Děti do knihoven. Dejte dětem šanci, aby nebyly hloupé

A+ A A-

Denní dům, noční dům, čtivé příběhy Tokarczukové na hranicích snů, reality a mystiky

  • Kategorie: Biografie

tokarczuk denni dum

Román Denní dům, noční dům situovala autorka do oblasti Kladska, kde poblíž českých hranic našla svůj nový domov. Každá věc má svou temnou a světlou stránku - píše autorka, obdivovatelka C. G. Junga - denní dům představuje skutečnost, noční dům sen, podvědomí, sídlo archetypů.


Román je koláží příběhů o venkovanech, svaté Starostě, mnichu Paschalisovi, objevují se zde vlkodlaci, monstra, ale také zápisy snů či záludné recepty na jídla z muchomůrek. Osudem románových hrdinů je tragická nespokojenost a touha po naplnění. Protipólem věčného hledání je stará parukářka Marta, jež chápe mnohá tajemství dnešnímu člověku skrytá.

Lenka Hlavičková o knize píše: "Kladské pomezí je krajem, kde lišky dávají dobrou noc. Utopené v údolích, objevují se tu a tam ospalé vísky a několik umouněných měst, upomínající na dávnou slávu hraniční oblasti. V těch místech žijí lidé. Žijí tam, kde ještě nedávno byla bytostně cítit neprostupná hranice, konec světa. Jejich životní příběhy se líně odvíjejí v zapovězených územích, kde zůstávají všichni pod dohledem, střeženi... Olga Tokarczuková tyto příběhy čte a zaznamenává."

Kritikové přirovnávají Denní dům, noční dům k novému, modernímu typu silva rerum, což latinsky znamená les různých věcí. Ve staropolských dobách se tak říkalo domácím kronikám, do nichž hospodář zaznamenával významné rodinné i politické události, domácí účty, heraldické poznámky, útržky náboženské poezie i osvědčené recepty.

Kniha získala Cenu W. Reymonta jako kniha roku.

Denní dům, noční dům | Olga Tokarczuková | vydal Host, 2001

Ukázka z knihy:

Tvůj dům je tvým větším tělem. Roste na slunci; spí v nočním tichu. Má sny. Nebo snad tvůj dům nespí, a neopouští město, aby se ocitl v lese nebo na vrcholu hory?
Chalíl Džibrán

Sen
Dnes v noci jsem měla poprvé nehybný sen. Zdálo se mi, že jsem pohledem, pouhým ryzím zrakem a nemám tělo ani jméno. Vznáším se vysoko nad údolím, v neurčitém místě, z něhož vidím všechno, nebo skoro všechno. Pohybuji se a zároveň stojím na místě. Svět, který pozoruji, se mi podvoluje, přibližuje a vzdaluje tak, že mohu spatřit všechno najednou, nebo jen ty nejmenší detaily.

Vidím tedy údolí, v němž stojí dům, přímo uprostřed, ale není to můj dům ani mé údolí, nemám nic, protože ani já sama si nepatřím, vlastně nic takového jako já ani není. Vidím oblouk horizontu, který obepíná údolí ze všech stran. Vidím rozbouřenou kalnou řeku, která teče mezi horami. Vidím stromy vrostlé svýma silnýma nohama do země, jako nehybná jednonohá zvířata. Nehybnost toho, co vidím, je jen zdánlivá. Když budu chtít, překonám každé zdání. Potom, pod kůrou stromů, spatřuji pohybující se potůčky vody a mízy, které obíhají pořád dokola. Pod střechou vidím těla spících lidí, ale jejich nehybnost je také pouze zdánlivá – takřka neznatelně v nich totiž pulzují srdce, šumí krev, dokonce ani jejich sny nejsou skutečné, umím odhalit, čím opravdu jsou: pulzujícími částmi obrazů. Žádné z těch spících těl není blízko ani daleko. Prostě se na ně dívám a v jejich propletených snících myslích vidím sebe – a najednou objevuji zvláštní věc: jsem pohledem bez sebeuvědomění, bez hodnocení, bez pocitů. A hned potom zjišťuji, že dokáži vidět v čase, že stejně jako měním úhel pohledu v prostoru, mohu jej měnit také v čase, jako bych byla šipkou na obrazovce počítače, pohybující se vlastní vůlí, protože neví nic o existenci dlaně, která s ní manipuluje.

Mám pocit, že tak sním nekonečně dlouho. Nic není před a nic není po, vlastně ani nic nečekám, protože nemohu nic získat ani ztratit. Noc nikdy nekončí. Nic se neděje. Ani čas nemění to, co vidím. Dívám se a nepoznávám nic nového, ani nezapomínám na to, co jsem už viděla.

 

OBRAŤE LIST A ČTĚTE DÁL... Tokarczuková Olga

You have no rights to post comments