (Universidad Nacional Mayor de San Marcos a Pontifi cia Universidad Católica del Perú) v Limě, ale převážně v džungli na řece Madre de Dios mezi indiány kmene Ece’je. Toto etnikum bylo tehdy i v Peru zcela opomíjené, taková „ztracená varta“, a tak má práce, s výjimkou několika drobných publikací misionářů v uplynulých dvou stoletích, přinesla první základní etnografi cké i historické informace. Díky dobrým lidem, kteří ještě zůstali na ministerstvu školství, mi studijní pobyt zpětně uznali za legální.

Nebyl jsem sice člověk s dalším titulem, ale po čtyřiačtyřiceti letech jsem dostal obrovskou satisfakci, na kterou se žádný akademický titul nemůže ani hrabat. Indiáni Ece’je žijící stále v Palmarealu zcela podlehli náporu civilizace, zejména módním technologickým vynálezům, a tak používají víc mobily než luky a šípy. Je to děsivé, jak za jednu generaci může zmizet kultura jednoho etnika. Z jejich dávného umění už jim toho moc nezbylo, ale přesto se cítí dál indiány a rádi by se ke svým tradicím vrátili, jen nevědí jak.
V roce 2017, kdy jsem měl problém s páteří, jim můj kamarád přivezl moji diplomku, kde uviděli mé nákresy různých druhů jejich košíkářských výrobků, luků, šípů s různými hroty, původních oděvů s kresbami a podobně, a byli nadšeni. Náčelník Augusto César Yohajé, kterého jsem před čtyřiceti šesti lety choval na klíně, mi přes video vzkázal, že se budou podle mé knihy učit opět být indiány. Nemohl jsem se dožít lepší pochvaly. Dá se říct, že jsem zachránil část jejich kultury.

V polovině sedmdesátých let jsem pracoval tři roky v Art Centru a vedl práce na muzeu Bílé revoluce šáha Rezy Pahlavího v Teheránu. Žil jsem proto nějakou dobu v Íránu (raději mám název Persie, spíš dýchá tisíciletou historií). Víkendy jsem trávil v zapadlé vesnici obehnané hliněnými hradbami někde v horách na západě země, daleko od hlavního města. Poprvé jsem tam zabouchal na vrata jako pocestný, a byl jsem přijat. A tak jsem žil s muslimy, měl jsem je rád a oni mě. Každý víkend po dobu půl roku na mě čekali a těšili se, jak se budu zase divit velkým datlím, které jedí, zatímco tu druhou kategorii mají pro velbloudy, a teprve třetí, nejhorší, posílají nám do Evropy.

V Brazílii jsem v osmdesátých letech žil s černochy v brazilské Bahii. Poznával jsem nejen capoeiru, candomblé, makumbu, tradice vycházející z vúdú, ale žil jsem i mezi nejnižší sortou černošských žebráků s nezahojenými vředy a pahýly místo nohou či rukou. Bydlel jsem v jejich městské ubytovně s kovovými palandami a přenosnými prkny místo matrací a noci protrpěl mezi chrchláním krvavých a hnisavých zvratků a pachem hnijících nohou. Přijali mě mezi sebe a každý den jsem je pozoroval, jak ráno, když s hadicí spláchnou krev a hnis z betonu podlahy, se pomalu hrabou a kulhají za svou žebrotou. Naplnilo mě to jejich obrovskou silou, že život nevzdávají tak lehce a hrdinně jej nesou dál.

Nešlo nepoznávat i archeologické památky Nového světa, dávné časy ztracených civilizací od Mexika po Peru. Ale nejvíce času jsem stejně trávil mezi indiány And i Střední Ameriky, abych na dlouho skončil mezi amazonskými indiány. Pozoroval jsem svět, abych se od nikoho nenechal balamutit velkohubými kecy, politickými projevy a hesly.

A tak jsem poznával všechny tři základní lidské rasy: europoidní, neboli kavkazoidní, mongoloidní a negroidní. A o tom jsem také začal psát, o všech kulturách, o věroukách, jichž si všech bez rozdílu vážím a které byly determinovány prostředím. Navštívil jsem různé indiánské kultury a kmeny, které mě lákaly právě přirozeností svých členů dodržujících rovnováhu mezi materiálním a duchovním chápáním světa. Když však jejich vývoj dospěl v průběhu historie k vrcholu, jejich kultura se rozpadla. A právě proto jsem nejvíc přilnul k amazonským indiánům, ke své celoživotní lásce, kteří pokrok dávno zavrhli, žijí nadále jen díky kopírování přírodních zákonů a zrušili materiální touhy. Jako by intuitivně cítili, že orientace na materiálno vede ke zkáze. Podle nás jsou chudí, ale šťastní. My své štěstí a radost hledáme celý život a snažíme se je nahrazovat materiálními statky, kterými bohužel zahrnujeme i naše děti.

Právě pohled kulturního antropologa mi umožnil vidět v porovnání s přírodními národy nešvary naší civilizace, zvlášť když jsem měl možnost stát se členem několika amazonských kmenů v brazilské, ekvádorské, peruánské a venezuelské Amazonii. A tak jsem začal chápat i jejich fi lozofi i a hluboké poznání přírodních zákonitostí, které nám zůstávají skryty. Přilákal mě jejich způsob života, přirozenost. Jsou transparentní a nikam se nehrnou. My transparentní nejsme a hrneme se někam pořád. Oni, i když jsou stále polohladoví, nejsou nenažraní. My neustále nenažraní jsme, a chceme víc. Žádné majetky nevlastní a ani nic mít nechtějí. O tom nelze nepsat a neporovnávat naše dvě tak odlišné civilizace. Jejich kulturu amazonských lesů a naši západní, či takzvanou euroatlantickou.

V Jižní Americe jsem si zopakoval i část naší historie: snahu o vybudování socialismu za každou cenu, ať to stojí cokoliv. A tak jsem řadu let sledoval pád bohaté Venezuely až na samé dno, abych na druhé straně viděl, jak o bohatou Kolumbii usilovaly teroristické bandy guerill, takzvaných revolučních vojsk, bojujících za kolumbijský socialismus a neštítících se žádných zvěrstev proti lidskosti. Poznával jsem i korupční latinskoamerické vlády padající pod tlakem lidu, boje o smaragdy a drogy, politické přemety. Zpozorněl jsem sledováním místních revolucí, guerill, narkomafi e, fotbalové války, superkorupce, osobností jako Che Guevara, Chávez, Correa, Gabo Márquez, Šakal, zvlášť když jsem měl pět let možnost sledovat zdejší politické klima zblízka jako český velvyslanec v Kolumbii a Ekvádoru. Jako vlastence mě vždy dojímaly dramatické historky obyčejných českých krajanů v dalekých zemích. Měl jsem možnost poznat jich několik při svých cestách po Americe a chtěl bych jim složit hold za jejich češství, za vůli přežít i v těžkých podmínkách. Vždy mě potěšilo, že se ve světě neztratili a vydobyli si své postavení.

V Starém světě jsem kriticky pohlížel na globalizaci začínající někdy v dávných letech objevů a koloniálního dobývání světa, úředního molocha EU s politickou korektností alias lživostí, terorismus, migraci, na naši politickou smetánku, nepokoru i bombardování Libye. Rád jsem vyzdvihl například dodnes neznámé postavy naší historie, které během protektorátu zachránily stovky našich židovských spoluobčanů, ale ukazoval jsem i na naši nedokonalost a rozcapenost.

A protože nejsem vázán ani placen nikým v akademickém, politickém ani jiném občanském světě, protože jsem nezávislý a nepotřebuji být nikomu vděčný, ani za svá studia, ani za cesty, protože jsem od nikoho nezískával dotace, stipendia, podpory či dary, mohu si říkat, co si o světě, který jsem padesát let intenzivně osobně poznával, myslím. Nemusím mluvit korektně, což je politicky módní a zcela zavádějící, ba přímo lživé, ale tak, jak to vidím, či lépe řečeno, jak by to viděli „moji“ amazonští indiáni. Naší jedinou možností je návrat ke kořenům a zpomalení děsivého tempa, kterým jedeme, aniž to víme. Měl by to být i návrat k pokoře vůči matce Zemi, což úředníkům a politikům EU, kteří nás nevedou správnou cestou, je zcela ukradené, protože jsou v zajetí vlastních zájmů. Nám jen předhazují vějičky s cestou k lepším zítřkům podobně jako před lety jejich komunističtí předchůdci. Indiáni by jim na to neskočili, ti chtějí zítřek stejný jako dnešek, jako včerejšek, jako před stovkami let: stále stejně dobrý.

Zkusme si každý najít vlastní alternativní cestu a nenechme se poblouznit politiky, úředníky ani reklamami nadnárodních korporací stahujícími celou Zemi do spleti pavučin.

OBRAŤE LIST A ČTĚTE DÁL... indiáni Zelený Mnislav Evropská Unie migrace etologie

Napiš svůj názor

Bezpečnostní kód
Obnovit