Děti do knihoven. Dejte dětem šanci, aby nebyly hloupé

A+ A A-

Terasa v Římě. Mistrovský román Quignarda o sebetrýznění láskou

rubato nakladatelstvi knihy

Příběh rytce, obraz člověka poskládaný z rozsypaných a poztrácených karet, příběh lásky, tichý, postupně se rozvodňující potok lidského života, podemleté břehy, které se sesouvají - skromné mistrovství Pascala Quignarda, autora slavného románu Všechna jitra světa, po zásluze oceněné cenou Francouzské akademie.


„Láska spočívá v obrazech, které trýzní ducha. K těmto neodbytným vidinám se připojuje nekonečná promluva k jediné bytosti, jíž je věnováno vše, co člověk zažívá. Tato bytost může být živá nebo mrtvá. Její popis je dán ve snech, neboť v nich nevládne ani vůle ani úmysl. Sny jsou tedy obrazy. Dokonce, přesněji řečeno, sny jsou zároveň předkové a vládci obrazů. Jsem člověk, na kterého obrazy útočí. Vytvářím obrazy, které vystupují z noci. Byl jsem zaslíben jedné dávné lásce, jejíž tělo sice ve skutečnosti nezmizelo, avšak jejíž vidina již nebyla možná, protože jsem ji zakusil v ještě krásnější podobě.“

„V určitém věku se už nesetkáváme se životem, ale s časem. Přestáváme vidět, že život se žije. Vidíme čas, který požírá život zaživa. A to nám svírá srdce. Člověk se chytá kusů dřeva, aby ještě chvíli mohl sledovat to krvavé představení na obou koncích světa, a zároveň do něho nespadl.“



terasa v rime

Pascal Quignard | Terasa v Římě | Rubato, 2011

Ukázka z knihy - Kapitola I

Meaume jim říká: „Narodil jsem se roku 1617 v Paříži. Byl jsem zde učedníkem u Follina, pak u Rhuyse le Réformé ve městě Toulouse a nakonec v Bruggách u Heemkerse. Potom jsem žil sám. V Bruggách jsem miloval jednu ženu a popálili mi tu celou tvář. Své zohavení jsem po dva roky ukrýval ve skalách, které se zvedají nad italským Ravellem. Zoufalí lidé žijí v ústraní. I všichni zamilovaní. I čtenáři knih. Zoufalí lidé žijí zavěšení v prostoru jako postavy namalované na stěnách; nedýchají, nemluví, nikoho neposlouchají. Onen útes, který se zdvihá nad Salernským zálivem, byl stěnou s výhledem na moře. Nikdy jsem už pak u žádné jiné ženy nenalezl potěšení. To mi ale nechybí. Chybí mi ona. Proto jsem celý život kreslil stále jedno a totéž tělo v milostném objetí, o němž jsem neustále snil. V Toulouse jsem pracoval pod ochranou výrobců karet, kteří označují jako romaneskní karty takové karetní soubory, jejichž trumfy zobrazují románové hrdiny. Soubory představující biblické proroky nebo římské vojevůdce nazývají starověkými kartami a ty, které znázorňují scény předcházející našemu stvoření, kartami erotickými. Teď žiji v Římě, kde ryji tyto náboženské obrazy a pobuřující karty. Prodávají se u obchodníků s rytinami pod značkou Černého kříže na via Giulia.“

Kapitola II

Roku 1639 byl zlatník z města Brugg Jacob Veet Jakobsz na rok zvolen soudcem. Měl zvláštní a krásnou dceru. Byla plavovlasá, velmi bledá, vysoká, lehce klenutá, štíhlá v pase, měla jemné ruce a plná ňadra. Byla velmi tichá. Mladý rytec Meaume ji spatřil během svátečního průvodu zlatníků. Bylo mu jednadvacet let. Vyučil se v Toulouse u Rhuyse le Réformé. Přijel z Lunéville v doprovodu Errarda le Neveu, který ho záhy opustil a vydal se do Mohuče.
Její krása v něm zanechala poušť.
Přitahovala ho svou protáhlou postavou.
A tak šel nevědomky za ní.
Povšimla si toho. Meaume zachytil její pohled, když ho pozorovala. Zůstal v něm po celý život. Ihned požádal mistra, u kterého pracoval, zda by ho s ní neseznámil. Jeho mistr, který byl proslulým umělcem (byl to Jean Heemkers), mu bez jakéhokoli vyptávání přislíbil svou pomoc. Šli ji pozdravit. Pozvedla oči. Na pozdrav jim odpověděla úklonou. Neprohodili jediného slova. Vyměnili si pouze jména. Od toho okamžiku ji sledoval všude po městě. Nenechal si ujít jedinou bohoslužbu, jíž se zúčastnila. Pod nejrůznějšími záminkami se vkrádal na městské slavnosti. Chodil po všech tržištích. Nepropásl jediný bál či oslavu pořádanou městským soudem.
I ona ho vyhledávala. Vídala ho, jak se skrývá za zábradlím mostů nad vodními kanály, za kamenným roubením kašen na náměstích, jak mísí svůj stín s černým stínem podloubí i s užším, světlejším stínem, který za sebe vrhají sloupy kostelů. Pokaždé když ho letmo zahlédla, ji zalil pocit štěstí. Jakmile se jejich pohledy střetly, ihned klopila oči. Někdy se chovala podivně a celá pobledlá se krčila v temných zákoutích, a to i za bílého dne.
Získal si její služebnou. Nebo naopak služebná přišla za ním. Tento okamžik je důležitý, přestože zůstává opomíjen. Jisté je, že se nakonec setkali tváří v tvář.
Bylo to v jedné postranní kapličce. V jednom studeném koutě velké nemocnice v Bruggách. Je velmi chladno. Jsou pohlceni tmavým polostínem podpěrné zdi. Služebná hlídá. Rytecký učeň nenachází slova, kterými by k jediné soudcově dceři promluvil. A tak se prsty ostýchavě dotkne její paže. Vsune mu dlaň do rukou. Dává jeho dlaním svou úplně studenou ruku. To je vše. Stiskne ji. Ruce jim zteplají; pak se rozpálí. Ani jeden z nich nemluví. Ona má stále skloněnou hlavu. Pak se mu podívá zpříma do očí. Upřeně ho pozoruje široce otevřenýma očima. V tom pohledu se dotýkají. Usměje se na něj. Rozcházejí se.
Mladá žena vůbec nepromluví. Je jaro roku 1639. Je jí osmnáct let. Její nesmělé držení těla působí, že vypadá hrbatá. Má dlouhý krk. Vždy obléká strohé šedivé šaty. Meaume ví, že je zasnoubena s biřicem, který pracuje u jejího otce a který je ostatně také synem jednoho přítele Jeana Heemkerse. Ona se s ním však od nynějška nechce vídat. V přítomnosti muže, kterého si má vzít, už dokonce nechce ani jíst. Jí velmi ráda, ale sama, ve své posteli, za záclonou svého lože, v blízkosti služebné, která hlídá za dveřmi, aby ji nikdo nepřistihl ve chvíli, kdy vkládá jídlo mezi rty. Bez přestání, ve dne v noci čeká na Meauma. Sní o tom, jak s ním obědvá v posteli. S Meaumem o samotě ve stínu zatažené záclony svého lože.

 

OBRAŤE LIST A ČTĚTE DÁL... Quignard Pascal

You have no rights to post comments