Děti do knihoven. Dejte dětem šanci, aby nebyly hloupé

A+ A A-

Jak nechutně zbohatnout v rozvojové Asii. Hamidova příručka

jak nechutne zbohatnout hamidRomán je parodií na příručky všeho druhu, v daném případě na možnost šíleně zbohatnout ve třetím světě. Na příběhu ukazuje Hamid krutou a drsnou tvář současné Asie – bídu, nemoci a smrt. Na druhé straně vypráví o veselejších věcech, třeba o lásce partnerské i rodičovské. Líčí milování na střeše domu, stejně jako nelegální výrobu kopií filmů na DVD.

Největší devízou knihy je styl, připomínající Salmana Rushdieho, v němž autor mísí tragické s komickým, vysoké s nízkým, západní s východním. Autor odpovídá dílem na otázku: Pokud se naše životy zdají jiným obyvatelům planety neskutečné, proč by nám ty jejich měly připadat uvěřitelnější?

Mohsin Hamid (1971) se narodil v pákistánském Láhauru, dětství ale strávil ve Spojených státech. Pak se do rodné země vrátil, aby v osmnácti znovu vycestoval do USA – vystudoval Princeton University, kde navštěvoval kurzy tvůrčího psaní vedené Tony Morrisonovou a Joyce Carol Oatesovou. V současné době žije střídavě v Londýně, Láhauru a v New Yorku.
Vydal celkem tři prozaická díla: Kouř můry (2000), Váhavý fundamentalista (2007) a Jak nechutně zbohatnou v rozvojové Asii (2013). Druhý román se propracoval do finále Bookerovy ceny a vznikl podle něj stejnojmenný film. Hamidova díla jsou překládána do pětadvaceti jazyků, česky se představuje poprvé.

Mohsin Hamid / Jak nechutně zbohatnout v rozvojové Asii / Odeon, přeložila Markéta Musilová

Ukázka z knihy...

Buďte připraven použít hrubou sílu!
I když se to může zdát nechutné, je nezbytně nutné se v příručce, jako je tahle, dotknout i tématu násilí. Cesta za velkým bohatstvím s sebou nese i jistou míru neomalenosti, ať už v rozvíjející se Asii, nebo kdekoliv jinde. Protože bohatství vychází z kapitálu a ten je zas plodem těžké práce a práce je zas založená na rovnováze – rovnováze kalorií přijatých a vydaných, na vrozené, vnitřní pružnosti, pružnosti biologického stroje, který se musí ohýbat podle vaší vůle s určitou silou v okamžiku, kdy byste měli pustit žilou a s povzdychnutím začít expandovat.

V tuhle chvíli nad průmyslovou třídou stoupá kouř a slzný plyn. NĚKDO má během jízdy na krku šátek namočený do octa a je připravený použít ho jako pohotovostní roušku na ochranu před plynem. Srocení už tu není, ale celé to prozatím neskončilo, policisté ještě honí opozdilce. Všude kolem něj se povaluje rozbité sklo a na hladkém betonu města se válí hromady sutin.

Budova na adrese, kterou NĚKDO hledá, dostala zásah benzínovou bombou. Její bíle natřená koloniální fasáda je celá černá od kouře. Ale konstrukce a vnitřek jsou vcelku v pořádku. Když vylézá z auta, budova není úplně to, co by ho zajímalo. Jde mu o náklaďák v malé uličce před domem, který leží na boku a z podvozku a motoru se mu kouří. Totálka. Není třeba se vůbec namáhat s hasicím přístrojem, který přivezl. Poté, co chvíli kouká, mávne na mechanika, aby se vrátil do vozu.

Sliznice v krku mu během pomalé cesty nazpět zduří. Sroluje okýnko, zhluboka zachrchlá a odplivne si. Jeho kancelář je přilepená k továrně a skladu, to vše na předměstí na jedné z tisíce a jedné malých hrbolatých ulic, kde ještě před několika lety byla samá pole, ale kde dnes zahlédnete jen minimum zeleně a kde vypučela nesystematická zástavba tvořená obchody s domácími potřebami, autoopravnami, výkupem kovů, školami bez licence, pochybnými zubními klinikami, podniky, kde vám nabijou nebo spraví mobil. To vše v sousedství chýší nebezpečně chatrných v případě zemětřesení nebo dokonce, což by v tomto případě hrozilo ještě víc, přívalového deště.

Právě tady, podél bobtnajícího prstence, žije velké procento nejnovější části populace města. Někteří se narodili v centru a byli růstem města vytlačeni ven, jiné sem zavála z okresních měst a malých vesnic touha po štěstí, jiní zas přijeli jako uprchlíci z míst, kam se už s největší pravděpodobností nikdy nevrátí. Právě zde se nalézá jádro jeho podnikání. Odpověděl na nejnaléhavější volání města, na jeho nenasytnou a stále rostoucí žízeň. A tak je voda neustále čerpána ze země a hnána trubkami a nádobami dál. Hydratace v lahvích se ukázala jako velmi lukrativní věc.

Jeho kancelář, i když se stavebně nijak neliší od úzkých dvoupatrových sousedních budov, má zlatě tónovaná reflexní skla oken, která vybral on sám a která jsou impozantní. Když vejde do budovy, pocítí pýchu podnikatele, kterak se dívá na své lidi, jak tvrdě pracují, hrbí se nad stoly, nebo když postoupí dál do boudy z vlnitého plechu nad stroji vrnícími spořádaným chodem. NĚKDO tohle všechno vystavěl. Dnes se však jeho pýcha mísí s obavami. Je vykolejený z odpisu nejnovějšího přírůstku jejich vozového parku.
Zavolá si účetního k sobě a zavře dveře. Venku, skrz zahnědlou okenní tabulku, zahlédne střechu přetíženého autobusu, který se zamotal do telefonních drátů. Dole z ulice je slyšet křik.
„Jak špatné to je?“ zamumlá účetní.

„Odpis.“ „Jako úplně?“ Podaří se mu spolknout proud nadávek. „Bude třeba pořídit něco za něj. Budeme mít na platy?“ „Máme dost hotovosti.“ Pravá polovina obličeje účetního je nehybná od mrtvice. Není úplně kvalifikovaný jako účetní, ale na tom NĚKOMU nesejde. Jak je zvykem, uplácí berňák a jeho fingované účetnictví slouží stejně jen jako výchozí bod při vyjednávání. Co je důležité, že to umí s čísly, což skutečně umí, protože dlouhá léta strávil jako úředník v jedné z nejuznávanějších účetních firem ve městě.

Účetní nečeká, že bude ještě dlouho žít. Vypadá skoro jako maska. Částečná neměnnost jeho tváře NĚKOMU připomíná otce v hodinách těsně po jeho skonu, kdy již měl omyté tělo, ale ještě nebyl pochován. Vždy si představí, jak mu praskají malé cévky v mozku, vzrušená aktivita senzorů, jako když vás píchá v přeleželé noze. Ale svůj osud snáší povětšinou smířeně. Jeho synové mají práci. Jeho dcera je provdaná, za NĚKOHO, chlapíka ze stejného rodu s dobrými hodnotami a vynikající budoucností. Podařilo se mu jako otci dosáhnout všeho, co bylo důležité, a třebaže nás všechny pokouší touha dostat ještě jednu šanci, on má dost sil na to, aby si přiznal, že čas nepracuje jeho směrem. NĚKDO má hodně práce a taky má pocit, že to ostatní motivuje, a tak toho večera odejde pozdě. Srpek měsíce visí nízko na obloze, nad hlavou mu přeletí pár kaloňů, jejich obří netopýří křídla tlučou do vzduchu. Jede po obvyklé trase, po cestě poslouchá rádio.

Na křižovatce mu na okýnko zaťuká nějaký mladý motocyklista s pěknými, kudrnatými vlasy. Když ho NĚKDO stáhne, zjistí, že má k tváři přiloženou pistoli.
„Vylez,“ řekne ten kluk.
Udělá to. Odvede ho na kraj silnice a řekne mu, aby si lehl tváří k zemi do prachu. Kolem proudí doprava, ale nikdo nezastaví ani si ničeho nevšimne. Nos má plný pachu vyprahlé hlíny. Ústí zbraně má na krku, tam, kde se páteř připojuje k lebce. Kroutivým pohybem s ní točí ze strany na stranu. Bolestivě se mu zadírá do kůže a kosti.
„Ty jeden zasranej čůráku,“ řekne kluk pisklavým hlasem, skoro až předpubertálním. „Myslíš si, že ostatní ojebeš?“ Pohybuje rty, ale nevydá ani hlásku. Cítí až ve vlasech hlen, pokud jde o teplotu neutrální, ale hustý jak krev.

„Tohle je varování, ty jedna sračko. Bude jen jedno. Pamatuj si, kde je tvoje místo.“
Vrátí se kmotorce a odjede pryč. NĚKDO vstane, až když zmizí. Zažívá značně nepříjemný pocit v horní části páteře. Všimne si, že dveře auta zůstaly otevřené a motor běží celou dobu na prázdno. Otevře přihrádku na rukavice. Jeho revolver. Úplně na nic.

Ultimátum, které si právě vyslechl, pochází od jednoho bohatého obchodníka, který má co do činění s vedením města a který mimo jiné vlastní i konkurenční podnik na balenou vodu. Podnik NĚKOHO však ten jeho začal předhánět. Má moc a dobré konexe. NĚKDO se proto bojí, ale nejen to, taky má vztek, vře to v něm a obě emoce se v něm teď míchají, takže se při řízení třese a musí na to v jednom kuse myslet. Potlačuje narůstající obavy a do toho pořád, já tomu hajzlovi ukážu, já mu to nandám.

Jak to však chce udělat, zůstává nejasné. Zastaví před domem. Je to nově postavený rodinný domek v nedokončené zástavbě středně drahé cenové kategorie. Je to jeden ze čtyř typů domku, který se opakuje v blocích o dvanácti domech. Stromy na ulici jsou ještě pořád sazenice, vysoké po kolena a přivázané ke dřevěným tyčím na ochranu před větrem. Když ho jeho manželka pustí dovnitř, starostlivě se na něj podívá a zeptá se ho, co se mu to proboha stalo. NĚKDO řekne, že o nic nejde, asi snědl něco špatného. Pozdě večer ho pak zaslechne, jak v koupelně zvrací.

Jeho ženě bylo nedávno dvacet, a tak je jen o něco míň než o polovinu mladší než on. Myslí si, že se dobře provdala, věkový rozdíl nehraje roli, je stejně velký, jaký měli i její rodiče.
Vyrostla v lepších podmínkách než on, ale ne v takových, v jakých žije teď. To se však, jak je přesvědčená, dalo čekat, protože byla vždycky považována za krásnou, se světlou pletí a velkými smyslnými ústy. V domluvených sňatcích takový vzhled určuje cenu.

Výměnou za její souhlas s dohodou uskutečněnou mezi NĚKÝM a účetním si vymínila dvě podmínky: za prvé že bude smět dostudovat na univerzitě, mnohaleté studium práv, a za druhé že se od ní, dokud bude studovat, nebudou čekat děti. Vymínila si je proto, že to tak chtěla, ale také si chtěla otestovat, jakou má moc. NĚKDO svolil a podmínky dodržuje.
Během vyjednávání si také myslela, že tak provokuje jeho žádostivost. Tím si je už dnes jistá o něco méně. Protože zatímco byl sex v prvních týdnech jejich manželství každodenní záležitostí, někdy i dvakrát denně, rychle sklouzl k rutině jednou za dva týdny. Přičítá to tomu, že už je čtyřicátník, i když ji tedy jeho počáteční náruživost nutí pochybovat. Každopádně pořád k němu vzhlíží a je připravena zažehnout plamínky romantické lásky, i když musí přemýšlet, jestli si na to NĚKDO najde vůbec čas.

Ten den, kdy NĚKDO poslal krásné dívce esemesku, aby ji informoval o chystané svatbě, byla překvapená, vzhledem k tomu, jak málo spolu za poslední léta hovořili. Především tím, jak smutno jí z toho bylo. Nebyla si úplně vědoma toho, že by předpokládala, že na ni NĚKDO bude stále čekat, a i když myšlenkami k němu občas zabloudila, neměla žádné konkrétní plány, že se s ním setká stejně jako tu noc, již spolu strávili v hotelu. Její žal ji zaskočil. Přesto mu napsala a popřála mu hodně štěstí. A pak, jako obvykle, udělala vše, aby potlačila své city a vrátila se nazpět k práci.

Populární kuchařská show přinesla krásné dívce slušný úspěch, což je o to pozoruhodnější, že nikdy žádná velká kuchařka nebyla. Ale smíchala drzou osobu s mluvou ulice a kořeněnou moderní pouliční kuchyní, promíchala nářečí dětství a schopnosti svých asistentů, čímž docílila atraktivního a lukrativního efektu.

Bydlí v minimalistické elegantní vilce nedaleko moře. Poté, co zažila propad v příjmech, už zase vydělává slušné peníze. Obavy, že skončí v bídě, jsou zažehnány. Uvědomuje si, že její věhlas je založen na vzhledu, ale také si je vědoma skutečnosti, že se vzhled mění. Rovněž si myslí, že v určitém okamžiku se může věhlas odpoutat od svého původce, že sláva se může, stejně jako mrak, stát sama sebou, vzdouvat se, být soběstačná a viset neochvějně někde vysoko nahoře. Nezatížena závazky dlouhodobého monogamního svazku věnuje značné úsilí právě této snaze: neustále pracuje na publicitě, obrací se na ty, kteří jí zaručí budoucnost. Což jsou, jinými slovy, její diváci.

Jednou z divaček je i jeho žena, které přijde krásná dívka roztomilá, jako nějaká suprová tetička, a která považuje její recepty za jednoduché a chutné. A tak NĚKDO přijde často domů a najde svou ženu, jak v obýváku rozpráví s krásnou dívkou s pohledy spojenými přes éter. Když manželku zcela logicky popuzeně požádá, aby přepnula program, s úsměvem to udělá, protože si myslí, že NĚKDO, jako typický muž, se prostě jen nezajímá o zázraky kuchařského světa.

Ženě se o výhrůžkách zbraní nesvěří, ale dojedná si slyšení u místního kápa ozbrojené složky politické strany, jemuž jak on, tak i další podnikatelé platí výpalné. Ještě se s ním nikdy nesetkal, ale jako příslušník stejného klanu čeká, že ho přijme, a samozřejmě také, že ho nenechá čekat dlouho.

Setkání se uskuteční v domě, který je zvláštní jen tím, že před ním hlídkují dva muži s automatickou puškou. Kápo sedí na koberci pod pomalu se točícím větrákem. Povstane a potřese si s NĚKÝM rukou, již zhojenou, ale znetvořenou, protože mu na ní chybí dva prsty. Měří si NĚKOHO pohledem. Ten se posadí vedle něj a vylíčí mu své nesnáze.

Kápo je ochotný pomoci. Za prvé proto, že mu někdo zaplatí, za druhé proto, že jsou vzdálení příbuzní, za třetí proto, že ho má za smolaře a sám sebe považuje za krále všech smolařů, a za čtvrté proto, že ten obchodník, který NĚKOMU vyhrožuje, patří ke klanu, který podle kápa zasluhuje vyhladit. Nic z toho mu však neřekne hned. Nechá to až na další den, protože mezitím, kvůli tomu, že je jen středně vysoko postaven, se musí poradit s nadřízenými, a taky proto, že ho chce nechat podusit.

Z anglického originálu How to Get Filthy Rich in Rising Asia knihu přeložila Markéta Musilová

OBRAŤE LIST A ČTĚTE DÁL... Hamid Mohsin

Přidejte informaci k článku

Bezpečnostní kód
Obnovit