Děti do knihoven. Dejte dětem šanci, aby nebyly hloupé

A+ A A-

Po otřesech, Haruki Murakami napsal katastrofické povídky.

po_otresech_murakamiRoku 1995 postihla Japonsko dvojí katastrofa: v lednu zemětřesení v Kóbe a v březnu sarinový útok v tokijském metru. Po těchto událostech se Haruki Murakami, několik let žijící v ústraní v zahraničí, rozhodl vrátit do Tokia. Z obou katastrof pak vytěžil dvě knihy: jednak Underground, kde shromáždil rozhovory s lidmi, kteří přežili útok, jednak Po otřesech, podle některých recenzentů nejpůsobivější a nejsevřenější povídkový soubor. Kritika dále konstatovala, že Murakami tímto dílem vstoupil do další fáze svého vývoje a stal se z autora „odtažitého“ autorem „angažovaným“.

Povídky se odehrávají právě v čase mezi zemětřesením a útokem v metru. Původně vycházely na pokračování v japonském literárním měsíčníku Šinčó, pro knižní vydání je autor doplnil jedním textem nepublikovaným. Setkáme se s mladou idealistickou dívkou, která se zakoukala do staršího muže, máme tu bohatou podnikatelku cestující po Thajsku, kde je konfrontována zároveň s láskou i smrtí, čteme o třech kamarádech, kteří jsou variantou tragického milostného trojúhelníku ve stylu slavného filmu Jules a Jim, v surrealisticky laděné povídce se objeví obří Žabák, který se pokouší zachránit město. Haruki Murakami variuje podobná témata jako ve svých slavných románech: láska, většinou nenaplněná, tajemství, temné odkazy minulosti, životní tragédie, utrpení a touha…

Haruki Murakami | Po otřesech | Z japonského originálu přeložil a doslov napsal Tomáš Jurkovič | Vydává Euromedia, Odeon 2010

murakamiHARUKI MURAKAMI (1949)
je dnes považován za jednoho z nejvýznamnějších japonských spisovatelů současnosti. Roku 1973 absolvoval tokijskou univerzitu Waseda a místo toho, aby se zajímal o stálé zaměstnání u některé velké společnosti, učinil doslova revoluční krok a otevřel si na předměstí Tokia jazzový bar. Když se z náhlého popudu rozhodl a začal psát svůj první román, těžko mohl někdo tušit, jak významným autorem se záhy stane. Již v době, kdy publikoval třetí dílo Hon na ovci (slovensky 2004) a získal za ně roku 1982 Nomovu cenu pro talentované autory, se začalo mluvit o „fenoménu Murakami“.
O tři roky později vychází Konec světa & Hard-boiled Wonderland (č. 2008), za nějž autor obdržel prestižní Tanizakiho cenu. Roku 1987 vyšel román Norské dřevo (č. 2002) – nezískal literární ocenění, ale překonal všechny rekordy, protože jen v Japonsku se knihy prodalo více než čtyři miliony výtisků. Podobný úspěch měly pak i další jeho práce: Na jih od hranic, na západ od slunce (1992, č. 2004) nebo Sputnik, má láska (1999, č. 2009). Roku 2003 vydal román Kafka na pobřeží (č. 2006) a o rok později prózu Afterdark (č. 2007).
V češtině vyšly i autorovy „memoáry“ O čem mluvím, když mluvím o běhání (2010). Dosud posledním dílem je rozsáhlý román 1Q84 vydaný roku 2009 v Japonsku.
V říjnu 2006 mu byla v Praze udělena Cena Franze Kafky. Murakamiho díla byla přeložena do více než čtyřiceti jazyků. Vydal také řadu sbírek povídek a esejů i několik knih literatury faktu. Do japonštiny přeložil některá díla F. S. Fitzgeralda, Johna Irvinga či Trumana Capoteho.


Ukázka z knihy - překlad Tomáš Jurkovič

Jošija se probudil do nejhorší možné kocoviny vůbec. Napnul všechny síly, aby otevřel oči, ale povedlo se mu to jen napůl. Levé víčko ho neposlouchalo. Měl pocit, že se mu přes noc hlava proměnila v jeden jediný veliký bolavý zub. Ze zanícených dásní prosakoval špinavý hnis, který mu pomalu zevnitř rozežíral mozek. Pokud to nechá tak, ještě se mu v hlavě všechno rozteče a zmizí. Měl ale zároveň dojem, že jestli k tomu má dojít, už s tím stejně nic nenadělá. Byl by se rád ještě trochu prospal, kdyby to bylo možné. Sám ale dobře věděl, že už neusne. Na to mu bylo trochu moc špatně.

Loupl pohledem po hodinách u postele, ale ty tam kdovíproč nebyly. Nebyly prostě tam, kde měly být. A brýle jakbysmet. Zřejmě je někam odhodil, aniž věděl, co vlastně dělá. Nebylo by to rozhodně poprvé.
Napadlo ho, že by už měl vstávat, ale sotva se na posteli trochu nadzvedl, zatmělo se mu před očima a hned se zas skácel obličejem do polštáře. Do sousedství zrovna vjelo auto prodejce sušáků na prádlo. Vaše staré sušáky vám rádi vyměníme za nové. Cena sušáků je stále tatáž, jako před dvaceti lety, tvrdil hlas z ampliónu. Fádní, donekonečna protahovaný hlas muže ve středních letech. Stačilo ho jen zaslechnout, aby se s člověkem všechno zatočilo jako při mořské nemoci. Samotný pocit nevolnosti ale ještě pořád nestačil na to, aby se mohl vyzvracet.

Jeden kamarád mu tuhle tvrdil, že když člověka trápí ráno kocovina, to nejlepší, co může udělat, je pustit si v televizi ranní wideshow, zábavně - zpravodajskou estrádu. Stačí jen zaslechnout inkvizitorské skřehotání „zpravodajů“ z řad mediálních hvězd, a všecko, co snad ještě z uplynulé noci zbývá v žaludku, se ochotně a rádo dere ven.
Tentokrát ale neměl Jošija po ránu tolik energie, aby se ještě zvedal a chodil k televizoru. Měl co dělat, aby vůbec zvládal dýchat. Uvnitř v očích mu v nepravidelných intervalech, ale tím vytrvaleji, střídal průzračnou záři kalný bílý kouř. Všechno co viděl, bylo podivně ploché, jako nějaká deska. Takhle nějak nejspíš vypadá smrt, napadlo ho najednou. Pocit je to každopádně natolik hnusný, že si ho propříště milerád odpustí. To už by radši opravdu na místě umřel. Bože, tohle na mě už víckrát nesesílej, prosím.

Od Boha už byl jen krůček ke vzpomínce na matku. Zatoužil se napít vody a už už by byl matku zavolal, sotva se do toho ale dal, uvědomil si, že tu kromě něj už nikdo není. Matka se před třemi dny vydala s ostaními věřícími do Kansai. Neuvěřitelné, jaké jsou mezi lidmi rozdíly, pomyslel si. Máti coby služebnice Boží vypomáhá jako dobrovolnice, syn si tu zatím zvládnul uhnat takovouhle megakocovinu. Nezvedne se sám z postele, a ani nezvládne otevřít levé oko. S kýmpak to vlastně tolik pil? Vůbec si nemohl vzpomenout. Jen se o to pokusil, jako by se mu v hlavě všechno proměnilo v kámen. Nechá to raději na později, až bude mít víc klidu.
Poledne asi ještě nenastalo. Z intenzity světla, které pronikalo dovnitř mezerou mezi záclonami, ale Jošija odhadoval, že už nejspíš musela minout jedenáctá. Pracoval v nakladatelství a z pozdních příchodů mladých zaměstnanců jako on tam většinou nedělali žádnou vědu. Stačilo pak zpoždění napracovat přesčas a věc se pokládala za vyřízenou. Dostavit se ovšem do práce až někdy po obědě znamenalo, že si to od nadřízených schytá, až mu to nebude milé. Což by ještě snesl, nechtěl ale nadělat problémy věřícímu z Obce, který ho do zaměstnání doporučil.
Když se konečně vyhrabal z domu, byla skoro jedna. Kdykoliv jindy by si pod vhodnou záminkou vzal volno, v pracovním stole mu ale ležel dokument, který bylo bezpodmínečně třeba během dneška zalomit do sloupců a vytisknout, což byl úkol, který nemohl svěřit nikomu jinému.

Vyšel z nájemního domu v Asagaji, kde společně s matkou bydleli, po Centrální trati dojel vlakem do Jocuje, kde přestoupil na trasu metra Marunouči, na Kasumigaseki znovu přestoupil na trasu Hibija a nakonec vystoupil ve stanici Kamijačó. Nejisté kroky ho nesly přes spoustu schodů nahoru a pak zase přes spoustu schodů dolů. Nedaleko od stanice Kamijačó bylo nakladavatelství, kde pracoval. Malý podnik se specializací na publikace pro turisty, cestující do zámoří.

OBRAŤE LIST A ČTĚTE DÁL... Murakami Haruki Jurkovič Tomáš

Vaše názory 

# Michal
Po pravdě po jeho minulkých knihách, je to asi nejslabší kniha vůbec. Murakami se zde navíc často zcela vytrácí a nahrazuje ho autor zcela nezařaditelný.
| Quote

Napiš svůj názor

Bezpečnostní kód
Obnovit