Děti do knihoven. Dejte dětem šanci, aby nebyly hloupé

A+ A A-

Punk: Subkultura a styl od punkování po radostné blbnutí

subkultura stylSubkultura Dicka Hebdige je užitečnou podrobnou příručkou pro studium problematiky subkultur. Důkladně rozebírá proces jejich vývoje a vzrůstu, díky němuž se subkultury stávají nedílnou součástí dominantní kultury mainstreamové. Hedbige ve své práci dešifruje graffiti, v nichž hledá významy mající kořeny v poválečných stylech mládeže, pokoušeje se takto nalézt smysl uměleckého vyjádření v mladých subkulturách.

Kultura je prostřednictvím subkultur manifestována v nejširším významu jakožto systém komunikace, forma vyjádření a protestu. Relevance díla je patrná v eseji, který sleduje vývoj taneční hudby a s ní spojené subkultury od jejího vzniku až do současnosti; podrobně zde popisuje příčiny její kulturní dominance a důvody, proč se stala nejpopulárnějším typem hudby ve Velké Británii. Ačkoliv tato subkultura není spojena s určitým stylem či oblékáním, jsou její příslušníci definováni scénou (klubem), kterou navštěvují a druhem hudby či tance, jenž tuto scénu reprezentuje.

Dick Hebdige
Kulturní kritik a teoretik Richard „Dick“ Hebdige (*1951) publikoval mnoho statí o subkulturách mládeže, současné hudbě, umění a designu, konzumní kultuře a kultuře v médiích.

Dick Hebdige - Subkultura a styl | z angličtiny přeložil Miroslav Kotásek | Photo © Karel Tůma | vydal Dauphin, Volvox Globator 2012



Ukázka: Styl jako záměrná komunikace

„Mluvím svým oblečením.“ (Eco 1973)
Kruh vedoucí od odporu ke lhostejnosti, od vzdoru k integraci, obepíná každou subkulturu. Viděli jsme, jakou úlohu hrají v tomto kruhu média. Musíme se nyní obrátit k samotné subkultuře, abychom zvážili, jak a co přesně subkulturní styl sděluje. Musíme si položit dvě otázky, které pro nás představují jistý paradox: co subkultura znamená pro své členy, jaký jim dává smysl? Jakým způsobem označuje subkultura zmatek? K odpovědi na tyto otázky si musíme přesněji definovat význam stylu.

V „Rétorice obrazu“ proti sobě Roland Barthes staví „záměrnost“ obrazové reklamy a evidentní „nevinnost“ novinové fotografie. Obě představují komplexní vyjádření zvláštních kódů a praxí, ale fotografie v novinách se zdá „přirozenější“ a průhlednější než reklama. Barthes píše: „Význam reklamy je záměrný, […] reklamní obraz je důrazný nebo alespoň završený.“ Barthesovo rozdělení můžeme analogicky převzít k poukázání na rozdíl mezi subkulturními a „běžnými“ styly. Subkulturní stylové asambláže – nápadné kombinace oblečení, tance, argotu, hudby atd. – mají ke konvenčnějším vzorcům („normálním“ oblekům a kravatám, oblečení pro všední příležitosti atd.) přibližně stejný vztah, jako má reklamní obraz k méně vědomě konstruované zpravodajské fotografii.

Sémiotikové opakovaně poukazovali na to, že označování samozřejmě nemusí být záměrné. Umberto Eco píše: „Nejen předměty přímo zamýšlené ke komunikaci, [...] ale všechny předměty mohou být chápány [...] jako znaky.“ (Eco 1973) Například výběr běžného oblečení průměrného muže nebo ženy na ulici omezují jejich finanční možnosti, „vkus“, jejich vlastní požadavky a další, a tento výběr je bezpochyby významuplný. Každá kombinace má své místo ve vnitřním systému diferencí – konvenčních způsobech diskurzu oblékání, který vždy odpovídá příslušné skupině sociálně určených rolí a možností. Tento výběr z několika možností s sebou nese celou řadu zpráv, jež jsou přenášeny prostřednictvím jemně odstíněných odlišností několika vzájemně propojených množin jevů – třídy a sociálního postavení, obrazu, který o sobě vytváříme, atraktivnosti atd. Vposledku, když už nic jiného, vyjadřují „normalitu“ jako protiklad „deviace“ (tj. poznají se podle své relativní neviditelnosti, vhodnosti, „přirozenosti“). Záměrná komunikace nicméně představuje něco jiného. Stojí bokem – jasný konstrukt, výběr nabitý významem. Obrací k sobě pozornost; otevírá se čtení.

To také odlišuje vizuální seskupení subkultur od těch upřednostňovaných kulturou (nebo kul-turami) kolem. Jsou zřetelně umělé (dokonce i mods, nebezpečně se pohybující mezi světem slušným a deviantním, jasně vyhlašovali svou odlišnost, když se ve skupinách setkávali před tančírnami a na nábřežích). Vystavují své vlastní kódy (např. roztržené tričko punkerů) nebo alespoň dokazují, že kódy jsou k tomu, aby je někdo používal a zneužíval (tzn. spíše o nich přemýšleli, než aby je bezmyšlenkovitě spojovali). V tomto ohledu jdou proti jádru main-streamové kultury, jejíž hlavní rozpoznávací znak je, podle Barthese, předstírání přirozenosti, náhrada historických forem formami „normalizovanými“, převádění skutečnosti světa do obrazu světa, který se pak prezentuje, jako by byl vytvořen podle „evidentních zákonů přirozeného řádu“ (Barthes 2004).

OBRAŤE LIST A ČTĚTE DÁL... punk Dick Hebdige

You have no rights to post comments