Děti do knihoven. Dejte dětem šanci, aby nebyly hloupé

A+ A A-

Je svobodná vůle vážně jen iluzí? Harrisova kniha o svobodě rozhodování

svobodna vule harrisNelze popřít, že si nikdo z nás nemohl před svým vlastním narozením v nějaké prodejně vybírat rodiče. Alespoň o tom dnes nic nevíme. Zrovna tak se nedá předem brilantně naplánovat, abychom se narodili do krásné vily v Praze-Dejvicích. Bezesporu ani nemáme sebemenší kontrolu nad tím genomem, kterého se nám dostalo, a „kde je v tom jaká svoboda?“ ptá se opakovaně Sam Harris v knize Svobodná vůle.

Pleteme si navíc často determinismus a fatalismus. Samo sebou nejde o totéž, lidé nicméně oba pojmy zaměňují a řeknou vám: „Je-li tedy všecko podmíněno, proč něco vůbec dělat?“
Taková otázka není na místě a jestliže jsme ji mohli položit, zapomínáme, že i zůstat dřepět je volba, která... bude mít následky.
„Skutečnost, že ony naše volby závisejí na předchozích příčinách, ještě neznamená, že na našich volbách nezáleží,“ zdůrazňuje Harris a ani jeho kniha by se (prý) sama nenapsala.
To, co realizujeme jako vlastní volbu, má pokaždé význam, jistěže, nicméně každá z těch voleb jako by vyvstávala ze „zákoutí“ předchozích příčin, která se Samu Harrisovi (a nikoli asi jen jemu) zdají „temná“.
Jako by volby vyvstávaly ze zákoutí, o kterých nic nevíme a která jako bychom sami neuvedli do svého života. Jedná se snad jen o pocit? „Ne,“ tvrdí Harris.
A sice je pravda, že „rozhodnout se jinak, jednal bych také jinak“, ale to nám ten druh „svobodné vůle“, jímž disponujeme, nezajistí. Prostě proto ne, že volby jako by se v naší mysli objevovaly odnikud. Tak co s tím?

Když z hlediska (vědomé) mysli neneseme za nic příštího, co nám uvnitř ní vyvstane, odpovědnost, a tedy ani za to, co příštího uděláme?
Je svobodná vůle vážně jen iluzí?
Sam Harris tomu podle všeho věří a jeho argumenty jsou předneseny poměrně věrohodně. I když... Pravdou je také to, že k vyjádření podobných „věcí“ jazyky obsahují málo dostatečně odstíněných termínů. A pak také... Je-li svobodná vůle jen iluze, není to i iluze pro přežití nezbytná? Iluze, bez níž nebudeme s to smysluplně vegetovat?

A „MOHLA BY NÁM PRAVDA UŠKODIT?“ jak Harris nazval šestou kapitolu své práce.
Kdož ví. Ale už na první stránce oné kapitoly Harris odpoví, že nemá obavy, že by vydání jeho díla zvládlo jakkoli podkopávat veřejnou morálku. Ba naopak! „Ztráta pocitu svobodné vůle mě po etické stránce leda vylepšila.“
A zvýšila by asi i naši schopnost soucitu s jinými. A schopnost odpustit. Umenšila by i tendenci připisovat si zásluhy tam, kde nás pouze potkalo štěstí. A nikoli, ona ztráta víry ve svobodnou vůli z Harrise opravdu neukula fatalistu. Vskutku možná každý jsme jen „biochemická loutka“, ale ještě to neznamená, že nevycítíme, ani kdy se máme najíst.

Nejvyšší soud USA pak ovšem svobodnou vůli označuje za „univerzální a pevný“ základ státního právního systému, a to na rozdíl od „deterministického pohledu na lidské chování, který se s hlavními zásadami americké trestní spravedlnosti neslučuje“, jak bylo roku 1978 formulováno causou „Spojené státy versus Grayson“. Jakýkoli posun ohrožující pak podobné pojetí vůle by nutně zproblematizoval veškerou etiku trestání za „špatné chování“. A ne snad? Jistěže.

Ale Sam Harris přijde i s následujícím příkladem. Dejme tomu, že existují dvě tvrzení:
1. Pětadvacetiletý muž vychovaný úžasnými rodiči, který nikdy nebyl zneužíván, úmyslně postřelil mladou ženu, již předtím nikdy neviděl. „Jen tak z legrace.“ Zemřela. Zobrazení jeho mozku magnetickou rezonancí odhalilo nádor v oblasti odpovědné za řízení emocí a impulzů.
2. Pětadvacetiletý muž vychovaný úžasnými rodiči, který nikdy nebyl zneužíván, úmyslně postřelil mladou ženu, již předtím nikdy neviděl. „Jen tak z legrace.“ Zemřela.

V druhém případě - ovšem - poskytuje motiv pachateli nálepku psychopata.
V případě prvním oproti tomu registrujeme totéž psychopatické chování a stejný motiv, ale naše morální hodnocení zločinu je už trochu jiné, ba zdá se nám, že nádor – i vzhledem ke svému umístění - pachatele zbavuje odpovědnosti.

„Jeho subjektivní prožívání mohlo klidně být identické s prožitkem psychopata z druhého případu,“ konstatuje Harris, avšak jakmile jednou pochopíme, že měly jeho pocity fyzickou příčinu (onen nádor), už na dotyčného, jsme-li tedy soudní a nezaujatí, jednoduše nemůžeme pohlížet jinak než jako na oběť jeho vlastní „biologie“.

Nu, a co nezbývá než urputně opakovat?
„Každý, kdo se narodil s duší psychopata, má nesmírnou smůlu,“ ví Harris. A lidé čekající v cele smrti na popravu rozhodně disponují určitou kombinaci špatných genů, špatných rodičů, špatného propstředí a... špatných myšlenek.
Ovšemže! I jejich nevinné oběti potkala krajní smůla, o to se nikdo nehádá. Ale systém spravedlnosti by určitě vždycky měl odrážet i pochopení toho, že jsme každý obdrželi do vínku úplně jiné karty.

Na lidské bytosti chce proto Harris pohlížet asi jako na „přírodní jevy“ a nebude to dle něj představovat pro systém trestní spravedlnosti újmu. V kapitole POLITIKA přejde pak velmi lišácky také k podle něj nejpodstatnějšímu rozdílu mezi liberálem a konzervativcem.
Liberál chápe, že ve všem, co má vliv na úspěch, může hrát roli štěstěna.
Konzervativec oproti tomu prý uctívá fetiš - individualismus - a mnozí z konzervativců si „zřejmě vůbec neuvědomují, že člověka musí v životě provázet velké štěstí, aby zaznamenal v čemkoli úspěch, a to bez ohledu na to, nakolik tvrdě pracuje,“ míní Harris, Nu, a štěstí opravdu musíme mít, abychom vůbec byli s to pracovat, narodili se inteligentní a fyzicky zdrávi a...

„Vezměte si pravdivou biografii kteréhokoli selfmademana,“ radí pak mírně poťouchle Harris. „Zjistíte, že jeho úspěch se beze zbytku odvíjel od podmínek na pozadí, které sám nevytvořil.
Jsa jen jejich šťastným příjemcem. Na světě není člověk, který by si vybral vlastní genom,“ opakuje. „Který by si vyvolil vlastní zem zrození anebo politické a ekonomické podmínky, které v ní budou panovat. A přece se člověk tady v Americe neubrání dojmu, že optat se některých konzervativců, proč se nenarodili s koňskou nohou nebo proč do věku pěti let neosiřeli, neváhali by odpovědět, že svou vlastní zásluhou.“

Je Samuel Harris jen geniální demagog podplacený liberály?
Neřekl bych. To ve mně osobně – a s pánem bohem – daleko spíš zůstanou dvě následující prosté a strohé věty z jeho knihy.
Volní akty vyvstávají.
Úmysl ve vědomí se vynořuje.

Sam Harris: Svobodná vůle. Přeložila Kateřina Ctiborová. dybbuk 2015. 84 stran

Sam Harris (*1967)
Není žádný moderní Henry David Thoreau, ale současný americký psycholog, spisovatel a neurobadatel. Tvrdí, že existence tzv. svobodné vůle je jen velice přesvědčivou iluzí, kterou disponujeme snad i jako jakousi pojistkou. Onu představu svobodné vůle si dokonce hýčkáme, asi že nám přináší dobrý pocit. Ale Harris míní, že pokud přesto uvěříme, že to nejsme my sami, kdo je zdrojem našich myšlenek a činů, a pokud uvěříme právě tomu, pocítíme svobodu.
Mj. píše pro The New York Times, Los Angeles Times a Newsweek, studoval na Stanfordské a Kalifornské univerzitě, přednáší po celých Spojených státech i ve Spojeném království, vynořuje se v televizních pořadech a jeho díla jsou prozatím přeložena do patnácti jazyků.
Je autorem bestselleru Konec víry (2004), který byl mezinárodním PEN klubem oceněn v rámci populárně-naučné literatury, ale i jej kritizovali. Reagoval pokračováním List křesťanskému národu (2006). Následovaly knihy Morální krajina (2010), Procitnutí (2014) a loni Islám a budoucnost tolerance.

OBRAŤE LIST A ČTĚTE DÁL... vzdělávání, Sam Harris svobodná vůle

Napiš svůj názor

Bezpečnostní kód
Obnovit