A+ A A-

Karel Bureš v týmu s Jaroslavem Foglarem odkryl minulost

  • Kategorie: Biografie

v tymu s foglaremBylo jen otázkou času, kdy vyjde  kniha autentického vyprávění  o fenoménu  časopisu pro mládež, jakým byl Mladý hlasatel a jím vyvolané v život kluby Rychlých šípů po celé naší zemi. Zasvěcená, pravdivá, nezastírající, že v padesátých letech  budoucí spisovatel Ivan Klíma svým článkem Chata děsu v Mladé frontě ze 7. srpna 1952 poslal nejoblíbenějšího autora literatury pro děti a mládež Jaroslava Foglara (1907-1999) a s ním i jeho knihy na index Libri prohibiti. V knize je článek  v původní  otištěné podobě.

Ale stejně tak jsou uvedeny skutečnosti o neblahém působení  dalšího z dvojice zakladatelů Mladého hlasatele Karla Bureše, velmi schopného novináře  a sportovce, který po svém vstupu do KSČ se nebránil spolupráci s StB, a jemuž léta po listopadu 1989 bránilo svědomí,  než projevil upřímnou a hlubokou lítost nad svým závažným lidským selháním.

Vím, o čem píšu, protože jsem byl editorem knihy Generace 45 (spolu s prvním šéfredaktorem Mladé fronty Jaromírem Hořcem, vydal Riopress v roce 1997) a do které jsem v letech 1995 – 1996 opakovaně  žádal o příspěvek také Karla Bureše, poválečného a velmi pilného spolupracovníka Mladé fronty.   V té době zachoval ještě mlčení, takže v knize je  uvedeno pouze jeho heslo se stručnými životopisnými daty.

Vydaní své knihy „V týmu s Foglarem – Příběh redaktora legendárních časopisů“
(304 stran, v tom 125 ilustrací, z toho 69 barevných na křídových vložkách, vydalo nakladatelství Toužimský & Moravec, Praha 2010) se bohužel její autor RNDr. Karel Bureš (1909-2000) již nedožil. Ještě však zůstává mnoho žijících svědků  a čtenářů z oné doby, kdy v letech 1938 -1941 vycházel týdeník Mladý hlasatel ve statisícovém nákladu a podporoval v mladých lidech v citlivém věku 10-15 let touhu po dobrodružství, povzbuzoval naši odvahu, statečnost, sportovního ducha  a  ostatní pozitivní  morální a povahové vlastnosti,  včetně lásky k bližnímu a přírodě, úcty k svým rodičům, učitelům a ke stáří.

Jsem osobně velmi rád, že jsem patřil k těm, kteří se zapojili  do soutěžení, jež Mladý hlasatel podporoval mnoha způsoby. V soutěži mladých básníků zvítězil tehdy Stanislav Sohr (1925-2000), budoucí inženýr a zakladatel společnosti Noetik pro dispoziční prognostiku a neokybernetiku v Ostravě spolu s nakladatelstvím, které mělo podíl na  reeditovaných knihách  Jaroslava Foglara. Stal se mým studentským přítelem a měli  jsme spolu mnoho společných a nezapomenutelných  prázdninových zážitků. Ve své rodné obci jsme jako jedni z prvních založili klub Rychlých šípů, kam za námi přijel z redakce Mladého hlasatele Strýček Tomy, jak se původní Erik Stenzinger pojmenoval a jeho  pravé jméno   nikdo tehdy ani neznal.

Knihu pomohlo uvést na svět hned několik  nadšených spolupracovníků a blízkých Karla Bureše. Především jeho dcera Eva Pudilová (rozená Burešová), editor Jiří Polák, který zde vylíčil strhující genezi knihy, o genealogický a profesní portrét se zasloužil Jaroslav Čvancara, polistopadový autor vynikajících knih soudobé historie (mj. Někomu život, někomu smrt) a Jiří Raba se svým zamyšlením nad popularitou Mladého hlasatele a Vpředu, který byl pokračovatelem původního týdeníku v době po druhé světové válce.

Odpovědí na otázku o přitažlivosti Mladého hlasatele, nad kterou vyjádřil nejednou své překvapení i sám jeho vydavatel, tehdejší generální ředitel Melantrichu Jaroslav Šalda, je Burešova celá kniha. 
Čtenářské kluby  Rychlých šípů (slavné pětky Mirka Dušína) přerostly vlivem komiksového seriálu zakrátko v široké hnutí, na jehož rozvoji měly vliv i rubriky Junáckou stezkou, Bobří hráz, přílohy pro sportovce, fotografy, modeláře, kutily, zájemce o přírodu a techniku, a jak už jsem uvedl také soutěže a mnoho dalších zajímavostí.

Dočítáme se o mnoha tajemstvích  úspěchu společného díla, které Karel Bureš spolu s Jaroslavem Foglarem vytvářeli každý samostatně, vlastní hlavou, nemluvili jeden druhému do řemesla, pouze se radili a navzájem ujišťovali, že jim jde o jedno a totéž: získat mladé lidi v době, kdy naše republika prožívala mnichovský diktát a zradu, a také první roky nacistické okupace.  

V roce 1941 zastavili okupanti vydávání všech podobných časopisů, jakož i vlastivědných sborníků, ovlivňujících myšlení a konání široké české veřejnosti.  Periodika Zteč a Správný kluk, kterými se snažilo získat mladé lidi tehdejší Kuratorium pro výchovu mládeže, vedené největšími kolaboranty této země  ministrem Emanuelem Moravcem a  lékařem Františkem  Teunerem, se staly naopak odpudivými časopisy, přestože zpočátku s nimi oba protagonisté Mladého hlasatele ještě externě spolupracovali.

Kromě těchto svých memoárů napsal Karel Bureš ještě několik knih, vesměs se sportovní tématikou, 
ovšem vydaných v letech 1947 (Kožený míč), 1957 (Setkání pod Jižním křížem), 1964 (10 tisíc mil Kanadou) a 1965 (Tokio ´64). Sám se věnoval velmi intenzívně sportu, byl dokonce krajským přeborníkem v plavání, vynikal v tenisu a ledním hokeji, založil vysokoškolský ragbyový oddíl. Působil nejdříve ve sportovních redakcích melantrišských deníků a po návratu z mobilizace se v roce 1938 ujal řízení Mladého hlasatele. V poválečném období  se stal zakrátko vedoucím sportovní redakce tiskové agentury ČTK a vzhledem k jeho jazykovým znalostem absolvoval množství zahraničních cest ve své novinářské kariéře.  

Při čtení jeho posmrtně vydané knihy se neubráním přesvědčení, že nestor naší žurnalistiky, vitalitou překypující novinář  v tisku pro děti a mládež a také ve sportu, svá  krutá životní pochybení svou upřímnou zpovědí odčinil.  Vždyť ještě v roce 1999 upravoval naposledy své paměti, zatímco jeho tělo bylo neschopné soběstačnosti. Vypovídají o tom texty jeho dopisů, které posílal editorovi  Jiřímu Polákovi.

Každá z kapitol Burešovy knihy prozrazuje jeho talent,

jeho profesní zaujetí, snahu o preciznost, k níž byl veden i svým sportovním založením: Setkání s Jestřábem (skautské jméno Jaroslava Foglara), Sníh, led a láska, Rychlé šípy na scéně, Cesta k vrcholu, Pád do propasti (vše v první části knihy), dále Americký sen, Jeden bez druhého, Raketový start, Trampoty za námi, zánik před námi (ve druhé části) obsahují a prozrazují metodiku jeho žurnalistické práce.

Přesvědčivé jsou závěrečné věty  memoárů: „S časopisem, zbaveným Foglara, zbaveným Rychlých šípů a opouštějícím čtenářské kluby, to šlo rychle z kopce. Já jsem brzy z redakce odešel…v podniku mne držela existenční otázka a  také  práce pro sportovní redakci Mladé fronty, která mne bavila. Agónie zmrzačeného časopisu Junáci vpřed a jeho definitivního konce jsem byl už jen pozorovatelem, nikoli spoluhrobařem.“  


Velmi čtivé a osvětlujcí jsou Burešovy vzpomínky  na neméně erudovaného spolupracovníka, jímž byl radiotelegrafista, ale i autor Otakar Batlička,
statečný odbojový pracovník  Obrany národa, usmrcený v koncentračním táboře v únoru 1942. Dále pak na dlouhou řadu našich vynikajících sportovců (Jaroslav Drobný, Boža Modrý, Pepa Maleček, Vova Zábrodský, Matěj Buckna…) také novinářů a fotoreportérů (Sláva Štochl, Karel Hájek, Svatopluk Sova…), přímo skvělým kreslířem komiksových příběhů byl  Jan Fischer, který tragicky  zahynul v roce 1960 v 53 letech,   nebo pilot  slavné 311. bombardovací perutě ve Velké Británii Václav Bozděch, který na popud Karla Bureše sepsal četné články a povídky.

Pro ty, kteří mapují historii protektorátního období a jeho tisku, je Burešovo pozorování novinářského zákulisí významným vkladem. Rovněž tak líčení poválečných poměrů u nás, zejména v západních Čechách, které osvobodila americká vojska  generála Geoerge S. Pattona, jsou pozoruhodná svými novinářským postřehy  a brilantními komentáři.

Sama existence unikátního svědectví devadesátiletého Karla Bureše, s nímž jsem se osobně znal a nikdy jsem ho nepodezříval z ničeho nekalého, o jeho smutných kapitolách mi nebylo nic známo, je dokladem  snahy autora vypovědět co nejpřesvědčivěji o svých vzestupech a pádech ještě před odchodem na věčnou pouť.
Považuji jeho žurnalistickou činnost za mimořádně pozoruhodnou pro všechny další generace.

OBRAŤE LIST A ČTĚTE DÁL... Foglar Jaroslav

Komentáře  

# Jaroslav 2011-11-26
Vážený pane,
ať Karel Bureš litoval jak chtěl, to co napáchal, odčinit nemohl. Neznám jeho činost mezi skauty, ale znám jeho činnost novinářskou. Donášel na hokejisty, kterým dělal funkcionáře, donášel na kolegy novináře, stál u čistek v ČTK v období normalizace. Za to si vysloužil post zahraničního zpravodaje ve Vídni. Vím to, protože jsem jako novinář pracoval. J. Prchal
Citovat