Spisovatel Umberto Eco se ve svém románu Pražský hřbitov zaměřuje na původ konspiračních teorií, potažmo na Protokoly siónských mudrců. Příběh začíná v nevábné pařížské čtvrti se v březnu 1897, kde se v v jednom bytě probouzí starší muž a snaží se rozpomenout, kdo vlastně je. Metodou doktora Freuda, se kterým párkrát pojedl, si začíná vybavovat vlastní minulost italského a později francouzského policejního konfidenta, autora fiktivního konspiračního plánu, který pak v rukou jiných začal žít vlastním životem.



Simon Simonini, tak se jmenuje hlavní postava, si nakonec vybaví, že je agentem policie jak francouzské tak italské, profesionálním padělatelem dokumentů, šiřitelem pomluv. Ale nejvíc ho deformuje nenávist k Židům, která dává jeho životu podivuhodný smysl. Simonini sepíše takzvané Protokoly siónských mudrců, které ovlivní několik generací antisemitů včetně Adolfa Hitlera a jež dodnes citují muslimská extremistická hnutí.

Stejně jako starobylé fejetony je kniha Pražský hřbitov ilustrovaná. Ilustrace jsou navíc dobové, takže v některých čtenářích mohou vzbuzovat pocity nostalgie či jiné stavy, což příběhu jen napomáhá.

Ohlasy z Vatikánu
Vatikánský deník LʼOsservatore Romano označil román za nemorální. Antisemitské pasáže totiž mohou v někom vyvolat dojem, že na výplodech antisemitů, kterým se dostává tolik místa, může být něco pravdy. Jiní lidé zase upozorňují, že Eco zašel příliš daleko, když smíchal značně netransparentně vlastní smyšlenky s historickými událostmi a osobami.

Napsali o knize

Pražský hřbitov se jeví jako kombinace Foucaultova kyvadla, Baudolina a Tajemného plamenu , i když žánrová hra vzbuzuje vzpomínky na Ostrov. Propojí se tu zřejmě obě stránky Ecovy románové tvorby. Za prvé rozvernější historická beletrie s tradičnějším příběhovým rámcem. Za druhé analytičtější soudobá díla, která vyprávění často zastavují, nechávají hrdiny diskutovat a rozmýšlet; atraktivní kratší příběhy zasazené do toku (ne)děje sem tam odměňují trpělivé čtenáře. Každopádně se s Ecem vrátíme do Prahy (hrála výraznou roli ve Jménu růže i Foucaultově kyvadle) a těšit se mohou milovníci seriózní i žánrové literatury 19. století. Ti si koneckonců vychutnali návraty k dobrodružnému čtivu v Královně Loaně. Nová kniha má být podobně jako Loana ilustrovaná, takže podle Eca „může vzbuzovat pocity nostalgie a náhlé touhy po starých knihách svého mládí".
aktuálně.cz, Radomír D. Kokeš

Anotace knihy v podobě autorova dopisu budoucím čtenářům:
Devatenácté století překypovalo mnoha tajemnými a strašnými událostmi: nevyřešená a záhadná smrt Ippolita Nieva. Protokoly sionských mudrců, notoricky známý podvrh, který později inspiroval Hitlera k rozpoutání holocaustu. Dreyfusova aféra a četné intriky za účasti tajných služeb rozličných národů, zednářů, jezuitských spiknutí, stejně jako ostatní události, jejichž pravdivost nebyla nikdy prokázána, ale které poskytly bohatý materiál pro 150 let staré fejetony.

Kniha Pražský hřbitov je příběh, ve kterém všechny postavy s výjimkou té hlavní - skutečně existovaly, včetně hrdinova pradědečka, autora záhadného dopisu Abbému Barruelovi, jenž odstartoval vlnu moderního antisemitismu.

Jediná fiktivní postava novely (která nicméně připomíná mnoho skutečných lidí, dokonce těch dnešních) se stává autorem rozličných výmyslů a spiknutí, a to vše na pozadí vyjímečného coups de théatre, podzemních stok plných mrtvol, lodí, které explodují v oblasti soptícího vulkánu, opatů ubodaných k smrti, notářů s falešnými vousy, hysterických stanistek, černých mší a podobně.

Stejně jako starobylé fejetony i Pražský hřbitov je ilustrovaný. Ilustrace jsou navíc dobové, takže v některých čtenářích mohou vzbuzovat pocity nostalgie a náhlé touhy po starých knihách svého mládí.

Očekávám nicméně i další dva druhy čtenářů. Ti první nemají ani zdání, že všechny tyhle věci se ve skutečnosti staly, nevědí nic o literatuře devatenáctého století, a jsou proto těmi, kteří berou vážně dokonce Dana Browna. Ti, se sadistickým potěšením, ocení děj knihy jako snůšku perverzních výmyslů, včetně hlavní postavy, kterou jsem se snažil vytvořit coby nejcyničtějšího a nejnepříjemnějšího hrdinu v historii literatury.
Poslední skupina čtenářů ví, nebo přinejmenším cítí, že věci, které líčím, se skutečně staly. Tento čtenář možná zjistí, že se mu zlehka potí čelo, bude se úskostlivě ohlížet za sebe, zhasne všechna světla v bytě a pojme podezření, že všechny ty věci se mohou stát znovu, nebo že se dokonce dějí právě teď. A bude si myslet to, co bych rád, aby si myslel: "Jsou mezi námi... "