A+ A A-

Léto mládí – příběh máničky, který se mohl stát

leto_mladiDěj knihy zavádí čtenáře prostřednictvím přímočarého až naivního vyprávění autorova na počátek devadesátých let, kdy se tento se svými přáteli vydal na ,,dobrodružnou“ cestu západní Evropou, aby si splnili své dětské sny.

Zpočátku nevinné potulování dosud neznámým světem se časem změnilo v cestu iniciační, která je postupně zavedla do světů netušených, na pokraj většinové společnosti mezi bezdomovce, žebráky, punkery a hip-pies, kteří žili v polorozbořených páchnoucích squatech, kde se holdovalo různým drogám, následkem čehož se čas a prostor začaly jevit poněkud odlišnými, než jak je do té doby znali. Základnou se jim stala hlavně Neapol, kde se takto zdržovaly desítky Čechů.

Autor se pak ještě sám vydal na půlroční cestu Asií, která měla až magický nádech a zásadně ovlivnila jeho náhled na život.

Adolf Forman (1968)
Vyučil se automechanikem (alkoholikem), dvouletou základní vojenskou službu koncem osmdesátých let absolvoval v Popradu. Po sametové revoluci odjel počátkem roku 1990 do zahraničí. Po návratu v roce 1994 vystřídal řadu povolání různých charakterů. Několikrát za tu dobu vycestoval do Asie, Afriky a Českého Krumlova. Mezi léty 2006–2010 žil v Dublinu. Je svobodný a bezdětný. Zaplať pánbůh.

Léto mládí | Adolf Forman | Vydal Dauphin, 2011

Ukázky z knihy:


Život v Neapoli se zpočátku nijak zvlášť nelišil od toho v Římě, až na to, že zde počalo během krátké doby žít mnohem víc Čechů, z nichž někteří zde trávili léta a jiní se jen zastavili na několik dní či týdnů. Stalo se pak zvykem, že se zde téměř denně odbývaly nehorázné pařby, při kterých se konzumovalo velké množství alkoholu a pokuřovala kvanta hašiše, jemuž jsme také začali zakrátko pilně holdovat. Později jsme z těchto rozmarných kolotočů čas od času odjížděli na několikadenní žebrácké výlety, většinou směrem k jihu, které jsme zvali „džíra“, podle italského „viaggiare“ (vijadžáre), což znamená cestovat, nebo „girare“ (džiráre), což by se dalo přeložit jako toulat se. Onehdá jsme v metru narazili na koletující dvojici sestávající z dlouhovlasého Itala, jenž vybíral od kolemjdoucích drobné do misky, a útlé blondýny, která spíš než by hrála, tak jen zběsile foukala do harmoniky, a ta se ukázala být Češkou. Dali jsme se s nimi do řeči, přičemž se nám děvče představilo jako Blanka, a oba nás pak zavedli do menzy, kterou jsme ještě neznali, a my tam narazili na „všivoně“. Byla to parta lidí nevábného vzezření, s vlasy uspořádanými do nejrůznějších skulptur, ale většinou nazdařbůh zdredovanými, s tělem a hlavně pak obličejem posetým peercingy a rozličnými, většinou neumělými tetováními, pohybujících se v silně zašpiněných a rozedraných oděvech, nehezky páchnoucích a plných vší. Odtud také jejich pojmenování. Pojmy jako práce nebo osobní hygiena byly pro ně absolutně nemyslitelnými. Všude je provázela nezbytná smečka psů pouličních ras a na obživu si vydělávali celkem drsným mangelením plechů, aby mohli vzápětí utržené peníze utratit za alkohol, hašiš, heroin a podobné pochutiny. Ideologicky se hlásili ke komunismu a anarchii, i když mnozí patrně jen proto, že tak činili všichni jim podobní. Žili na ulici nebo ve squatech, kterým se tady prostě říkalo „occupato“, což znamená obsazeno. Kromě kolety a fetování si občas vyrazili na nějaký punkový koncert vlakem, a to samozřejmě načerno, a případné problémy s průvodčím či policií řešili velmi drsnými hádkami, prostě dávali otevřeně najevo svou svobodu a nezávislost, takže se jim policisté snažili raději vyhnout. Brzy jsme se s těmito sympatickými mladými lidmi, většinou italské národnosti, seznámili a oni nás pak brávali do svých doupat na pařby nebo do rockového klubu na druhé straně města, zvaného „Tianenment“, který podle názvu s jejich komunistickým přesvědčením příliš nesouzněl. Když jsem jej navštívil prvně, napůl mě zaujal a napůl šokoval. Nic takového jsem opět z Československa neznal. Bordel, zdi postříkané graffiti, všude plno psů a jejich zavšivených páníčků, nepokrytá konzumace i distribuce různých drog a občas i nějaký rockový koncert. Všivoni nebyli špatnými přáteli, přesto bylo dobré držet si od nich mírný odstup, protože někteří z nich se chovali velmi agresivně, v čemž vynikal hlavně Mário, který pocházel z Německa a tvrdil, že musel ze své vlasti uprchnout poté, co zdemoloval policajtům jejich vůz za to, že se jej opovážili za cosi napomenout. Přesto mělo i přátelení s nimi jisté výhody, třeba při cestování metrem, protože se nikdo do našeho vagónu při pohledu na ně a jejich poloprašivé psy neodvážil vstoupit, a to ani průvodčí, a pokud přece jen, byl vzápětí dost nevybíravým způsobem okoletován o peníze a my se tak mohli nerušeně věnovat konzumaci alkoholu a kouření hašiše, a to ponejvíce z kolujících čílůmů, protože z nich to lépe „kopalo“. Co se týká jejich způsobů žebroty, jak již jsem zmínil, příliš okolků s ní nenadělali, ale nutno podotknout, že se mnohdy projevili jako velmi vynalézaví. Populárním u nich třeba byla žebrota u kasy na jízdenky do metra. Tenkrát stála jedna 800 lir a každý, kdo platil tisícovkou, rád věnoval vrácených 200 lir dotěrnému, špinavému a páchnoucímu pankáčovi s lahví vína v ruce, aby se jej zbavil. Nebo vždy, když přijela souprava a eskalátory se zaplnily lidmi, zastoupili jim pod nimi cestu a snažili se od nich získat finance. Když to nestíhali, neváhali eskalátor i vypnout, aby mohli všechny lidi v klidu oslovit a nikoho neminuli. Nutno podotknout, že jejich žádáni o peníze mělo spíše charakter rozkazu. Jeden z nich jménem „Rufus“, drobný, černým čírem ozdobený Ital, prý jednou zmerčil pána, který v ruce třímal štos bankovek. Vyběhl mu tedy po protějším eskalátoru vstříc, chytl jej za rukáv a nechtěl ho pustit, dokud nezaplatí, a protože na tom eskalátoru hrozil hromadný pád cestujících, musel pán takzvaně pustit chlup. Když někdo nějakého všivoně neobdaroval a bylo zřejmé, že peníze má, byl vzápětí seřván do bastardů, impotentů, buržoustů a podobně.


Do Neapole přijíždělo čím dál víc Čechů, někteří jen na týden na „prázdniny“, vydělat si a zase odjet, ale mnozí tu zůstali na „stálo“. Každý den jsme všichni pařili, někdy rozděleně po skupinkách, jindy zas všichni dohromady a často i se všivoněma v parku u přístavu, přímo před policejní stanicí. Benga nás však ignorovali a možná byli i rádi, že nás mají na očích, nebo si prostě jen zvykli, a tak tu bylo často možno vidět skupinu pankáčů a umaštěných houmlesů plných vší, smečky psů plných blech, obklopených demižony vína a láhvemi kořalek, kterak si tu ustavičně balí jointy hašiše a kymácivě čůrají podél laviček a stromů. Nikomu to však nepřišlo zvláštní a až na naše pořvávání jsme tenkrát nic zlého netropili, navíc se to vše dělo pod policejní kontrolou. Mnozí z nás se těm všivoňům začali postupem doby nebezpečně podobat a některé řádové sestry v menzách na nás občas pohlížely s neskrývaným odporem, říkajíce si možná, že všichni lidé jsou si před Bohem rovni, tihle však jistě méně. Vůbec jsme se v té době chovali jako utržení ze řetězů, což je příměr patřící nejspíše psům. Zkusme si ale představit psa, přivázaného pět let svého žití řetězem k boudě, jehož životní prostor je omezen pouze délkou onoho řetězu, jako jsme byli my omezováni systémem za Husáka, a budoucnost nám byla předem nalajnována. Seď na fleku a neštěkej! I takový pes však vidí dál. Vidí ty pláně, lesy nebo město v dálce a touží to záhadné před sebou poznat. Touží okusit nová místa, nasát nové pachy a očůrat si nové rohy. Když se však rozeběhne, srazí ho vždy bolestivě řetěz zpět na předem určené místo. Když takovému psu jednoho dne sundáte obojek, chvíli jen tak nerozhodně zírá a pak se překotně a radostně rozeběhne do těch vysněných dálek, do toho záhadného světa neomezeného řetězem, octne se v něm vzápětí a užívá si svobody. Nachází nová místa, psí druhy a dokonce i feny a řetězu se už jen poťouchle směje. Takový život je opojný a krásný, je jím ale odsouzen ke spánku v dešti, bývá často nakopnut a jeho živobytí je závislé na milosrdenství ostatních. Někteří psi se proto po čase zase vrátí ke své boudě, nechají si opět poslušně připnout obojek, ale spí za to v suchu, živeni pravidelně zbytky od oběda, a stárnou bez dobrodružství, žijíce jen ze vzpomínky na ten jeden velký, svobodný, divoký výlet.
My jsme v té době byli všichni psy puštěnými z řetězu a nebylo důležité, na jak dlouho, jestli navždy, nýbrž pouze to, že to bylo velmi veselé období, a do něho na toto místo jednoho dne přijel tatínek jednoho z nás. Jeho syna jsme přezdívali Dlouhej, podle jeho vysoké, vychrtlé postavy podobné smrťákovi. Dlouhé, rovné, věčně mastné blond vlasy mu splývaly kolem bledé tváře opatřené orlím nosem, a když se zasmál nebo mluvil, koule při tom divoce modré oči a doprovázeje se rozmáchlými gesty, mohli jsme spatřit rozkošnou díru v chrupu po chybějícím horním řezáku. Přijel, myslím, z Francie, kde prý bydlel v nějaké křesťanské sektě, a nevím, k čemu ho nutili, ale nakonec se přesunul do Itálie. Jeho tatíček, až na délku vlasů, vypadal skoro jako jeho starší bratr a přijel doprovázen bandičkou podobných typů ve škodovce, přičemž prý je okolnosti donutily po cestě koletovat na benzín. Zúčastňoval se hašišových dýchánků se svým synáčkem a U Butylky se navzájem trumfovali tím, kdo za ten den víc vymangelil.
Dlouhýho tatíček se v Neapoli dlouho nezdržel, neboť jej postihly zdravotní problémy s břichem, a tak byl nucen vrátit se domů, aby se tu později opět zjevil a tentokrát už na mnohem déle. Dlouhej si v té době našel děvče mezi všivoňkama jménem Anna. Chtěl však, aby byla čistá, a tak ji donutil vyfasovat nové prádlo v menze a vymýt si vši ze zadredované hlavy. Drhnul ji prý sám asi hodinu kartáčem, ale doma pak zjistil, že má špinavý krk, což obhajovala tím, že po ní chtěl, aby si umyla hlavu, o krku se však nezmiňoval.
Onehdá se Anna s Dlouhým U Butylky servali s obsluhujícím Arabem, a když se „strkanice“ přesunula ven, připletl se do toho i Plechovka, následkem čehož jsme se rozhodli přestat tam už více chodit, a tak skončila slavná éra té naší „české“ hospody.

Komentáře  

# Daniel Nový 2011-10-11
Ahoj Ádo,

jen jsem si přečet ukázku a hned se robrečel :-)( ach ty vzpomínky )

už jsem si knihu objednal

jeden z "neapolských"

HROCH
Citovat