A+ A A-

Skoro Francouzka, vtipný román o životě po francouzsku


Skoro_francouzskaTéměř neuvěřitelný příběh Australanky, která se stala „skoro“ Francouzkou pár let poté, co vyrazila na roční dovolenou do Evropy. Příběh, který se může stát každé z vás. Čtivý román Sarah Turnbull o tom, jak přežít i žít ve Francii.

Jak to všechno začalo:
Australská novinářka Sarah se při cestě po Evropě seznámí s francouzským právníkem Frédérikem, zamiluje se do něj a přijme jeho pozvání na týdenní návštěvu Paříže. O osm let později tam ještě pořád je, už jako Frédérikova manželka. Energická Sarah se snaží co nejlépe zapadnout do francouzského prostředí, ale dopouští se fatálních chyb: sama si nalévá šampaňské, příliš hlasitě se směje, a dokonce chce vyrazit pro bagetu v teplácích. Autorka s humorem líčí peripetie provázející sžívání dvou lidí pocházejících z naprosto odlišného prostředí a současně nabízí pohled na Francii nikoli očima turisty, ale očima „skoro“ Francouzky – ženy, která v ní žije, ale stále zůstává tak trochu cizinkou.

O autorce Sarah Turnbull
Sarah Turnbull je spisovatelka na volné noze. Jako novinářka působila nejprve v televizi; poté, co se přestěhovala ze Sydney do Francie, začala spolupracovat s tištěnými médii. Pravidelně přispívá do nejrůznějších časopisů, mj. do Marie Claire.
Na Australian National University studovala politiku, výtvarné umění a francouzštinu (studium francouzštiny ale opustila už v prvním ročníku). S manželem žije v Paříži, kterou vedle Sydney pokládá za svůj druhý domov.

Motto - nakladatelství, které v Česku tradičně vydává dobré knihy pro ženy a dívky.

Skoro Francouzka
Sarah Turnbull
Brož. se záložkami, 336 stran, 249 Kč

Ukázka z knihy

Opustila jsem Austrálii v naději, že do jednoho jediného nezapomenutelného roku vměstnám tolik dobrodružství, kolik by vydalo na celý život. Vzala jsem si na rok volno od práce televizní reportérky v Sydney, rozhodnutá procestovat Evropu. Pokud nevyrazím teď, neudělám to už nikdy, varoval mne potměšile znějící hlas v mé vlastní hlavě. Na druhé straně mě už ale v sedmadvaceti letech nelákala vidina, že bych měla putovat s batůžkem na zádech od jednoho laciného hostelu pro turisty do druhého. Malovala jsem si to spíše tak, že se ponořím do fascinujícího světa cizích kultur a budu pracovat ve východní Evropě jako novinářka na volné noze. Má mysl již předem překypovala dosud nenapsanými, ale o to poutavějšími články.

Na Frédérika jsem narazila v rumunské Bukureštti. Jeho angličtina byla vyšperkovaná kouzelnými výrazy jako třeba „foot fingers“ (doslova „prsty na rukou, které jsou na nohou“) namísto správného „toes“ („prsty na nohou“). Připadal mi velice šarmantní, kreativní a komplikovaný. Jinými slovy: tuze francouzský. Když mne pozval, abych ho navštívila v Paříži, váhala jsem s kladnou odpovědí pouze tak dlouho, abych se ujistila, že pozvání myslí vážně. A proč vlastně ne? Nejde nakonec při cestování právě o tohle? Aby člověk popadl šanci za pačesy, dělal věci, k nimž by se jinak neodhodlal, a byl připraven chopit se náhodných příležitostí?
Onen výlet do Paříže je dnes již osm let stará záležitost. A kromě čtyř měsíců, kdy jsem se na skok k cestování vrátila, zde od té doby žiji.

Město i kulturu jsem již znala – nebo mi to tak aspoň dnes připadá, pokud o všem s odstupem přemýšlím. Když jsem byla malá, procestovali jsme s rodiči Francii v malém karavanu a já tenkrát jen třeštila oči na všechnu tu čokoládu a sýry. Na střední škole jsem se učila francouzsky a viděla několik filmů od Truffauta a Resnaise, jež mi připadaly tajemné a evropské, byť bych asi nedokázala vysvětlit proč. Když mi pak bylo šestnáct, žili jsme rok v Anglii a já si do Paříže několikrát zajela. V mysli jsem si tak vytvořila jakési povědomí o Francii a domnívala se, že do jisté míry Francouzům rozumím. Potom, o něco více než deset let později, mne přivedlo zpět do této země setkání s Frédérikem. Tehdy jsem se domnívala, že integrace do francouzské společnosti bude otázkou několika měsíců.

Dnes se při vzpomínce na svou tehdejší naivitu jen ironicky usmívám. Pravda je, že takřka všechny představy, které jsem si o Francii předem vytvořila, se ukázaly jako falešné. Není asi třeba zdůrazňovat, že žít někde je cosi úplně jiné, než být tam pouze na návštěvě. Ale přesto je zapotřebí tuto očividnou samozřejmost opakovat – zvláště pokud jde o Paříž – nejnavštěvovanější město na světě. O místo, o němž jsem se domnívala, že ho znám; po několika nocích, které jsem zde coby dospívající dívka strávila v hotelových pokojích velikosti šatníku, a po jedněch letních prázdninách, kdy jsem s jistým Francouzem usrkávala kir na terasách kaváren.

V některých chvílích se mi zdálo, že křivka znázorňující tempo vstřebávání nových poznatků nabírá takřka vertikální směr. Pravidla, jimiž se ve Francii řídí vztahy mezi lidmi a která jsem zde objevovala, nejsou pouze odlišná od toho, co platí v Austrálii. Ve skutečnosti vůči nim jsou v naprostém protikladu. Hodně dlouho jsem nedokázala pochopit chování Francouzů. A oni na oplátku nechápali mne, moje oblečení, způsob, jak se usmívám, a dokonce ani to, jak moc piji. Vším jsem se lišila. Během prvního roku se pro mne večírky měnily ve zkoušky, při nichž se mi do očí draly slzy. Tohle jsem byla já – osmadvacetiletá žena, původně plná sebedůvěry, o kterou ji připravilo okolí. A zatímco ostatní si pochutnávali na sýrech, ona seděla zamčená na cizí toaletě a po tvářích jí stékala řasenka.

Samozřejmě že jsem nežila jen uprostřed samých zkoušek a se slzami v očích. Pravda je, že i když Francie v některých směrech nenaplnila má očekávání, v jiných ohledech byla tamní realita bohatší a tisíckrát lepší než představy vycházející ze zavedených klišé. Díky své novinářské profesi jsem se setkala s celou plejádou lidí od slavných francouzských módních návrhářů až po šéfkuchaře. A na osobní úrovni jsem se vrhla po hlavě do víru zdejšího života, když jsem dala dohromady jednoho tuze francouzského Francouze s jistou paličatou holkou ze Sydney. Výsledek byly působivé – a někdy i docela groteskní – kulturní střety.

Pokud bych měla vybrat jediné slovo, jímž bych charakterizovala svůj život ve Francii, muselo by znít „dobrodružství“. Každý okamžik přetékal intenzivními pocity. Mnoho lidí, kteří žijí v cizině, by bezpochyby mohlo říci totéž. Přesto si ale myslím, že tato země má v sobě cosi, čím se odlišuje od zbytku světa. Nevím o žádném jiném místě, které je tak fascinující a frustrující zároveň – plné zájmu o svět a o své postavení v něm a současně si hrající na izolovaný ostrov. Je to země prodchnutá nostalgií po slavné minulosti plné triumfálních úspěchů, které dnešní Francouze obohacují a paralelně s tím i pohřbívají pod svou tíhou. Francie je jako nesnesitelný náladový milenec, který vás uvede do stavu euforie, aby vás vzápětí srazil do deprese. V jedné chvíli jste plní vášně, zatímco vzápětí vámi cloumá vztek a máte chuť nafackovat jízlivě se šklebícímu prodavači nebo úředníkovi. Ano – je to vztah, v němž hraje roli láska i nenávist. Je ale rovněž nabita takovou atmosférou tajemna, touhy a oné francouzské speciality jménem séduction, díky níž jí nedokážeme odolat a znovu se k ní vracíme.

Z místa, na němž píši v Paříži dnes, vidím stříbrné střechy domů, několik oranžových komínů, malebně pokroucených oken a kus oblohy. Ačkoli na pařížské poměry nejde o nic výjimečného, pro mne tenhle výhled znamená strašně moc. Díky němu se vracím do doby, kdy jsem nic podobného neměla – kdy jsme žili v jiném bytě, kde jsem nebyla ani zdaleka tak šťastná.

Tyhle první složité roky ve Francii mi dnes připadají, jako by byly vzdálené celé věky. Jako kdyby je prožil místo mě někdo jiný. Tolik se toho od těch dob změnilo. Nejspíš včetně mne samotné. Pravda je, že když jsem začala psát tuto knihu, jen obtížně jsem se v duchu do oněch dob vracela. Nevím, proč to bylo tak těžké. Možná jsem už na spoustu věcí zapomněla nebo jsem na ně podvědomě ani vzpomínat nechtěla. Anebo jsem byla – coby novinářka – doslova paralyzovaná představou, že bych měla psát v první osobě jednotného čísla. Pravděpodobně šlo o kombinaci všech tří uvedených faktorů.

Celé dny a týdny jsem jenom seděla a koukala na obdélník perleťově šedé oblohy. Hledala jsem inspiraci ve starých fotografiích, četla vlastní staré články a máma mi poslala všechny dopisy, které jsem jí z Francie psala a ona si je pečlivě schovávala. Vzpomínky se mi vracely postupně, nabíraly na ostrosti a jasnosti, až jsem náhle spatřila sebe samu onoho letního dne před takřka osmi lety – radostně vzrušenou, ale nervózní –, kdy jsem dorazila do Paříže v šortkách jako na safari a v neforemných sandálech, aniž bych myslela na zděšení, které taková garderoba vyvolává v mysli kteréhokoli Francouze, jenž má úctu sám k sobě.
A najednou se mi zdálo, jako kdyby se to všechno stalo teprve včera.

Komentáře  

# Dana a Zuzana 2011-10-28
Četly jsem Francouzky nespí samy, ale Skoro Francouzka je něco jiného. Dobře napsaný a hlavně máme pocit, že to není vymyšlený, ale prožitý. Uvidíme jak to dopadne. Zatim jsem asi v půlce.
Citovat
# Ludmila 2010-12-19
potvrzuji, velmi příjemné čtení se spoustou zajímavosti z francouzského prostředí. Samotný příběh není až tak výjimečný, ale pro %Cechy je zajímavý právě ten pohled cizince na Francii. Tenhle typ nenáročné četby mám opravdu ráda. Jednoduchý a zábavně poučný.
Citovat
# Guest 2010-12-06
Na první pohled červená knihovna, ale ve skutečnosti vcelku povedená výpověď o Francouzích. Navíc je kniha místy vtipná a dobře se čte. Žádná velká literatura, ale svižná knížka pro oddech kdekoliv. Navíc je místy dost poučná a kdo hledá nějaký netradiční pohled na Paríž, pak si pochutná.
Citovat
# JAn 2010-12-01
Pokud si myslíte, že Paříž je nejkrásnější město na světě a chcete-li lépe pochopit tajemství Francouzů, pak Paříž je tím pravým místem k životu.
Citovat
# Vašek ne Klaus 2010-11-10
Knížka pro ženský a jejich sny, ale jinak dobrá oddechovka do vlaku
Citovat
# Líba 2010-11-10
Je to tak, moc hezká knížka o Francii nebo spíš o Paříži, lepší jak průvodce.
Citovat
# Anna 2010-11-09
Jsem na tom stejně jako Jane. Navíc to byla moje první kniha ve francouštině, kterou jsem celou přečetla a jedním dechem. A ještě bych chtěla napsat, že Čítárny Čechům závidím, v celé Francii není tak jedinečný magazín o knížkách jak dělaty vy. Držíme vám všem palce. To si nemyslím jenom já :o)
Citovat
# Jane 2010-11-06
Mám tu knihu ráda, taky proto, že i moje oblíbená kavárna je Centre Ville na rue Montorgeuil a můžete skrze její skleněné stěny koukat na všechno to pařížské co se na ulicic před vámi děje. Myslím, že málokdo popsal Pa5íž tak jako Sarah.
Citovat