Nevěřte všemu, co se k věření předkládá. Komenský

A+ A A-

Kniha po paměti o problematice paměti a jejího fungování

popametiKniha  shrnuje sérii textů Martina Hyblera o paměti z let 1998-2007, které byly zčásti publikovány porůznu v časopisech, zčásti zůstaly ineditní. Pracoval tehdy jako psycholog v gerontologických a gerontopsychiatrických zařízeních a jeho pacienti byli převážně dementní senioři trpící Alzheimerovou chorobou, popřípadě jinými typy senilních demencí, což motivovalo jeho zájem o problematiku paměti a jejího fungování.

Z psychologických teorií paměti pak byl jen krok k pamětem jiným - historickým, literárním, rodinným, kolektivním, atd.
Uvědomil si, nakolik je otázka paměti komplikovaná a mnohostranná. Paměť patří k velmi obecným termínům jako je „svět“, „jsoucno“, „řeč“, „struktura“, „čas“, atd., při čemž každý z nich shrnuje jistým způsobem veškeré naše universum; proto je velmi obtížné je postihnout, neboť nemají žádný „vnějšek“, odkud bychom je mohli pozorovat. Přesto se o něco podobného pokusil, bez nároku na úplnost a s rizikem jisté chaotičnosti textů, které přeskakují z psychologie do fenomenologie, nebo do historie a literární kritiky. Tato nesoustavnost je ovšem záměrná, neboť dle jeho intimního přesvědčení je paměť samotná rovněž nesoustavná a přinejmenším místy chaotická.

Martin Hybler (nar. 1951),
po maturitě studoval psychologii na FF UK, pracoval jako psycholog v psychiatrické léčebně v Dobřanech, poté absolvoval několik manuálních profesí. V r. 1982 volil exil do Francie (Limoges). Od r. 1988 působí ve Francii opět jako psycholog v PL, v Domovech důchodců a v institucích pro neadaptované a handicapované děti. Od r. 2011 v důchodu. Od konce 70. let publikoval zprvu v samizdatových sbornících, potom v revuích a časopisech českých i francouzských. Spolupracoval se Svědectvím, Paternosterem, Respektem, s Kritickou přílohou Revolver Revue, Vulgo.net, aj.

Zabývá se – s použitím prvků fenomenologické filozofie – různými aspekty současného světa, života a textů, a to na úrovni psychologické a kritické analýzy.

Další doporučená literatura:

Sport, věc a sportovec, Sborník k 45. narozeninám Jiřího Němce, 1977, jiné texty v samizdatových sbornících.
Rasismus a my, Dialogy 1984; Twentieth Century’s Grazy Fox-Story, Paternoster 1986;
Demokracie v módní civilizaci, Svědectví 1989;
Dialog Boutang – Steiner o Antigoně a Abrahamovi, Kritická příloha Revolver Revue (KPRR) 1995; atd.
Knižně vyšel sborník kritik Kolem dokola, edice Revolver Revue, 2008.
Překlady:
Georges Didi-Huberman, Jean Clair (Barrister&Principal), Vladimir Jankélévitch (OIKOYMENH), Christophe Deloire a Christophe Dubois (Rubato), Georges Balandier (Dauphin).

Ukázka:

Mechanická paměť a otázka smyslu

Když Ebbinghaus v r. 1885 zahájil svou slavnou sérii výzkumů o paměti, vybral si jako „materiál“ slabiky zbavené smyslu. Proč? Před Ebbinghausem nikoho nenapadlo, že by bylo žádoucí učit se nesmyslným slabikám. Svůj výběr zdůvodnil očištěním paměťového výkonu od eventuálních „interferujících vlivů“ (zapomínaje přitom, že paměť sama není ničím jiným než konstantním „interferujícím vlivem“ psychického aktu), chtěl jej zachytit v jeho čistotě. „Zavedl tento postup ne proto, aby našel něco zvláště obtížného k naučení, ale aby vytvořil velké množství materiálu, jehož obtížnost je uniformní – uniformní kvůli absenci předešle utvořených asociací mezi jedním prvkem a druhým.“1

V našem exposé chceme navázat na Ebbinghausovu otázku, ale v inverzním smyslu: chceme se tázat, jak to, že jsme schopni si zapamatovat něco naprosto nesmyslného, když na rozdíl od Ebbinghause předpokládáme, že každá paměť je založena na vynalézání kontinuity smyslu. Předběžně můžeme definovat smysl jako vztah ke kontextu. Vzpomínka, a rozšířeně vzato každá paměťová evokace, je uvedením bývalého, specifické individuální absence, do vztahu k přítomnému, což toto přítomné umožňuje jakožto přítomné.

Připomeňme, že na druhé straně – takřka na opačném pólu k úvahám o experimentální psychologii – by bylo možné vyjít z banální zkušenosti, že si pamatujeme naprosté pitomosti, věci, které nám po celý život k ničemu nejsou, a o nichž lze v jistém počtu případů dokonce s určitou pravděpodobností vyloučit, že by měly jakožto vzpomínky nějaký jiný „skrytý“ smysl, např. v psychoanalytickém smyslu, že by šlo o vzpomínky, které svou bezvýznamností překrývají něco významného, na co si vzpomenout nechceme.

Nejprve by bylo nutno se dotázat, zda takové vzpomínky vůbec existují – tj. vzpomínky nepřevoditelné na jakýkoliv smysl v rámci jakékoliv myslitelné hermeneutiky.

Dadaisté a po nich Daniil Charms ve třicátých letech popsali určitý počet situací, které by takto mohly vypadat.2 Estetika tzv. absurdního divadla ze 60. let je z valné části založena na až obsedantní evokaci příhod, které nemáme nejmenší důvod si zapamatovat.

Vraťme se ale k Ebbinghausovi a jeho slabikám. Nejprve poznámku o nesmyslnosti. Absurdita totiž není zdaleka tak jednoduchá, jak se na první pohled zdá. Například zmíněné smysluprosté slabiky jsou útvarem, používajícím lingvistický element – náhodné řazení fonémů, ale takové, v němž se experimentátor pokouší jakýkoliv obsah k lingvistickým kontextům (syntaktickým, sémantickým a pragmatickým) záměrně vyloučit. Snadno se dá konstatovat, že jejich počet je konečný, je funkcí množství možných permutací fonémů v tom kterém jazyce, které odpovídají daným kritériím. Ebbinghaus našel v němčině3 2 300 trojfonémových slabik, kombinujících 11 samohlásek a diftongů s 19 iniciálními souhláskami a 11 souhláskami finálními (sch a ch byly přitom považovány za jednoduché souhlásky). Napsal je na papír, který pak rozstříhal a prezentoval sobě samému slabiky v náhodném pořadí. Pak se jim sám učil. Když byl jejich počet vyčerpán, lístečky promíchal a začínal znovu podle zcela stejného postupu. Požadavek smysluprostosti upřesnili v r. 1894 Müller a Schumann,4 kteří vytvořili listy dostatečně uniformních dvanácti slabik, přičemž mechanicky dbali následujících pravidel:

    V jednom seznamu nesmějí mít dvě slabiky tutéž počáteční souhlásku, tutéž souhlásku koncovou ani tutéž samohlásku (vyloučení efektu rýmu a aliterace).

    Počáteční samohláska jedné slabiky nesmí nikdy být tatáž jako koncová samohláska slabiky předcházející.

    Seznam musí být čten v trochejském rytmu, přičemž dvě slabiky se považují za stopu, s přízvukem na první slabice každé stopy. První a poslední souhláska každé stopy nesmějí být shodné, zatímco počáteční a koncová souhláska jedné slabiky shodné být mohou.

    Jestliže jednoduchá slabika může představovat známé slovo, dvě či tři následující slabiky nesmějí konstituovat slovo či známý výraz. Mohou jej dávat tušit, ale nesmějí jej přesně reprodukovat.

Angličtí psychologové měli se smysluprostými slabikami v dostatečném počtu ještě větší potíže, neboť v angličtině je pouze 6 samohlásek. Glaze v r. 19285 proto experimentálně ověřil smysluprostost 2000 slabik, které prezentoval patnácti pokusným osobám, které měly posoudit, které slabiky jim něco připomínají. Výsledný seznam „nejlepších“ slabik (které nepřipomínaly nikomu nic) byl ale nepoužitelný, protože, když se je pokoušel dát memorizovat, narazil na nečekaný odpor pokusných osob. Úkol se ukázal jako velmi obtížný a pokusné osoby poukazovaly na to, že tyto slabiky jsou bizarní, nechutné, odporného vzhledu a odmítaly se je učit. Šlo o slabiky jako „kyh“, „quj“, „xiw“ atd. Angličtí autoři proto museli posléze přistoupit ke zdvojování koncové souhlásky, používání dvojslabik apod. Můžeme shrnout, že takto definovaná smysluprostost vždy vychází jako konečná množina, a to nepříliš rozsáhlá, přitom poměrně přesně definovaná. Zdá se jakoby smysluplného, tj. vřaditelného do jakéhokoliv kontextu, bylo mnohem více než nesmyslu, přitom ale s definicí mlhavější, protože těch kontextů je nekonečně mnoho. Povšimněme si rovněž, že pro nejnesmyslnější prvky se jakoby automaticky vynořuje estetický soud, estetický prožitek negativního zabarvení. Je negativní estetický kontext, prožitek odpudivosti, posledním záchytným bodem v případě setkání s nesmyslností? A jaká je povaha tohoto soudu?

Rozšiřují-li experimentální psychologové výsledky svých pokusů s bezesmyslnými slabikami bez váhání na popis paměti vůbec, můžeme si i my troufnout na podobné zobecnění a tvrdit, že s jistou pravděpodobností budou charakteristiky absurdna, které jsme popsali u slabik, platné pro bezesmyslnost obecně. Tj. restriktivnost, možnost přesné definice konečných množin nesmyslných elementů, přítomnost negativního estetického horizontu.

Vraťme se ale k naší otázce: Jak je možné si tyto slabiky zapamatovat, když zjevně nemají žádný vztah k minulým kontextům – pravda kromě vztahu ke kontextu experimentální situace, ani ke kontextům přítomným – opět s výjimkou experimentální situace? Předpokládáme totiž, že učení, zapamatování se tu dějí na základě minimálního smysluplného vztahu materiálu a experimentální situace, který je formulován jako čistě kontingentní, založený na pouhé kontiguitě a opakování – opětovné současnosti výskytu jinak za náhodně vybrané považovaných prvků.

Otázka je závažná, neboť jedním z jejich důsledků v případě pozitivní odpovědi je předpoklad, že se lze naučit čemukoliv (rozdíly ve smysluplnosti se pak redukují na pouhé kvantitativní rozdíly v rychlosti učení, respektive memorizace a evokace, smysl je pak definován jednoduše jako faktor umožňující urychlení učení), ale také, že minulost a přítomnost jako skutečnost světa subjektu neexistují, nebo nemusejí existovat nutně.

Viděli jsme, že Ebbinghausův postup spočívá nejprve v izolaci: izoluje paměť jako čistou schopnost memorizace jakéhokoliv obsahu. Sleduje v tom tradici narýsovanou dobovou fyziologickou psychologií a asocianismem, které se prosadily při výzkumu vnímání, pojímaném jako reakce smyslových orgánů na jakékoliv kontingentní stimulace ve smyslům přístupném okolí.

Jestliže od Ebbinghausových dob experimentální výzkumy paměti pokročily a původní východisko dalekosáhle korigovaly a postupně stále více přihlížely k charakteristice „smysluplnosti“ naučeného materiálu, přesto tradice přítomnosti absurdity v paměťovém výkonu zůstává dodnes velmi silná. Zkoumání paměti tradičně patří k nejnudnějším partiím obecné psychologie. Připomeňme ironický Neisserův zákon (1978): „Jestliže X je důležitou nebo zajímavou charakteristikou lidské paměti, pak X bylo pouze výjimečně zkoumáno psychology.“6 Například ve velmi oblíbeném paměťovém výzkumu, v němž jsou předmětem implicitní, bez vědomí subjektu se dějící memorizace umělých gramatik, rozvíjeném od r. 1967 Reberem7, jde o experimentální manipulaci smysluplnosti. Prezentované série písmen, které je třeba se naučit, obsahují předem přesně kontrolovaný a stanovený počet vzájemných vztahů a organizačních pravidel s předem určeným stupněm komplexnosti, a pak se srovnávají s učením kontrolních sérií, kde žádné takové vztahy mezi elementy nejsou. Větší „smysluplnost“ vede k rychlejšímu naučení odpovídajícím sériím, často aniž by subjekt byl schopen říci proč, anebo s použitím mylných hypotéz. Celý pokus ale zůstává v rámci kontingentní absurdity ve vztahu ke kontinuitě života subjektu.

Paměť obecně můžeme považovat za možnost zapsání v nějaké rekonstruovatelné kontinuitě.

Spor je pak o povahu této kontinuity:
- buď kontinuita historická
- anebo kontinuita automatická, seriální. Pojem série je od Leibnize.

Ráz kontinuity určuje povaha jednotek, které ji konstituují:
V případě historické kontinuity jsme odkázáni na narativní model, jednotkami jsou narémata, něco, co se dá vyprávět, co má lokalizovatelnou pozici v odehrávání příběhu, příkladem je lineárně řazený text definovaný odkazem k nějakému kontextu.
V případě automatické kontinuity se předpokládá nadřazený koncept vymezující třídu, jehož je daná jednotka členem, tedy nějaká hierarchie a generující pravidla. V nejjednodušším případě jde o prosté opakování.

Ve značném zjednodušení pak můžeme mluvit v prvním případě o nemechanických konceptech paměti. Sem by patřila například hermeneutická tradice, paměť pojatá jako výklad textu – homérského, biblického, talmudského; v poslední době pak Scheiermacher, Nietzsche, Dilthey, Freud. Rozhodující jsou pojem události a narativní paradigma. Do paměti vstupuje pouze to, co – alespoň potenciálně – může participovat na „získané duševní souvislosti“, jak to formuluje Dilthey.8 Tu je pak možné si představovat různým způsobem – jak nás filosofie a vědy ve 20. století poučily – jako existenciály u Heideggera, jako proud výkonů absolutní subjektivity u Husserla, jako logiky a strategie přání u psychoanalytiků.

Ebbinghaus pak zjevně navazuje na mechanické koncepty paměti, které v novější době často pracují s pojmem modelu. Model lze považovat za arbitrární ale koherentní seřazení vět podle určitých pravidel, tedy nesmysl, který ale produkuje něco smysluplného, ovšem jehož smysluplnost záleží výhradně v modelovatelnosti daným modelem. Jakýmsi modelem modelu by pak byla mathesis universalis. Je zajímavou koincidencí, že znovuvynoření zájmu o mathesis universalis spadá do 80. let 19. století, tedy do doby Ebbinghausových pokusů. Jak víme, tato myšlenka byla předmětem trvalého zájmu u Husserla po celý jeho život. Oč jde? „Jestliže se shodneme, že budeme nazývat „matematikou“ soubor mathémat, tj. skutečně vyvozených teorémů, jejichž důkazy jsou zapsány nebo disponibilní, můžeme označit názvem mathesis pravidelné formy uskutečňování matematické aktivity, které jsou schopné zajistit produkci výroků, zdůvodnit jejich vzájemný sled a umožňují (anebo někdy zakazují) jejich nekonečnou reprodukci. Jedním slovem budeme jako mathesis označovat aparát schopný zajistit a řídit produkci a reprodukci mathémat.“9 Jde tedy o model – aparát k produkci mathémat – v obecném smyslu jakékoliv ověřitelné, v rámci daného systému smysluplné věty. Např. tak různorodé přístupy jako je teorie systémů nebo strukturalismus lze považovat za aplikace mathesis universalis.

OBRAŤE LIST A ČTĚTE DÁL... Knihy souvislostí Hybler Martin

Přidejte informaci k článku

Bezpečnostní kód
Obnovit