Vzdělaní hledají způsob. Nevzdělaní hledají důvod. F.V.

A+ A A-

Gončarov – Zbytečný Oblomov – Lišnyj čelověk

oblomov goncarovOblomov, nejznámější dílo Ivana Alexandroviče Gončarova (1812 – 1891), podle kterého natočil vynikající film Nikita Michalkov, ale také vzniklo mnoho divadelních her. Dodnes je kniha na pomyslné špičce literárního kulturního dědictví. Román o člověku, jehož život se pohybuje mezi leností a nudou, jež se bojí jakékoliv změny ve svém životě a který svůj život nakonec úspěšně prohnívá.

Kdo nečte a nezná klasika Gončarova, neví co je lišnyj čelověk.
Ale pokud se někdo náhodou chová jako Oblomov, pak žije život zbytečného člověka.

A jak takový život vypadá? Gončarev ho začíná popisovat takto:

"Nevěděl si rady v záplavě denních starostí a stále ležel, obraceje se z boku na bok. Občas se pouze ozývaly trhané výkřiky: „Ach bože můj! Život mě nenechá na pokoji, všude na mne dotírá.“

A dál Gončarov upřesňuje popis svého hrdiny.

"Život se mu skládal ze dvou polovin: jedna z nich byla práce a nuda, což pro něho znamenalo totéž, druhá klid a pokojné veselí."....
Skoro nic ho nelákalo z domu a den za dnem se stále pevněji a trvaleji usazoval ve svém bytě. Oblomov zapadal až po uši do svého samotářství a odloučenosti, ze které ho mohlo vytrhnout jen něco mimořádného, co nenáleželo k obvyklým životním příhodám; nic takového se však nedělo ani se nedalo v budoucnosti očekávat...
K tomu ke všemu se Iljovi Iljiči v pokročilejším věku vrátila jakási dětinská bázlivost, takže tušil nebezpečí a zlo ve všem, s čím se nesetkával v okruhu svého každodenního života – tak už odvykl rozmanitosti vnějšího světa."...

"Co tedy doma dělal? Četl? Psal? Studoval?
Ano, naskytne-li se mu po ruce kniha, noviny, přečte je.
Uslyší-li o nějakém vynikajícím díle, zachce se mu poznat je; hledá tu knihu, prosí o ni, a přinese-li mu ji někdo brzy, pustí se do ní, začne si vytvářet představu o jejím obsahu: ještě krok, a zvládl by jej, ale podíváš se – a Oblomov už leží, netečně zírá do stropu a vedle něho leží nedočtená, nepochopená kniha.
Jeho zájem chladl ještě rychleji, než vznikal, a Oblomov se už nikdy nevracel ke knize, kterou odložil."...

"Až do šedin, až do hrobu. To je život!“
„To je...“ Štolc se zamyslil a uvažoval, jak takový život nazvat, „nějaká... oblomovština,“ řekl konečně.
„Ob-lo-mov-ština!“ pomalu opakoval Ilja Iljič; divil se tomu zvláštnímu slovu a zkoumal je po slabikách. „Ob-lo-mov-ština!“
Díval se na Štolce podivně a upřeně.
„Jaký je tedy podle tebe ideál života? Co není oblomovština?“ tázal se bez prudkosti a bojácně. „Neusiluje snad každý člověk o to, o čem sním já? Není účelem všeho vašeho shonu, všech vášní, válek, obchodu a politiky dosáhnout klidu, není to touha po ideálu ztraceného ráje?“
„I tvá utopie je oblomovská,“ namítl Štolc.
„Nač se tedy vlastně trmácíš, není-li tvým úmyslem navždy se zajistit a vzdálit se pak do ústraní, odpočinout si...?“
„Venkovská oblomovština!“ řekl Štolc.
„Nebo dosáhnout ve státní službě vynikajícího společenského postavení a pak užívat v čestné nečinnosti zaslouženého odpočinku...“
„Petrohradská oblomovština!“ namítl Štolc.
„Kdy tedy chceš žít?“ namítl zas Oblomov, rozmrzen Štolcovými poznámkami. „K čemu se trápit celý život?“
Vzdychl si.

"Víš, Andreji, v mém životě se nikdy nerozhořel žádný, ani spásný, ani zhoubný plamen.
Můj život se nepodobal ránu, nad kterým se ponenáhlu rozjasňují barvy a oheň, měnící se pak u jiných lidí ve žhavě planoucí den, až všechno rušně kypí v zářivém poledni a potom se zas všechno pomaličku mírní, bledne a přirozeně a pozvolna před večerem uhasíná. Ne, můj život uhasínáním začal. Je to divné, ale je to tak! Od první chvíle, kdy jsem si sebe uvědomil, cítil jsem, že už hasnu. Začal jsem hasnout při psaní listin v kanceláři; hasl jsem pak, když jsem se z knih dozvídal o pravdách a nevěděl, co si s nimi v životě počít, hasl jsem s přáteli, když jsem poslouchal jejich povídačky, klepy, posměšky, zlomyslné a studené prázdné tlachy, když jsem pozoroval přátelství, udržované styky bez cíle a bez sympatie. Buď jsem ten život nepochopil, nebo za nic nestojí.“

„Kdo tě proklel, Iljo? Co jsi spáchal? Jsi dobrý, rozumný, něžný, ušlechtilý... a... hyneš! Co tě zahubilo? To zlo nemá jméno...“
„Má,“ zašeptal sotva slyšitelně. „Oblomovština!“

 

OBRAŤE LIST A ČTĚTE DÁL... Gončarov Ivan Akexandrovič

Komentáře  

# Josef Malý 2013-08-05
Oblomov byl v základě čistá, ušlechtilá a laskavá povaha, plná hluboké sympatie ke všemu dobrému, co se otvíralo a ozývalo na hlas jeho prostého, bezelstného a věčně důvěřivého srdce. Napsal Gončarov ve svém Oblomovovi.
Citovat
# Kamilla 2013-06-20
A co naše výtečná mládež, co dělá? Což nespí, když se prochází a projíždí po Něvském, když tančí? Každodenní nesmyslné ubíjení času! Ale všimni si, s jakou pýchou a neslýchaným sebevědomím, s jak odmítavým vzezřením se dívají na někoho, kdo není oblečen jako oni, nemá takové jméno a hodnosti. A ti nešťastníci si ještě představují, že jsou povzneseni nad dav... Ale sejdou-li se mezi sebou, zpijí se a porvou jako divoši! Což jsou to živí lidé, a ne spáči? A není to jen mládež: podívej se na dospělé. Scházejí se, hostí jeden druhého, ale srdečnost ani dobrota, ani vzájemná náklonnost v tom není! Scházejí se na oběd nebo na večírek, jako by šli úřadovat, bez veselí, chladně, aby se pochlubili kuchařem, salónem a aby se pak za zády vysmáli a jeden druhému nastavil nohu. Předevčírem jsem při obědě nevěděl, kam se dívat, nejraději bych byl vlezl pod stůl, když začali pomlouvat nepřítomné: ‚Ten je hloupý, tamten nízký, druhý krade, třetí je směšný‘ – hotová štvanice! A když tak mluví, dívají se po sobě takovýma očima, že z nich vidíš: ‚Jen si vyjdi za dveře a dostaneš to zrovna tak...‘ Proč se tedy scházejí, jsou-li takoví? Proč si tak pevně tisknou ruce? Ani upřímné zasmání, ani záblesk sympatie! Jaký je to život? Nestojím o něj. Čemu se tam naučím, co získám?
Citovat
# Milena 2013-06-19
Tahle pasáž se mi líbí velice:

„Uvízl jsi, přítelíčku, uvízl jsi v tom až po uši,“ uvažoval Oblomov, provázeje ho pohledem. „Je slepý, hluchý a němý pro všechno ostatní na světě. Ale přivede to daleko, časem bude mít důležité postavení a nahrabe si hodností... A tomuhle se u nás říká kariéra! Jak málo lidských vlastností je k tomu třeba, lidského rozumu, vůle, citu – co s nimi? Pouhý přepych! Život mu uteče a mnoho, mnoho věcí ani nepocítí... A přitom pracuje od dvanácti do pěti v kanceláři, od osmi do dvanácti doma – nešťastník!“
Citovat
# MichalM 2013-06-19
Platí beze zbytku Btlerovo: Člověk, který si dovolí se nudit, je mnohem hloubavější než nuda. ))
Citovat
# JAn 2013-06-18
Michalkov natočil úžasného Oblomova
uloz.to/hledej?q=oblomov
Citovat
# Rudolf 2013-06-18
Oblomovština mi připomíná odéesštinu Nečase, myslím, že mají s Oblomovoem hodně společného. Jinak podepsiuji. Velmi poučná a dobře napsaná kniha. Ruský klenot.
Citovat
# Rudolf 2013-06-18
skvělý výtah!
Citovat