Děti do knihoven. Dejte dětem šanci, aby nebyly hloupé

A+ A A-

Nedotknutelní. Jaké je vykoupení Cikána, který ukoval hřeby pro Krista?

nedotknutelniNedotknutelní byli napsáni v rámci ambiciózní mezinárodního projektu Mýty Jamieho Bynga. Jako výchozí mýtus svého románu si Feri Lainšček vybral příběh o čtvrtém hřebu Kristova kříže, o stigmatu, který si pro svou údajnou vinu na Kristově smrti v sobě nesou Cikáni.

Lainšček v románu sleduje osudy tří generací cikánského rodu v průběhu 20. století, jejich cestu Balkánem od skutečného kočování přes vstup cikána Lutviji do komunistické strany,  pašování džín z kapitalistické Itálie, prostituci až po  nejmladšího z pokolení, po člena "ztracené" generace bez vzdělání, práce, budoucnosti, který si na vlakovém nádraží na hajzlu píchá heroin.

Kde je vykoupení z provinění Cikána, který se jediný uvolil ukovat hřeby pro ukřižování Krista? Dočká se milosti? Nebo potrvá to prokletí věčně?

Feri Lainšček (1959)
oblíbený slovinský literát. Do širokého čtenářského povědomí se zapsal romány s regionálním nádechem Zámuří kde se narodil. Východní cíp Slovinska s tajemnou, do mlhy zahalenou rovinou, pomalou, meandrující řekou Murou a nekonečnými lány obilí. Průlomovým byl hlavně román Za koho kytka kvete (1991, česky s názvem Halgato, 2004), se silným příběhem z prostředí Romů, kteří k Zámuří neodmyslitelně patří. K těmto prózám patří ještě romány Kterou odnesla mlha (1993), Vankoštanc (1994), Kohoutí snídaně (1999), Nedotknutelní (2007) a zamýšlená trilogie Mura, z níž vyšly zatím dva romány Oddělím pěnu od vln (2003) a Muriša (2006). K nejnovějším Lainščkovým počinům patří román ve verších Korzo pro návraty (2010) a Plachetnice (2011). Podle jeho knižních předloh a scénářů vzniklo několik filmů, etos v září pak měla premiéru filmová verze Nedotknutelných, kterou režisér Marko Naberšnik natočil pod názvem Šanghai Gypsy.

Nedotknutelní | Feri Lainšček
Ze slovinského originálu Nedotakljivi (Mit o ciganih) vydaného v roce 2007 nakladatelstvím Mladinska knjiga založba v Lubjani přeložil Aleš Kozár.
Fotografie na obálce Jan Horáček
Více: www.dauphin.cz
    
Ukázka z knihy...

Jmenuju se Lutvija, příjmením Belmoldo Aus Shangkai Gav, a teď už vím, že je v mém příjmení chyba. Profesionál se ve skutečnosti jmenoval Belmondo, aus neznamená hrabě, ale je to německy z, Shangkai Gav už dávno nestojí, protože ho zbořili. Bůh je mi tedy svědkem, že jsem neudělal dobře, když jsem zavrhl otcovo jméno, totiž Ujaš Mirga, který možná ani nebyl můj pravý dada, ale byl aspoň dobrý zloděj. No, Bůh také ví, že jsem to neudělal sám, ale světlo mi pomáhalo držet bakst, to poťouchlé cikánské štěstí, proto neberu všechnu vinu na sebe. Viníků totiž bylo víc. Bylo to, jako bych se pustil do počítání vlasů a začal je jeden po druhém přepočítávat. Kromě toho se vina nikdy nedá přesně změřit, protože se nedrží uvnitř těla, ale v duši – a s duší víme, jak to je. Jediný, kdo kdy tvrdil, že duše má nějakou pozemskou váhu, byl Šándor Czaba, obchodník s vepřovým masem z Malého Panonu, který k váze zabitého vepře vždycky připočítával a samozřejmě i zaúčtovával pět kilogramů „na vypuštěnou duši“. Ale mrtvý Czaba, Bůh mu odpusť aspoň malé hříchy, byl šizuňk, kterému nikdo nikdy nevěřil, proto jeho slovo tady nemá váhu. Tak jako ohledně mě neplatí nic, snad kromě té mé cikánské zpovědi, kterou jsem tady uprostřed otevřené roviny za noci u hořícího ohně až do rána šeptal do ucha Feri Lainščkovi, bílému pánovi s naším jménem Čukara.

Jemu proto, že mi nikdy nechtěl být utěšitelem ani soudcem.
A taky: protože je jediný gadža, kterého jsem kdy na své dlouhé cestě potkal, co zná tajemství, o němž se od lidí nemůžeš nic dozvědět. Nedá se totiž slovem vyslovit. Nikdo ho tak nemůže vyzvonit, prodat nebo udat, proto ho také není možné koupit nebo ukrást. Mohou ti být darem jen takoví lidé, kteří ho znají. A ty jsi darem pro ně, jako je oku dán zrak, uchu sluch nebo srdci láska. Jsi tedy pro druhého víc, než jsi sám pro sebe – a také to je část tajemství, které nám nikdo nemůže objasnit, nýbrž se nám může odhalit pouze samo od sebe. Nebo se neodhalí… Protože ho nemůžeme spatřit, zasloužit si ho, nebo protože to tak obyčejně bývá… Ale jak jsem to jen mohl vědět já, obyčejný Cikán, vždyť ani není moje starost, co se na světě děje s lidmi, kteří nepatří k nám. I tak je mezi námi dost podivné čeládky, která se kolem motá jako nudle v bandě a neví, odkud se bere, a neptá se, kam směřuje. Vidíš, to byla moje první otázka, kterou si pamatuju, a bude s největší pravděpodobností také poslední.
Sice nevím, kolik mi tehdy bylo let, protože mi je nikdo nepočítal, nevím ani, kde to bylo, protože ten pustý kraj nejspíš ani neměl jméno, ještě dnes však cítím, jak se mi to tehdy eklovalo. Ta věčná cesta. Vždyť jsme celou dobu na cestě, napadlo mě, nikdo mi ale nikdy neřekl, jestli přicházíme nebo se vracíme, a úplně všichni se chovali, jako by je to vůbec nezajímalo. Ale stáli dokola domu, s nímž by ani stádo koní nepohnulo, ze zděných ohnišť se kouřilo, za ploty poštěkávali psi, kteří je sledovali a hlídali, lidé se všeho toho chytali jako klíšťata. Zápachu svých dvorků se už dávno nabažili, ženy nejspíš voněly květinami z vypletých záhonků, muži po kořalce z přezrálých sliv, děti po mléce domácích krav. My jsme šli vždycky jen kolem – cizí, nevítaní, pošklebovaní – ani trochu vzrušeni, ani příliš smutní, někdy jen bolestně unaveni.

Jako by pro nás byla cesta ve skutečnosti domovem.
Ale byla všechno, jen ne tohle.
Proto jsem se musel po nějaké době taky nahlas zeptat: „Odkud jsme my vlastně přišli?“
Phirav Pao, moje krásná maminka, tehdy ještě hodně mladá žena, se nejdřív jen poškrábala a mrzutě se pošťourala v uchu. „My?“ zamračila se, jako by jí to už bylo něco neznámého. „Ujášův dada kdysi říkával, že jsme z Dlouhé Vsi. Ale on tvrdil už leccos a klidně se kvůli tomu porval do krve,“ pokrčila rameny nakonec. „A většinou to byly jen láry fáry,“ mávla rukou.
Jorga Mirga, můj bláznivý děda, kterému všichni s výjimkou policajtů a soudců říkali Vinetou, jí nejspíš vážně lhal. Protože když jsem se ho zeptal sám, ani náznakem si na nějakou Dlouhou Ves nevzpomněl, to zase tvrdil, že čergy všech Cikánů, co nás na světě je, pocházejí z údolí Apačů v Indii a jsme proto vlastně Indiáni. Kdysi to bylo totiž tak, že jsme i my měli svou zemi, která byla úrodná a plodná skoro jako rajské zahrady, a proto nám bílí záviděli. Kradli naše už zkrocené koně, zabíjeli bizony, kteří byli nám Bohem danou potravou, a pokukovali po našich ženách, které už tehdy byly žádoucnější než ty jejich. Ale ani tak s námi nic nezmohli, dokud nějaký kovář Henry ve Svatém Louisi nezačal vyrábět pušky. My Indiáni jsme tehdy ještě bojovali kamennými sekyrami a dřevěnými šípy, takže jsme byli přemoženi. Navěky jsme ztratili svou posvátnou zemi a museli jsme se vydat na cestu. V našich ústech pak pořád hořkla chuť medu, kterou jsem od té doby cítil také.
„Teď máme pušky i my,“ došlo mi nakonec. „Mohli bychom se postavit střelcům a vrátit se.“

„Kdo aby se postavil střelcům?“ vyprskl Vinetou smíchy. „Můj syn Taliján, který se bojí i ukrást slepici vejce? A jeho tři bratři, kteří ani nejsou moji synové a má zaječí povahu ještě víc?“ plácal se dlaněmi do prsou a utloukal neutišitelný smích. „Nebo baba Karfildo, která si troufá fakt na každého vystrčit svou holou řiť?“ už celý udýchaný obracel oči sloup. „Bože můj, tak snad vážně jedině ona!?“ popadl po chvíli dech. „Musíme se zeptat jí, až jednou vystřízliví,“ zachrochtl a žlučovitě odplivl. „Jen jestli ona vůbec ví, co jsou střelci.“

OBRAŤE LIST A ČTĚTE DÁL... Feri Lainšček romové cikáni

Napiš svůj názor

Bezpečnostní kód
Obnovit