Děti do knihoven. Dejte dětem šanci, aby nebyly hloupé

A+ A A-

Cochcárna, příběh o moderním šílenství v nás i ve vás

cochcarnaKniha je o moderním šílenství, o nás a lidech kolem nás, hrdinech nového milénia, o jakých si čteme v mediálních zkratkách černých kronik, barevných magazínů a všetečných bulvárních plátků, kde každý z nás může být na kratičký okamžik zářící superstar. Tohle je kniha o nás, o vás, vás i vás…

Jeden muž, možná dva… Muž, který se osvobodil od všeho, od života na kolenou, od všeho, co dávalo jeho životu řád, od společenských konvencí, morálky a zákonů, božích i lidských, a podlehl svodům nového milénia, a ubohý malý člověk, mužíček sužovaný vším možným, strachem a nejistotou, obavami z vlastní nedokonalosti, strachem ze selhání, z pokušení sexu, moci a peněz, zločinu i trestu. Je tohle cochcárna?

Jeden muž, možná dva: JUDr. Petr Man, známý pražský soudce, bohatý a sebejistý, zachumlaný do vlastních lží jako do pohodlné peřiny, ukrytý pod maskou blahosklonné žoviálnosti, do vykořeněného tatrmanství skončí v psychiatrické léčebně a má psát a mluvit o sobě; je na začátku, nebo na konci, neví, a jeho Tatr-man, trápený pokušením a výčitkami jako vlastními tatrmany, Tatrman, který se pořád dokola ptá… Je to psychologický příběh? Je to thriller? Je to horor? Je to realita současného světa, našeho světa! I když možná je ve skutečnosti všechno trochu jinak a vy do poslední chvíle nebudete vědět, jestli víte jak.

Jiří Bigas smíchal pravdu a lež, tajemství, sexuál-ní fantazie jako sexuální úchylky, poživačnost, násilí, korupci, zločin, možná trest… A napsal mrazivý příběh o lidském sobectví, chamtivosti a nenasytnosti v dobovém obraze přelomu starého i nového milénia, ve společnosti, která lidi nutí skrývat se před ostatními, přetvařovat se, nasazovat si masku, přetvařovat se tak dlouho, až se maska stane vlastní tváří. To je Cochcárna! Můžeme mít všechno, celý svět, ale ztratíme duši.

Jiří Bigas
Narodil se v roce 1956 v Horním Dvořišti v magickém údolí, kde se kdysi zastavili Keltové a potom i čas. Uhranuly ho knihy; všechno, co je v nich ukryto ve slovech. První knížku – Kdo se dotkne duhy, publikoval v roce 1988. Další – Vrahovice 119, vydal až po dvacetileté odmlce. Následovalo Místečko (Dauphin 2010) a Supl (Dauphin 2011)
Vystudoval právo, ale prodával válcovny, psal pro ČTK, MF Dnes, Zemské noviny, České Slovo. Dva a půl roku strávil s blokem a tužkou za zády prezidenta Václava Havla. Byl redaktorem a šéfredaktorem, ale nejraději je vypravěčem příběhů. Rád by zachytil zanikající svět v každé vteřině, která stojí za to.

Ukázka z knihy:

Já nejsem normální, ale býval jsem, býval jsem vzorný hošíček, nosil jsem tvrdé vyleštěné polobotky, bílé podkolenky a červený baret a česal jsem si rovnou pěšinku ve světle kaštanových vlasech z levé strany na pravou, to bylo normální, a nikdy naopak, protože naopak, zprava doleva, ji měl podle naší bibinky, která přežila Terezín a potom Osvětim, masový vrah Adolf Hitler, a ten nebyl normální, a nosil jsem tašku na zádech s knihami a sešity vzorně srovnanými na svém místě, ne jako Edelman, ten kretén, ten měl v jedné umaštěné kupě pohromadě všechno: učebnice, sešity, penál i svačinu v papírovém pytlíku od ovoce, to proto, abych nebyl jako on, jsem každý večer do aktovky uložil nejprve učebnice do velké přihrádky, potom sešity do té užší a nakonec penál, vždycky do malé pravé kapsy, protože do levé mi ráno matka dala svačinu v ubrousku a v igelitovém sáčku, já jsem jen zacvakl zámečky, navlékl si popruhy na ramena, aby se mi nekřivila páteř, tak aspoň tak ne, říkal otec s nekonečným smutkem v očích, a tak jsem ji nesměl nosit v ruce, a běžel, vlastně ne, vzorně pomalu šel po straně chodníku, vždy po té straně u domu, do školy, ne jako Edelman, který pobíhal ze strany na stranu a vrážel do lidí, a ve škole jsem seděl při vyučování rovně s rukama za zády, ne jako Edelman, který neustále mluvil se všemi sousedy v lavicích, otáčel se dozadu a do těch před sebou rýpal tužkou nebo pravítkem, aby na sebe upozornil, chodil bez dovolení na záchod a k oknu, kdykoli se mu zachtělo, a pokřikoval z otevřeného okna na lidi na ulici, to sem já, hele, to sem já, ééé, a ve čtvrtek odpoledne jsem chodil do pionýru a v neděli před polednem jsem poklekal chrámu Páně, kazilo mi to posudek, takže mne ani nechtěli vzít do pionýru, ale naštěstí pro mne zasáhl jako nějaký deus ex machina nějaký funkcionář, který řekl, právě takové děti od sebe nesmíme odstrkovat, a mně to připadalo, jako když pan farář v kostele četl v bibli, nechte maličkých přijíti ke mně, nebraňte jim, abychom je mohli převychovat v pokrokovém duchu, neboť jejich je království nebeské na zemi, dostal jsem rudý šátek, matka to oplakala a pan farář příští neděli obrátil oči v sloup, ale dlouho neříkal nic, ale viděl jsem, jak v duchu přebírá kuličky růžence, a odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům, a neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého, modlil se, jdi a nehřeš více, in nomine patris et fillii et spiritus sancti, řekl mi nakonec, jako kdyby mne vyháněl z ráje, amen, jenomže jeho Duch svatý slábl a slábl a proti novému lidově demokratickému duchu měl jen tak málo šancí jako Slávie proti Spartě na stadionu Sparty, kam mne někdy v neděli odpoledne brával otec, ve škole jsme měli svoje vlastní bible, Příběh opravdového člověka a Jak se kalila ocel, a svůj malý komunistický ráj v rudém koutku v pionýrské klubovně s kolorovanými portréty Josifa Stalina a Klementa Gottwalda, na gymnáziu mne spolužáci zvolili předsedou Svazu mládeže, bibinka celou noc nespala, řekla mi vyčítavě matka, tak vidíš, co děláš, bylo mi babičky líto, ale v jednom už jsem měl v patnácti letech jasno, že mne se špatným posudkem nenechají studovat, pan farář se zhrozil, rány boží, a hnal mne do zpovědnice, co bych lhal, měl jsem na závěrečném vysvědčení na střední škole všechny vytoužené jedničky, od shora dolů, dokonce i z občanské nauky, i když pan farář se mne při zpovědi pokaždé vyptával, zapřel jsi v hodině občanské nauky Ježíše Krista, nepovídej, zapřel, stal se z tebe vulgární materialista a modlíš se teď před spaním místo otčenáše marxistickou dialektiku, vypočítával moje hříchy vkleče před oltářem, kde jsme společně prosili za odpuštění a za moji spásu, ale známý funkcionář mi při slavnostním předávání maturitního vysvědčení na národním výboru poklepal na rameno, jen tak dál, mladý perspektivní soudruhu, řekl, raději jsem to panu faráři neřekl, hlavně aby se to nedozvěděla bibinka, plakala matka, ale hlavně že jsem dostal dobrý posudek z uličního výboru, protože přijímací zkoušky na právnickou fakultu pro mne byly hračka, dějepis a občanská nauka, stačilo jen snaživě lhát podle osnov a odříkat před zkušební komisí místo božích přikázání komunistické desatero, práva jsem absolvoval s červeným diplomem a na Krista Pána se nikdo neptal…
    Koho může tahle veteš ještě zajímat? A při­tom, jako bych se svlékal na veřejnosti, otřásl se.
    „Vidíte, teď o něm dokonce píšete!“
    „O kom?“
    „O něm, o Edelmanovi. Řekněte mi o něm.“
    Šaman! Nedá pokoj, jako protivná tisícioká moucha, sedne si a pozoruje ho, nebo bzučí, bzučí.
    „Teď ne.“
    „Ale jde vám to, píšete zajímavě,“ pochválil ho.
    „Vlastně mě to nebaví.“
    Jako by se svlékal, obnažoval své nehezké tělo. A duši, pch! Existuje vůbec? Asi ano, když má černou duši… Ale ještě to dokáže, dokáže se přetvařovat, předstírat, mluví a umí psát tak, aby ukázal dobrou vůli, aby to vypadalo, že vyhověl, že pochoduje, mašíruje s ostatními, s většinou, že se zapojil, a přitom neříkat pravdu, celou pravdu, když pro každého je pravda něco jiného. A hlavně zapřít zapřeného. Tatrmana! Ale o něm Šaman vlastně nic neví, ani to, proč je, vlastně proč je důležitý, a že ho má ve své hlavě. A přitom o něm pořád mluví, a mnohem víc na něj myslí, než mluví, a někdy asi se Šamanem myslí nahlas.
    Musím být opatrnější, umínil si.
    „Ale je to stále málo.“
    „Jsem líný.“
    Snažil se vymluvit.
    Dávno si odvykl psát pracovní životopisy a osobní zpovědi, ale ještě to nezapomněl, ještě dokáže včas uhnout před pravdou. Ani kráva, ani vůl, z každého půl, říkával mu občas otec, když vzhlédl od svých barevných magazínů, Petříku, s tebou se vlk vždycky nažere, a koza zůstane celá, ale matka ho okamžitě okřikla. Ale dávno si odvykl psát rukou, když mohl diktovat soudní zapisovatelce rovnou do stroje, levá ruka už dávno odvykla vést pero klidně a rovnoměrně po papíře, aby písmena neskákala nahoru dolů jako elektrokardiogram tlouštíka s vlčím hladem a s nedostatkem pohybu, a pravou se to nikdy pořádně nenaučil, i když paní učitelka v první třídě dlouho naléhala, byl čas násilné převýchovy leváků na praváky, Petře, levou rukou ne, Petře, brala mu násadku z prstů, i když byl čas, kdy všechno správné, pokrokové a dobré bylo vlevo, a všude znělo: Kupředu levá… Krasopis neměl rád, ale jedničku, jedničku s hvězdičkou chtěl, musel mít. Edelman se pokaždé otáčel k němu do lavice a očumoval a sám ani nevěděl, kterou ruku má pravou a kterou levou, ééé, opičil se po něm i ve svých zlozvycích. A teď, po všech těch letech, byl líný vykroužit lehkou rukou dokonale všechny obloučky, aby to jeho pilný čtenář, a vlastně i on sám, po sobě, přečetl, aby rozeznal pé od jé a té od el. Vždyť v posledních letech stěží stihl nervózní podpis pod rozsudek: JUDr. Petr Man, a ani ten nebyl ani dvakrát stejný. A ještě k tomu tenhle laciný fix, když si v posledních letech zvykl na drahé pero se zlatým hrotem. Ale snaží se, ééé, a možná špulí rty jako Kostra, on, soudce městského soudu JUDr. Petr Man – Tatrman!
OBRAŤE LIST A ČTĚTE DÁL... Bigas Jiří

Vaše názory  

# karel
Bomba!

You have no rights to post comments