Nevěřte všemu, co se k věření předkládá. Komenský

A+ A A-

Smrt Zajdy Munroa, kniha proslulého autora Nicka Cavea

smrtzajouChlívák, cesťák a mrtvý muž Zajda Munro je proklet a odsouzen k odchodu z pozemského světa hned v první větě románu. Ne že by si v životě nestačil užít. Fantazie tohoto velkohubého, samolibého a uhrančivého dandyho je mírně omezená: představit si umí jedině vagínu, a hned nato si tiskne dlaň do rozkroku, aby si ulevil. Ženy hodnotí a svléká pohledem jako neúnavný rentgen a s většinou z nich je hotov si okamžitě na jakémkoli místě zašukat. Už jen to vypadá jako jeho hlavní neřest, ale kromě toho ještě žvaní, pije, kouří, řídí jako magor a občas si rád šlehne. Takový je život hlavního hrdiny Zajdy, obchodního cestujícího s kosmetickými přípravky v Brightonu a okolí, mistra ve svém oboru.

Zajdovi juniorovi, druhému hrdinovi románu, který svého tátu miluje láskou bezpodmínečnou a nekritickou, je devět let. Dvojice Zajda a Zajda mladší není nepodobná otci a synovi z Cesty Cormaca McCarthyho, a každopádně je stejně nezapomenutelná. I Zajda se synkem jsou na cestě a zažívají svého druhu apokalypsu, třebaže v caveovském hávu, tedy groteskně utopenou v spermatu, vodce Smirnoff, tabákovém kouři a koksu. Nick Cave je tu ve svém živlu, je to jeho „knižní koncert“ par excelence, nezapře žádný ze svých atributů: je drzoun, komik, provokatér, sprosťák, patetik i moralista najednou.

O největším hitu renomovaného britského nakladatelství Canongate na rok 2009, prodanému do třiceti zemí světa, napsal Irvine Welsh:
„Kdyby orgasmy byly malé smrti, tak by nám bylo hned jasné, na co hlavní hrdina této knihy sejde ze světa. Smíchejte McCarthyho, Kafku a lidového komedianta, a vyjde vám Králík Munro. Je to nenechavá četba nesoucí všechny známé Caveovy atributy: horor a lidství skryté pod tenkým povrchem ryčné a hravé odrhovačky.“

Více se dozvíte také na anglických stránkách knihy - www.thedeathofbunnymunro.com, kde si můžete mimo jiné poslechnout první tři kapitoly audioknihy načtené Nickem Cavem.

Kniha vyšla jako  výroční 100. titul Edice anglo-amerických autorů nakladatelszví ARGO.

Smrt Zajdy Munroa
Nick Cave

Argo, 2009, Edice: AAA

UKÁZKA Z KNIHY

„V hajzlu jsem,“ pomyslí si Zajda Munro ve chvilce jasnozřivosti příznačné pro ty, kdo mají brzy zemřít. Přepadne ho pocit, že někde někdy udělal nějakou zásadní chybu, ale ta myšlenka vydrží jeden děsivý okamžik a pak zmizí a nechá ho v pokoji hotelu Grenville, ve spodkách, jen a jen s jeho tužbami. Zavře oči a představí si náhodně vybranou vagínu, pak se usadí na kraj hotelové postele a jako ve zpomaleném fi lmu se opře o polstrovanou pelest. Bradou si přidrží mobil a zuby odtrhne uzávěr z minilahvičky brandy. Kopne do sebe její obsah, lahvičkou mrští přes pokoj, oklepe se, dávivě zakašle a do telefonu řekne:
„Neboj, broučku, všechno zas bude fajn.“
„Já se bojím, Zajdo,“ řekne Libby, jeho žena.
„A čeho se bojíš? Nemáš se vůbec čeho bát.“
„Všeho. Všeho se bojím,“ řekne Libby.
Jenže Zajda si uvědomí, že hlas jeho ženy se tak trochu změnil, že sametová cella jsou pryč, zato přibylo falzetové skřípění houslí, na které jako kdyby fi dlala uprchlá cirkusová opice. Postřehne to, ale co to má znamenat, na to zatím nepřišel.
„Takhle nemluv. Víš, že to k ničemu není,“ řekne Zajda a milostně se přisaje k cigaretě značky Lambert a Butler.
Právě v tu chvíli mu to dojde – ten paviání houslista, ten její bezútěšný sešup dolů po spirále –, vyrazí ze sebe: „A kurva!“ a nosem vypustí dva zuřivé obláčky dýmu.
„Tys vysadila tegretol? Libby, viď, že ten tegretol bereš.“
Na druhém konci drátu je chvíli ticho a pak se ozve zajíkavé, vzdálené vzlyknutí.
„Zas už volal tvůj táta. Nevím, co mu mám říkat. Nevím, co chce. Řve na mě. Blábolí nesmysly,“ řekne.
„Kristova noho, Libby, co ti říkal doktor? Když nebudeš brát tegretol, budeš mít depresi. A sama dobře víš, že deprese pro tebe není nic dobrýho. Kolikrát ti to kurva mám ještě opakovat?“
Vzlyk se zdvojí, pak znovu, až se nakonec ztiší do nešťastného štkaní, a Zajdovi to připomene jejich první společnou noc – jak mu Libby v ošuntělém hotelu v Eastbournu ležela v náručí a stravoval ji nevysvětlitelný záchvat pláče. Vzpomene si, jak k němu zvedla oči a řekla něco jako:
„Občas jsem kapku přecitlivělá, promiň,“ a bříškem dlaně si sjede do rozkroku, zatlačí a do bederní páteře mu vystřelí záchvěv rozkoše.
„Prosím tě, vem si ten zasranej tegretol,“ řekne o něco vlídněji.
„Já se bojím, Zajdi. Motá se tady kolem ten chlap, co napadá ženský.“
„Jakej chlap?“
„Maluje si ksicht na červeno a nosí umělohmotný rohy.“
„Cože?“
„Na severu. Říkali v televizi.“

Přidejte informaci k článku

Bezpečnostní kód
Obnovit