Nevěřte všemu, co se k věření předkládá. Komenský

A+ A A-

Pan Pip, bestseller, který otevírá oči

panpipJsou věty vyřčené a potom také ty, co se dají vyčíst mezi řádky. Pokud máte rádi knihy, které mluví jasným a přímočarým jazykem, neskrývají žádná tajemství a poselství, pak určitě neberte do ruky knihu novozélandského spisovatele Lloyda Jonese Pan Pip.

O čem je kniha
Hrdinka knihy, Matilda, vypráví skrze sebe životní příběh svého učitele, který ovlivnil celý její život tím, že ji a její spolužáky na Šalomounových ostrovech v době, kdy lidé na ostrově byli ve výjimečném stavu, ve stavu války, která ovlivnila krutě jejich životy, seznamuje s Nadějnými vyhlídkami, knihou Charlese Dickense. Matilda přijala tuto knihu jako svou knihu knih a od prvního dne, kdy se seznámila s panem Pipem, se stal jejím hrdinou, stal se jí samotnou. Vzývala a oživovala jeho postavu, která se nakonec stala  tragickou pro její nebližší.

Co uděláme, když nemůžeme žít své vlastní životy podle svých snů a představ?
Dokážeme si je naplnit jiným způsobem? Postavy z této knihy se na základě své fantazie a snů dokázaly odpoutat od konvencí a naplnily své dny. Z nepřátel se stávají přátelé, ze slabochů hrdinové! I ten nejmenší člověk má co říct. Ale jen když umíte číst mezi řádky.

Každý z nás potká za život alespoň jednoho člověka, který se stane jeho učitelem.
Otevře Vám oči i uši, otevře brány poznání. „ Znám muže, který vzal nás děti za ruku a učil nás, jak vlastní imaginací přetvářet svět a spatřit možnost změny, přijmout je do našich životů. Vaše loď může připlout v kterýkoli okamžik a ta loď může mít tu nejrozličnější podobu.

“Takovým učitelem byl pan Tom Christian Watts , jediný bílý muž ve vesnici. Dal dětem pocit jejich vlastní výjimečnosti a prostřednictvím ostatních obyčejně krásných a moudrých lidí dával potravu k přemýšlení. Zval si do školy obyvatele vesnice, kteří měli co říct. Třeba jako paní Harpiová. „Dnes bych Vám chtěla povědět o tom, co se můžeme naučit od liči.  Sladkosti se nikdy nenosí všem  na odiv. Ale podobně jako u liči, slaďounký úsměv člověka nic nevypovídá o jeho srdci. Úsměv může být jen trik. Aby nitro zůstalo sladké, musíte se nějak chránit.“

Jak si chránily postavy této úžasné knihy své nitro, jací vlastně byli skutečně pod tou tvrdou a ostnatou slupkou? Zkuste se dozvědět mezi řádky…

...........................................................
Lloyd Jones
Pan Pip

Vydal Knižní klub, Euromedia, 2008
počet stran 208, váz.,

ANOTACE: Spolu s malou Matildou se ocitáme na Šalamounových ostrovek v době, kdy je země zmítána nepokoji a válečným konfliktem. Je to poněkud šokující cesta do oblasti, která pár let před začátkem třetího tisíciletí žije jako ve středověku. Při jedné z potyček je zabit učitel a na jeho místo přichází podivný běloch jménem Watts: namísto výuky jim každý den čte kapitolu z Nadějných vyhlídek Charlese Dickense. Když se mu kniha ztratí, spolu s dětmi dá znovu celý příběh dohromady, každé dítě řekne a následně zapíše část, jež mu nejvíce utkvěla v hlavě.

Román novozélandského spisovatele Lloyda Jonese Pan Pip byl rozhodně největším překvapením Bookerovy ceny 2007. Z největšího outsidera se kniha dostala mezi šest finalistů a i když nakonec nezvítězila, získala si nejen slávu, ale hlavně srdce mnoha čtenářů na světě.

Napsali o knize:
Román se pohybuje na rozhraní mnoha žánrů: od dětské knihy přes realistický román z prostředí válečného konfliktu, tradiční bildungsromán až po složitý text o imaginaci a nevěrohodnosti historie. Důležité je, že si každý čtenář může v díle najít to, co mu bude vyhovovat. Znalost knihy Disckense Nadějných vyhlídek není potřeba, méně vzdělaný čtenář si vystačí se silným příběhem jako takovým, ten vzdělanější si pak užije chytré a důmyslně ukryté literární a kulturní aluze. Ani jeden z nich se nebude nudit. (Markéta Musilová, ILiteratura)

....................................................
Ukázka z knihy

Ve znalostech pana Wattse zely mezery. Jak se ukázalo, byly to velké mezery, za které se omlouval. Znal slovo „chemie“, ale nedokázal nám o něm nic dalšího říct. Předával nám jména slavných lidí, jako byl Darwin, Einstein, Platón, Archimédes, Aristoteles. Přemýšleli jsme, jestli si je nevymýšlí, protože se nám snažil jen s obtížemi vysvětlit, proč jsou ti lidé slavní a proč bychom měli jejich jména znát. Ale byl to náš učitel a na své postavení nikdy nerezignoval. Když moře vyplavilo na pláž neznámou rybu, měli jsme pocit, že je správné požádat pana Wattse, aby přišel a podivného hadovitého tvora podobného úhoři pojmenoval. Vůbec nezáleželo na tom, že nad ním nakonec zůstal stát se stejným nevěřícným úžasem jako my ostatní.

Když ale přišlo na pana Dickense, věděl, že se nachází na bezpečné půdě. A my byli šťastní už kvůli němu. Vždycky mluvil o panu Dickensovi – nikdy neříkal jen „Dickens“ nebo „Charles“. Věděli jsme tudíž, co máme dělat, když bylo na nás, abychom o autorovi něco řekli. Mluvili jsme o panu Dickensovi tak dlouho, až začal být skutečnou postavou, stejně skutečnou jako pan Watts. Jenom jsme ho ještě neznali.

Pan Watts nám vyprávěl o Anglii. Kdysi tam byl. Mohl stejně klidně říkat, že byl na měsíci. Usilovně jsme se snažili vymýšlet, na co se zeptat. Moje kamarádka Celia se zeptala, jestli tam žijí černoši. Pan Watts odpověděl pohotově: „Ano.“ A zatímco se rozhlížel po třídě, jestli někdo nemá jinou, lepší otázku, Celia se na mě zpod svých černých copů úkosem zamračeně podívala.
Záhy jsme zjistili, že existuje mnoho Anglií a že pan Watts byl asi jen ve dvou nebo ve třech ze všech možných. Anglie, kterou navštívil, se hodně lišila od té, v níž žil a pracoval pan Dickens. To bylo překvapivé poznání pro ty z nás, kteří nikdy nikde nebyli, protože jsme měli pocit, že život na ostrově je víceméně stejný, jako byl za našich dědečků a jejich dědečků, obzvlášť poté, co byla uvalena blokáda.
Moje máma ráda vyprávěla historku o mém dědečkovi, když se poprvé vydal parníkem do Rabaulu. Šťouchl tehdy do spolucestujícího, který stál vedle něho na palubě, a zeptal se: „Co je to za obrovské kance, kteří běhají támhle za těmi stromy?“ Prostě jen tehdy uviděl svůj první automobil.

Kromě pana Dickense a Anglie byl pan Watts ztracený. Když jednou Gilbert zvedl ruku a zeptal se, jak pracuje automobil, pan Watts se místo odpovědi zakoktal. Poškrábal se na hlavě a znovu se pokusil něco říct. Benzin a klíč od zapalování jsme všichni znali. Gilbert se chtěl dozvědět to ostatní. Dozvěděli jsme se jen to, že je to složité. Pan Watts prohlásil, že se to snadněji vysvětlí na obrázku. Zase jsme jednou byli požádáni, abychom byli trpěliví a že on uvidí, co se dá dělat.

Pan Watts si byl svých nedostatků vědom – nikdo mu je nemusel připomínat –, protože nedlouho poté, co jsme znovu začali chodit do školy, pozval naše mámy, aby přišly za námi do třídy a podělily se s námi o to, co ony samy vědí o světě.

Přidejte informaci k článku

Bezpečnostní kód
Obnovit