Děti do knihoven. Dejte dětem šanci, aby nebyly hloupé

A+ A A-

Triumf Potkanů, napínavé románové čtení mezi realitou, halucinacemi, láskou a psaním

Triumf potkanu deklevaV expresinostickém románu Triumf Potkanů hlavní hrdina kolísá mezi realitou a halucinacemi podobně jako mezi svými největšími vášněmi – na jedné straně je to milostný vztah a na druhé hrdinova literární tvorba.

Děj románu je inspirovaný osudy slovinského dramatika a prozaika Slavka Gruma (1901-1949), jehož nejvýznamnější divadelní hra Událost ve městě Goga (Dogodek v mestu Gogi) předznamenává žánr absurdního dramatu.

Slavka Groma děj zachycuje ve třech jeho životních etapách – jako studenta medicíny ve Vídni v polovině dvacátých let dvacátého století, jako začínajícího lékaře v Lublani a nakonec jako lékaře ve vsi Zagorje. Přestože si vybral lékařské povolání, Slavko je literát a vše podřizuje hledání tvůrčího zápalu. Přeje zachytit všechnu bídu, otupělost šílenství, zvrácenost a koneckonců hrůzu, kterou vidí kolem sebe a jež se už usadila také v něm samém. Se svými ideály zůstává osamocený jak ve Vídni, tak později v Lublani.

Milan Dekleva (nar. 1946 v Lublani)
je slovinský básník, prozaik, dramatik, publicista, kritik, skladatel, překladatel a novinář. Je představitelem slovinského literárního modernismu a postmodernismu. Jeho ještě za studentských let publikovaná prvotina, básnická sbírka Mushi mushi, platí za první slovinskou sbírku haiku. Jeho další básnické dílo se vyznačuje metaforickými a hlasovými asociacemi, paradoxální meditací a vrací se zpět k počátkům evropského myšlení a východním filozofiím.
Ve svých prozaických textech, románech Oko v zraku (Oko ve vzduchu, 1997), Pimlico (1998), Zmagoslavje podgan (Triumf potkanů, 2005) a povídce Reševalec ptic (Ptačí záchranář, 1999), pojednává především o životě intelektuálů. Píše také loutkové a rozhlasové hry, básně a muzikály pro děti, eseje a překládá literaturu pro mládež.
Milanu Deklevovi bylo za jeho díla ve Slovinsku uděleno několik ocenění, a to včetně ceny Kresnik za nejlepší román roku – za Triumf potkanů.
Českému publiku se Milan Dekleva prostřednictvím publikovaných překladů a uskutečněných literárních čtení doposud představil pouze jako básník.

Triumf Potkanů / Milan Dekleva / vydal Dauúhin, 2015 / www.dauphin.cz

Ukázka z knihy:

NESČÍSLNĚ PŘÍBĚHŮ, MOKRÉ VLASY, JAHŮDKY V OČÍCH
Stojí na nástupišti a čeká na vlak, který přijíždí z Terstu. Jižní nádraží je obrovský krytý prostor, skleněnou kopulovitou střechu nesou vysoké železné sloupy. Není tu mnoho cestujících, je zde více lidí, jimž je nádraží útočištěm nebo ještě neodemčeným vchodem do velkého města. Tady končí Balkán, sem se sbíhají hledači štěstí z východní Evropy. V jejich životních příbězích není nic velkolepého, a proto tolik ponížení a strachu před ještě větším ponížením. Pokoušejí se prodat laciné věci, které ukradli nebo propašovali z domova, líbezná krása dětství jim bledne v paměti, hoře svého osudu se pokoušejí přeložit na ramena druhých. Někteří se unaveni stáhli do koutů, jiní sedí na lavičkách, kouří ručně ubalené cigarety a rozmlouvají. Mezi nimi se zvolna pohybují četníci na svých pravidelných obchůzkách, železniční zaměstnanci a poslíčci se svými vozíky na zavazadla.

Stojí na perónu, dívá do dáli na stále ještě pusté koleje, sáhne do kapsy saka, vytáhne cigaretu a zapálí si ji, udělá několik kroků tam a zpět, opět šátrá v kapse, něco hledá. Na zem spadne dopisní obálka, sehne se a sebere ji, vytáhne z ní drobným písmem popsaný list, čte. To, co je tam napsáno, jej zneklidní, zhluboka se nadechne a rozhlédne se kolem sebe, jako by se bál, že se mu někdo cizí dívá přes rameno. Složí papír, pustí zpola vykouřenou cigaretu na zem a zašlápne ji, znovu vytáhne papír z obálky, rozloží ho a narovná, otočí, teď na něj zírá, jako by se díval na neznámou fotografii.

Nástupiště ožívá, několik městsky oblečených dam a pánů s vycházkovými holemi a monokly vzrušeně pobízí poslíčky, ať už si přece pospíší se zavazadly; ve skutečnosti však není kam spěchat, vlak ještě vůbec není vidět, slyšíme jen vzdálené pískání, kterým lokomotiva ohlašuje příjezd. Rovněž Grom je slyší a šourá se po perónu. Chlap, oblečený do tlusté vlněné kazajky, černých, ke kolenům sahajících kalhot, podkolenek a opánek přistoupí k němu a zkouší mu prodat láhev pálenky. Grom zavrtí hlavou a gestem ruky mu pokyne, aby zmizel. Protože se chlap pořád vnucuje, odejde, skoro uteče pryč, do bezpečné vzdálenosti, kde se znovu zadívá na koleje. Teď už v dálce můžeme vidět oblak páry, černou lokomotivu a zeleně natřené vagóny vlaku, jak se kodrcají k nádraží. Na peróně se to začne hemžit, jako blesk z čistého nebe se promění v lidské mraveniště.
Nervózní školáček, to jsem já, šourám se po perónu Jižního nádraží, toužím po tobě, ale stejně protahuji čas, abych se připravil na tvůj příjezd, abych ho hned nezkazil a neřekl něco nesmyslného a nepříjemného, tebe nehodného, protože jsem –
protože jsi, protože jsi tak krásná ohnivějasná horkost. Ožehnu se u tebe, seškvařím se jako můra, škr, škr, zacukám nožičkami a adié –
Pořád ten pekelný pocit, že budu zapírat, z lásky budu zapírat, copak láska nemůže být něco jasného a přehledného, gazelí běh, smích třešňových květů? Utkávám se s tebou, jako bílý papír tě cítím, a když se tě pokouším popsat, je vše zoufale banální a nehodné tvé duše –
chodidla, ne duše! Chodidla, přesně, zašlápni mou tíseň, abych byl hoden básně, abych byl schopný vytvořit něco velkého. Jak je to směšné, že teprve zploštělý a rozmáčklý červ má cit pro velikost, že literatura musí mluvit jazykem prsti, mastné, těžké hlíny.

Vlak přijede na nádraží a začne brzdit, velká lokomotiva proskřípá kolem mě, na okamžik se zahalí do oblaku bílé páry, cítím se jako hříšný anděl, jemuž bylo ještě jednou dáno, tak na památku, vstoupit do samoty nebe, pára se rozplyne, svět znovu dostane ostré kontury, kola se sotva točí, vagóny zůstanou stát. Kde jsi? Jaká jsi? Co když tě nepoznám? Možná jsi změnila účes, nic jsi mi nepsala? Nebo se mi změnily oči – v kurvinci paní Kopecky, tam, za oknem mansardy, tam, v pivnici U desáté Marie? Stal jsem se snad vytáhlou bílou mechanickou loutkou, Elsinou rukou, která má oko na malíku a palci, a mineme se a budeme bloudit jako dva sebevrazi sem a tam po tomto obrovském vídeňském jícnu?
Průvodčí v tmavomodrých uniformách a se zlatě obšitými čepicemi na hlavách otevřeli dveře, stojí na peróně a pomáhají cestujícím vystupovat. Najednou je nástupiště zaplaveno lidmi, jako neklidná řeka se valí kolem mě, opravdu tě minu, někdo jiný, kdo na tebe bude mít ostřejší a lepší oči, tě odvede z nádraží, cítím, jak se mi oční panenky točí jako mušky. A potom –
Vím, kde jsi, ještě než tě zahlédnu, slyším záhyby tvého oblečení, tiché cinkání náušnic, těch zlatých, s malými rubíny, voníš po břízách a pokosené trávě, jak bych tě mohl minout! Vystoupíš z vagónu jako královna, hrdá, s napjatým krkem, zvěstovatelka lásky, vše kolem tebe potemní, stane se nevýznamným a okrajovým, našel bych tě slepý, hluchý a němý, kdybych byl prach, přilepil bych se ti na chodidlo, kdybych byl dešťová kapka, padl bych ti do záňadří a lechtal tě na bříšku, klouzal ještě níž, ještě níž. Jsi slunečnice, v dlouhých pomerančových šatech, bílé blůze s krajkovým límečkem, bude ti zima, moje malá, je tady chladno, už si oblékáš kabát, jenž se ovine kolem tvé krásy, krátké vlasy, sotva přes uši, jako tůň hluboký pohled říká: jsem emancipovaná, jsem si vědoma své síly, dávejte si pozor, kdo do mě sklouzne, uvidí černé cypřiše, mluv, pamatuji si tvé opojné nebezpečí, pamatuji.
Někdo ti z vagónu přinese kufr, odloží jej na perón, s úsměvem se rozloučí a zvedne klobouk, líbila ses mu? koketovali jste spolu? byli jste v kupé sami, dotkl se tě?
Podíváš se na mě skrz dav, víš, že na tebe netrpělivě čekám, tvé myšlenky se promíchají s mými, vzkypíš ve mně strašnou přízeň k životu, mé starosti se rozplynou, takže jsem afirmace, tím slovem mě nakazíš, přestříkáš vlněním mladé ryby. Bojuji o tvoji přízeň a za svoje myšlenky.
Zamáváš.
Jsem u tebe, obejmeš mě, tvoje tvář u mé, řekneš miláčku, potom se najednou odtáhneš, takže rty klovnu do vzduchu, co je?
„Podváděl jsi mě?“
Zavrtím hlavou.
Díváš se na mě vážně, rentgenuješ mě.
„Změnil ses. Takového tě neznám.“
„Jakého?“
Pokrčíš rameny. „Nevím. Voníš cize.“
„Vždyť tohle je cizina,“ ukážu, pomyslím, že ještě větší cizina je tam dole, odkud pocházím, kde je všechno maličké a puntičkářské a proveditelné a přehledné, nikam se nemůžeš schovat, všechno je na očích a pohoršlivé, událost v Mokronogu, víte, že Grom má dvě hlavy a v každé hlavě dva Bohy?
„Jdeme?“ usměješ se a projdeš po peróně kolem mě.
Přikývnu, chytnu kufr, je těžký, možná je v něm tvoje dvojnice, tvé druhé já, jež sní, že nesu kufr, vyrazím za tebou, doženu tě.
„Až bolestivě jsi mi chyběla.“
Otočíš svůj obličej, který je ostřeněžný, krutěmilý. „To je dobře,“ řekneš. „Vždyť jsi můj Jan Křtitel, který se nestará o vodu, ale o slovo.“
Usměji se. „Jak je doma? Je milostivá matinka zdráva? A pan nadučitel?“
„Děkuji, vše při starém, říkali, abych tě, až ti budu psát, pozdravovala.“
„Až mi budeš psát?“ jsem zmatený.
Zastavíš se, otočíš, položíš mi ruku na rameno. „Nic jsem jim neřekla o našem setkání. Řekla jsem, že se cestou do Brna zastavím jen na skok, protože si musím koupit novou Schrödingerovu knihu o elektromagnetickém vlnění.“
V zelenomodrých očích není výsměch, zdá se mi, avšak přesto mi není příjemně. Proč jsi jim nechtěla říct, že se uvidíme, když jsi tak samostatná a sebevědomá?
„Proč jsi neřekla, že budeme spolu?“
Pokrčíš rameny, zlehka mě pohladíš po tváři. „Protože to bude naše malé tajemství.“
„Stydíš se za mě?“
Do pohledu se přikrade chlad, zvedneš ruku, jako bys mi chtěla pohrozit. „Prosím tě,“ řekneš. „Kdybych se za tebe styděla, řekla bych ti to.“
„Opravdu?“
V koutcích úst se zachvějí vrásky rostoucí zlosti. „Milý Slavko, moje srdce není hokynářství s levnými šperky. Do mě nechodí strašpytlové, kteří si netroufají utratit hrst krejcarů. Riskuj a vsaď život.“
„Rád bych ti jen –“
„Rád bys mi řekl, že budeš trochu se mnou a trochu u jiných? To nejde. Nechci od tebe nic epochálního, chtěla bych, abychom se spolu radovali a spolu si zoufali. Byla bych ráda, abys mi nepodsouval názory a city, které jsou pro mě španělská vesnice. Jsem velice prostá, abys věděl. Vidíš mě? Mám oranžové šaty, protože jsem pomeranč. Hořká slupka, sladká dužina. Oranžové šaty mám proto, že s jejich pomocí odháním zlé duchy. Víš, co mám pod nimi?“
Opět se směješ, zkušená kněžka lásky, zavrtím hlavou.
„Chtěl bys to vědět?“
Sevřu rty, proštípnut, ano, jistě, nemuč mě, závratnice!
„Pojď se mnou do města, tam jsou světla a smích, až mě budou bolet boky od zábavy, řeknu ti to.“
Josefína Deželaková a Slavko Grom se vydají po schodech, které z nádraží vedou na živou ulici, mezi bzučící davy lidí a vozidla. Josefína je rozesmátá, Slavko, který s kufrem v ruce kráčí vedle ní, zamyšleně vážný. Mladá dáma se dívá na vše a na každého, v jejích očích se odrážejí všichni a všechno, je jako sací papír, který saje skvrny života a mění je v obrazy naděje. Mladík je o půl hlavy vyšší, vzpřímený a napjatý, zahleděný do prázdné dálky, do prázdné budoucnosti? Když se na něm na okamžik zastaví Josefíniny oči, klukovsky jej obejme kolem pasu, zlehka mu opře hlavu o rameno. Široký okraj dámského klobouku ho zalechtá na nose, strčí mu do brýlí, které zůstanou viset jen na jednom uchu. Josefína se hlasitě zachichotá, mladík laškovným pohybem sejme brýle, až oči krátkozrace zamrkají, chytne ho pevně za loket a vede ke křižovatce, jako by byl slepý a bezmocný.
Křižovatka je široká, dlážděná kostkami, opředenými tramvajovými kolejemi. Když odbočí doleva za roh, zastaví se na tramvajové zastávce a čekají. Na druhé straně ulice je velký oplocený park, rostou v něm velkolepé, také exotické stromy, mezi nimi probleskují přepychová okna zámku. Cesta před nimi lehce klesá, takže v pozadí lze vidět fasády vysokých domů, prozářené kostelními věžemi; panorama je hypnotické a mihotá se v mlhovině městských výparů. V čem spočívá hypnotičnost velkoměsta? V polyfonii příběhů, které se odehrávají, zároveň se rozuzlují, třou se a dráždí jeden druhý, vzněcují se, zadušují se, berou dech, nakonec zmodrají do neurčitého šumu, potom mlčení.
„Tolik složitých příběhů,“ řekne Josefína a přitiskne se ke mně, „po kterých nezůstane ani stopa. Snad bledá dětská vzpomínka, zažloutlá fotografie, která skončí na městském smetišti. A potom nic, prázdnota. Rozptýlená krása, jsem trochu malátná, hlava se mi točí.“
Je krásná, dotkla se nesrozumitelné dálky, přitom ji to nesklíčilo, s hrdinnou oddaností nesmyslu je stále světlejší.
„Ubohé hemžení,“ řeknu, závistivě, protivně.
Odtáhne se a podívá se na mě, bez výčitek.
„Jak silný musí být Bůh, aby se mohl dívat na všechny ty příběhy.“
„Musí se cítit jako Beethoven, když ohluchl.“
Leknu se vlastní myšlenky, uvidím les slov, která jsem napsal, slyším strašlivou kakofonii hlasů, která zní v jejich nárazech, spojeních, zauzleních.
„Ano,“ řekne Josefína, zmlkne. „To, co je nadlidské, nás zraňuje.“
Natáhne prostředník a zlehka mě pohladí na rtech, pohyb a dotyk jsou bez tíže, blankyt lidské tísně a důstojnosti, srdce mi vyskočí do hrdla, ještěže přijede tramvaj, řidič zatočí klikou a začne ji zastavovat, nastoupíme, najdeme prázdnou lavici a usedneme, kufr položím na podlahu, zahledím se z okna.
„Lidské nás taky zraňuje,“ zamumlám. Jak originální, zhrozím se, fráze, hodná slovinského literáta, koutkem oka mrknu na Josefínu, také ona se dívá z okna na obrysy města.
„Vůbec ne,“ řekne. „Zraňuje nás nelidské. Já si tě umím přát tak, aby to nebolelo.“
„Né?“ protáhnu slovo, pozdvihnu obočí.
Obrátí se ke mně, položí mi ruku na koleno, jako Else, ale ne tak, úplně jinak –
Jaký je čistý život Josefíniny dlaně, netřese se, neřeže, všechno je jí jasné, té dlani, dlani, ne Bohu ani hluchému starci nad klaviaturou, usměje se, přikývne.
„Támhle,“ pokyne mi k domu zdobenému keramickými kachličkami a zlatými ornamenty, „támhle žije děvčátko, které je ve skutečnosti víla a přišla z Dunaje. Celý svět změní na vlnění požitku.“
„Požitku?“ řeknu. „Co je to požitek?“
„Mě neošálíš. Zapomněl jsi na léto? Na pozitiv lásky?“
Mlčím. Z keramického domu vyjde děvče s dlouhými, dlouhými vlasy, teče z nich voda a rozlévá se po chodníku, Josefína ví všechno, zatraceně!
„Zapomněl jsi Slavko, ale neměl bys.“
„A co vílka udělá potom, co svět promění na požitek?“
„Bude si užívat,“ řekne klidně.
Nastává ve mně ticho, ticho, tak je to dobře, unavené závěsy spadly na překroucené lidi a zhnisané obzory, to mně dělá dobře, blaží mě to, neboť vím, že vidiny jsou jen nápadem a že požitek, na který Josefína změnila svět, je kulatý prsten, který věrně objímá svět.

Tramvaj projede kolem Opery a po Augustinerstrasse do Frayungu. Vystoupí před Schottenkirche, Josefína se rozhlíží po náměstí a směje se, potom jdou vpravo směrem k židovské čtvrti. Barokní paláce vystřídají starší, vzhledem více strohé a prostší domy. Slavko ukáže rukou na úzkou ulici, vydají se do ní. Světlo je mdlé, ozvěna jejich kroků se vrací od zdí a podchodů, Slavko se několikrát zastaví a dívá se na čísla nade dveřmi, potom vezme Josefínu za ruku a odvede ji k úzkým dveřím, nad nimiž visí nápis Pension Kauderwelsch. Když vejdou do chodby, na levé straně jsou skleněné dveře a za nimi malá přijímací místnost, Slavko zaťuká. Otevře mu starší paní v černém, zapnutá až ke krku, kývne na něj, protože ho zjevně zná, zvědavě se podívá na Josefínu. Slavko ji představí. „Moje snoubenka, slečna inženýrka Deželaková,“ řekne. „Těší mě,“ odvětí paní, pravděpodobně majitelka nebo ředitelka penzionu, „inženýrka?“ Josefína se usměje: „Elektrotechniky.“ „Nevěděla jsem, že také ženy studují elektrotechniku,“ svěří se paní a ještě jednou si ji přeměří od hlavy k patě, „jste tedy starší než pan snoubenec?“ Aniž by počkala na odpověď, otočí se ke Slavkovi: „Vy jste přece medicínu ještě nedokončil?“ Slavko zavrtí hlavou, v obličeji se mu objeví nelibost: „Mohu dostat klíč?“ zeptá se. Paní přikývne, otočí se a vejde do přijímacího pokoje, v němž visí klíče, a sejme ten, který nese číslo třináct.
Vezmu klíč staré čarodějnici z ruky, co je jí po tom, kdo z nás je starší, ve skutečnosti ani Josefína ještě nedokončila studium, musel jsem zalhat, mohla by začít otravovat s dokumenty, policejním přihlášením, daňovými sazbami, jsem přesvědčen, že ve své díře pročítá talmudské traktáty a tam je psáno, že kdo rozmnožuje maso, rozmnožuje červy, v pořádku, v pořádku, ale píše se tam taky to, že ti, co rozmnožují bohatství, rozmnožují starosti!, když jsem jí platil předem, zajímalo ji, jestli už mám závěrečnou zkoušku a jestli moje peníze mají ušlechtilý původ. Přeletím Josefínu pohledem, nenechala se připravit o dobrou náladu, zvednu kufr, podívám se do chodby.
„Číslo třináct je v prvním poschodí,“ řekne černá vrána.
„Děkuji,“ odpovím, aniž bych se na ni podíval, jdeme s Josefínou po schodech, odbočíme do dlouhé, úzké chodby, osvětlené dvěma mizernými lampičkami, stejně jako studentské mansardy nenávidím také lyzolem zapáchající tmavé penziony, proč ji nemohu zavést do hotelu Sacher?
„Něco není v pořádku?“ zeptá se Josefína a chytne mě za loket.
Zavrtím hlavou, přestože se cítím mrzutě, odemknu dveře, staré tapety, holé stěny, stůl s dvěma židlemi, umývadlo, džbán s vodou, zrcadlo, našedlé záclony, na okamžik se mi zdá, že jsem tady v té rakvi už byl, že stojím támhle u okna, zapomenutý, uvnitř dutý, na povrchu zaprášený.
„Hej,“ zvolá Josefína, „zasnoubená slečna s diplomem si přeje slyšet něco příjemného.“ Jde k oknu a roztáhne záclony, za nimi není nic pěkného, jen zeď sousedního domu, bez oken, s opadávající omítkou.
Mlčím.
„No?“ otočí se ke mně. „Zasnoubených slov se nejvíc sní.“
„Kdo dlouho touží, nakonec jen mlčí.“
„To bylo sotva tak z nouze,“ usměje se Josefína. „Budeme muset utěšit toužení, protože mě zajímá něžné mluvení.“ Sejme klobouk, položí jej na postel, svlékne kabát, přijde ke mně s droboučkými jahůdkami v očích, stoupne si na špičky, ovine mi ruce kolem krku a políbí mě na rty.

Napiš svůj názor

Bezpečnostní kód
Obnovit