Děti do knihoven. Dejte dětem šanci, aby nebyly hloupé

A+ A A-

Ir Eoin Colfer vydal svůj první Hlubokej průser

 

hlubokej pruserNeotřelý hrdina, svižná zápletka a pořádná nálož třeskutého humoru. Eoin Colfer se hlásí k drsné škole Dashiella Hammetta či Raymonda Chandlera, pravidla zvoleného žánru obratně využívá a současně je velice vtipně posouvá a parodizuje. Po závratném úspěchu svých knih pro děti a mládež tak jasně dokázal, že si pozornost zaslouží i jako autor pro dospělé. Přeložil Pavel Medek.

Román Hlubokej průser z roku 2011 je první čistě Colferova kniha pro dospělé. Její hrdina Daniel McEvoy je drsňák s ochranitelským komplexem, kterému to rychle zapaluje, ač to raději nedává znát. Jako příslušník mírových sborů prošel vojenskou misí v rozbouřeném Libanonu. Nyní se živí jako vyhazovač v ošuntělém kasinu v New Jersey a nejhorší, s čím se potýká, jsou opilci, oplzlí hosté a alarmující úbytek vlasů. Krušné chvíle mu nastanou, když jednoho krásného dne záhadně zmizí jeho přítel Zebulon Kronski a na parkovišti za kasinem najdou s prostřelenou hlavou jeho občasnou milenku Connie. Než se dopátrá, kdo to má všechno na svědomí, zaplete se s policií i s gangstery, a o život mu jde snad častěji než kdysi ve válečné zóně.

Hlubokej průser | Eoin Colfer | Vydává Plus, 296 stran

Irský spisovatel Eoin Colfer (1965) je autor bezpočtu bestsellerů, z nichž nejoblíbenější je série knih o mladistvém geniálním zločinci Artemisi Fowlovi, která z něj udělala literární hvězdu. Mimo oblast dětské literatury vykročil, když si jej vybrali dědicové Douglase Adamse, aby dopsal šestý díl Stopařova průvodce Galaxií – česky vyšel pod názvem A ještě něco…
http://www.eoincolfer.com/

Ukázka z knihy:

Velký Stephen King kdysi napsal neotravujte si život drobnostmi, a já jsem se nad touhle radou zamýšlel už dost dlouho, abych dospěl k názoru, že s ní tak docela nesouhlasím. Chápu, jak to myslí: všichni máme v životě dost velkých strastí a nepotřebujeme si navíc kazit náladu nějakým tím ukopnutým palcem či podobnou prkotinou, jenže někdy se může stát, že vám pozornost věnovaná drobnostem pomůže překonat vážné problémy.

Podívejte se kupříkladu na mne; moji maličkost i celé mé bezprostřední okolí postihlo tolik otřesných ran, že většina lidí by po jejich absolvování jen tiše slintala na psychiatrickém lůžkovém oddělení, já se na ně ale prostě snažím nemyslet. Jen ať to zhnisá uvnitř, to je moje filozofie. A zřejmě musí být zdravá, ne? Soustředíte-li se na každodenní víceméně neškodné pitomosti, nemyslíte na smrtící psychologické šoky, které čekají ve frontě, aby vás zdeptaly. Tahle filozofie se mi zatím vždy osvědčila, byť mi můj instinkt vojáka říká, že už brzy budou moje maléry kulminovat. Ve svém současném zaměstnání v Cloisters ve státě New Jersey nemám pro hlubokomyslné úvahy příliš velký prostor. Diskusím o filozofických otázkách či přírodních jevech v kasinu moc času nevěnujeme.

Jednou večer jsem se pokusil zavést hovor na National Geographic a Jason po mně střelil takovým pohledem, jako bych se ho snad pokusil urazit, honem jsem se tedy věnoval bezpečnějšímu tématu, konkrétně tomu, která z děvčat mají silikonové implantáty. To je jedna z věcí, o nichž se bavíme často, jde tedy o dobře probádané teritorium. Po několika doušcích svého proteinového koktejlu se uklidnil, ale to, že jsem začal mluvit o vážných věcech, ho vyděsilo víc než opilec s pistolí.
Jase je nejlepší 7 vyhazovač, s jakým jsem kdy pracoval, je vzácnou kombinací obrovité postavy a rychlosti, a navíc toho má v hlavě mnohem víc, než dává najevo. Občas se zapomene hlídat a zmíní se například o nějakém Felliniho filmu, což se pak snaží zakamuflovat tím, že příštího chlápka, který chce vejít dovnitř, trochu zbytečně sekýruje. Má prostě svá tajemství, ale to platí pro nás pro všechny. Nechce mě zatěžovat svými starostmi a mně tenhle přístup absolutně vyhovuje.
Oba předstíráme, že jsme pitomečci, a oba se vzájemně podezíráme, že až takoví pitomečci nejsme. Je to vyčerpávající. Většinu večerů máme tam venku přede dveřmi na klábosení času dost. Tak do půl jedenácté je obvykle všude klid. Většinou se objeví jen pár ryb tak malých, že na našich radarech nejsou ani vidět. Victor, to je náš šéf, jemuž se budu podrobně věnovat později, protože je to kretén takového formátu, že by si zasloužil vlastní celovečerní film, a mluvit o něm teď by znamenalo odbíhat od tématu; každopádně Vic chce i v tuhle dobu mít venku dva chlapy. Někdy jsou zapotřebí dva, aby zabránili rvačce, zvlášť když vzduchem kolem stolků vzadu létají nějaká ošklivá obvinění. Občas tam dokáže být pěkně horko, zejména když se do sebe pustí nějací skrčci. Podle mě za to může Joe Pesci. Obvykle si tedy beru noční směnu, i když žádná denní směna jako taková vlastně neexistuje. Dvakrát nebo třikrát do měsíce sloužím dvojitou směnu. Nijak zvlášť mi to nevadí. Čím bych doma ubíjel čas? Dělal bych kliky a poslouchal stížnosti paní Delanové?

Dnes večer přicházím do práce přesně v osm. Je všední den, takže se těším na klidný večer, který strávím tím, že budu žvýkat energetické tyčinky a bavit se s Jasonem o plastické chirurgii. Prosté a jednoduché ubíjení času, což je to nejbližší opravdovému štěstí, co v tomhle životě čekám. 8 Díváme se s Jasonem, jak na YouTube nějaký Rusák žongluje s železnými koulemi, když se mi ze sluchátka v uchu ozve Marco. Musím malého barmana několikrát požádat, aby mi zopakoval, o co jde, než konečně pochopím, co se děje, a seběhnu honem dolů do kasina. Moje oblíbená kolegyně Connie se údajně naklonila nad stůl, aby na něj postavila koktejly, a nějaký chlap toho využil a olízl jí zadek. Idiot. Má to přece na zdi napsané na mosazné destičce. Nezakazuje konkrétně olizování zadku, je na ní napsáno Nedotýkejte se obsluhy. Univerzální barové pravidlo. Některé servírky si v boxech samy pár doteků dovolí, host je ale zásadně opětovat nesmí.
 Když dorazím na scénu, Marco se snaží udržet toho hňupa v bezpečné vzdálenosti od Connie, čímž pravděpodobně chrání spíš jeho než ji, byť si to ten trouba neuvědomuje. Viděl jsem při jedné příležitosti, jak Connie svým servírovacím podnosem uzemnila člena univerzitního fotbalového týmu. Měl do té kovové desky vyražený obličej jako v kreslené grotesce. "Tak fajn, lidičky," oslovím je nacvičeně dunivým tónem vyhazovače. "Pojďme to vyřešit profesionálně." Několik štamgastů, kteří dychtivě čekali na trochu vzrušení, na moje prohlášení reaguje nespokojeným bučením.

Popadnu Markovu hlavu jako basketbalový míč, odsunu ho za barový pult a pak se hrozivě postavím nad provinilce. Lízal má ruce zapřené v bok, jako by si hrál na Petra Pana, a na tváři mu září rudé pruhy, které tam zanechaly Conniiny prsty. "Co kdybychom to šli vyřešit dozadu?" navrhnu po pětivteřinovém upřeném pohledu do očí. "Než se nám to vymkne z ruky." "Ta mrcha mě praštila," stěžuje si a ukazuje na Connie prstem, aby nebylo ani nejmenších pochyb o tom, kterou mrchu má na mysli.

Přidejte informaci k článku

Bezpečnostní kód
Obnovit