Nevěřte všemu, co se k věření předkládá. Komenský

A+ A A-

Kino Lika, drsný pohled do současné chorvatské společnosti

kino likaKniha Kino Lika obsahuje šest povídek, které se odehrávají v Karakašově rodném kraji Lika. Příběhy jsou syrové, drsné, místy až kruté a vulgární, vidění prostředí i osudů lidí je zbaveno veškerého patosu a nostalgie. Stejně okleštěně působí také styl vyprávění. Popisy a charaktery hrdinů jsou představeny jen v náznaku, těžiště spočívá naopak v dialozích, které zvyšují spád a dramatičnost děje. Zvláštní svět Kina Lika dotváří i specifická nářeční mluva postav.

Damir Karakaš (*1967)
Narodil se ve vesnici Plašćice v oblasti zvané Lika, v drsném horském kraji v Chorvatsku. Žil v Záhřebu, Splitu, Bordeaux, Paříži. Ve Francii se živil hlavně jako hráč na harmoniku a kreslíř karikatur. V současnosti pobývá opět v Záhřebu.

Je autorem cestopisné knihy Bosňané jsou dobří lidé (Bosanci su dobri ljudi, 1. vyd. 1999), románů Kombëtari (Kombëtari, 1. vyd. 2000), Jak jsem vstoupil do Evropy (Kako sam ušao u Europu, 1. vyd. 2004), Skvělé místo pro neštěstí (Sjajno mjesto za nesreću, 1. vyd. 2009) a povídkové trilogie Kino Lika (Kino Lika, 1. vyd. 2001), Eskymáci (Eskimi, 1. vyd. 2007) a Plukovník Beethoven (Pukovnik Beethoven, 1. vyd. 2012). Podle sbírky Kino Lika natočil r. 2008 Dalibor Matanić stejnojmenný film, který získal mnohá ocenění jak v Chorvatsku, tak v zahraničí.

Karakašova díla byla přeložena do angličtiny, francouzštiny, němčiny, slovinštiny, sbírka Eskymáci vyšla r. 2009 v arabštině. Nyní se s tvorbou tohoto zajímavého současného chorvatského autora mají možnost seznámit také čeští čtenáři.

Kino Lika | Damir Karakaš | Dauphin, 2013

Podle povídek natočil režisír Dalibor Matanic vynikající stejnojmenný film. (Kino Lika, 2008)


Ukázka z knihy:

Glišo pohne rukama: lokty narazí do něčeho tvrdého; nadzvedne hlavu: zase se uhodí o něco tvrdého. Z nosu mu do krku sjede usazený hlen. Zachroptí. Dusí se. Nakonec ho ztěžka polkne a začne ze všech sil bušit pěstmi nad sebe: čím víc tluče, tím víc mu tupá bolest projasňuje ztuhlou hlavu.
Nakonec udeří i hlavou. Jak se tak namáhá, prdne si. Zamoří truhlu hrozným smradem. Říhne. Nemohoucně sklopí zrak. Má pocit, že mu tma vychází z uší i ze zdřevěnělých úst.
STOJANKA!
Zavře oči. Stejně nic nevidí. Jen Stojančinu siluetu a to, jak s holou zadnicí prchá před deštěm.
Dýchá se mu čím dál hůř. Chroptí. Zkouší se soustředit. Ještě jednou prsty ohmatá desky kolem sebe. V hlavě se mu už úplně rozjasnilo. Polkne ještě jeden kyselý hlen, nemohoucně uvolní tělo a patami se dotkne konce rakve.
Přimhouří oči. Udělá to ale tak silně, že se mu jednu chvíli zdá, že mu z hlavy obě oči vystříknou. Jako z mlhy se mu vynoří vzpomínka na jeho učitele Vasu, jak zamračeně přichází do školy: vždy v šedém upnutém obleku a ve žlutých kopačkách s železnými kolíky.
A pak do něj udeřil hrom.
Oplakali ho, zakopali... Později ho jeho bratr Milutin, dvojče, který nestihl včas přijet na pohřeb, chtěl vidět. Druhý den otevřel rakev a z šoku málem spadl do hrobu: Vaso uvnitř ležel na břiše; zmučený učitel si, předtím než zemřel, snědl obě ruce až po lokty.
Glišo zatřepe hlavou.
Vykřikne.
Mezi roztaženýma nohama, na které úplně zapomněl, nahmatá něco tvrdého. Uvědomí si, že jeho přirození to není. Natáhne ruce, co nejvíc může: PRSTY SE DOTKNE HARMONIKY.
Popadne ji, zatřese s ní. Zaštká. Vší silou udeří hlavou do víka rakve.
Ztratí soudnost.
– Otevřííí – zařve – nechcu umřit, su živýýý, do prdele, óóój, otevři... otevři, kurníkšopa, kurvafix, otevřííí...
Ááááááááááááááá!
Ááááááá!
Áááá!
Hodí sebou ze strany na stranu.
Rozpřáhne ruce i nohy. Vyplivne krev, kterou měl na jazyku. To je konec, napadne ho, toto je kurva konec. Zachroptí, hrdlo se mu stáhne. Srdce přeskočí a přitlumeně zabuší: jako by měl v hrudi obrovského vystrašeného ptáka: s dvěma žiletkami místo bílých roztažených křídel. Natáhne prsty po harmonice. Jednou rukou roztřeseně roztáhne měch, druhou zmáčkne nejvrchnější klapku. Harmonika v hrobě vydá soustrastný zvuk. Glišo zavzlyká. Napadne ho, že by se měl vyzpovídat. Neví, kde začít.
– ...odpusť mi Božééé... – vykoktá – když mně bylo asi deset... ááá... zapálil sem seník staré tetce Kušanićovééé... když mně bylóóó... třešně sem přes plot kradl... áááj... lidííí... já chudááák... z kolébky sem děcko vyklopil... do prdele, pusťte mňa... když mně bylo... loni sem... sem... loni sem... krávě sem o vemeno cigaretu típal... áááj... když mně bylo deset, nechtěl sem nic dělat... zachraň mňa, zachraň... nechtěl sem pit mléko a jest chleba... čím sem sa provinil, když mně bylo dvacet, bral sem si do huby farářovu matku... řval sem, že mně može políbit prdel, panebože, su vinen, su vinen, když mně bylo, onanoval sem před jeptiškú a vlaštovky sem zabíjal, ženichovi sem boty ukradl a peněženku... nedopusť, abych umřel, budu poslušný... drahý Bože... miluju ťa... budu poslušný každý deň, matko moja... šecko budu dělat, kurva, ať sa propadnu, když nebudúúú... ááááá... ááá...
Pak zaslechne úder. Strne. Napne obě uši. Rozjitřenými smysly cítí, jak mu krompáč kope přímo nad hlavou. Vlastně, zdá se mu, že někdo rozřezává zem tupým nožem.
Zakřičí:
– Éééj, já su živý, ééé, lidi, su živý, tady súúú...
Napne uši. Vyvalí oči. Poslouchá. Rukama se popadne za rozechvělé hrdlo. Nedostává se mu vzduchu. Má pocit, že do sebe saje vzduch i očima. Třese se. Hltá vzduch.
Točí se mu hlava.
Najednou se rakev otevře. Horní část těla jako loutka vyskočí z rakve. Rozevře oči, uvidí Igumana, zaječí jako v tranzu, oběma rukama ho obejme kolem tenkého protáhlého krku.
– Óóó, Igumanééé, příteli můj! – vydere se Glišovi z hrdla. Silněji obejme ztuhlého Igumana.
– Igumane, óóó, spasiteli můůůj! – zapláče Glišo štěstím, zdvihne obě ruce a chytí se, jako by nevěřil, že je živý, oběma rukama za vlasy.
Iguman se svalí.
Z úst mu teče mýdlovitá pěna.

Přidejte informaci k článku

Bezpečnostní kód
Obnovit