Děti do knihoven. Dejte dětem šanci, aby nebyly hloupé

A+ A A-

S pavoukem na skle, Vyspělá novela Lukáše Prchala

s pavkoukem na skleVe dvaceti letech nás napadají různě pitomé nápady. Martina ale napadl jeden obzvlášť nebezpečný. Podívat se zpátky do minulosti na dysfunkční rodinu, v níž vyrůstal, a bez rozloučení zmizet a nikdy víc se neohlédnout. Mladistvá, ale přesto vyspělá novela Lukáše Prchala zobrazuje dospívající generaci.

K novele je v knize připojen soubor povídek, které se většinou odehrávají na venkově a pojednávají o vzájemném porozumění a nedorozumění mezi generacemi. Prózy Lukáše Prchala zaujmou především silnými dialogy a obrazy, které plasticky evokují živoucí filmové scény. Autorovi se daří zobrazovat psychologicky prokreslené charaktery, často ve chvílích zlomu, kdy jsou nuceny reflektovat své životy.

Lukáš Prchal (1989)
se narodil v Čáslavi. V současné době žije střídavě na Vysočině a v Praze, kde dokončuje studia českého jazyka a literatury. Debutoval e-sbírkou povídek Den v nedohlednu (2012). Publikoval v časopisech A2, H_aluze, Souvislosti, VICE a dalších.

S pavoukem na skle / Lukáš Prchal / Vydal Dauphin, 2014, www.dauphin.cz

Ukázka

Druhý den po obědě vystoupil Martin z auta před velkým domem na kraji vesnice. Rozloučil se s otcem, malým bráškou i nevlastní matkou a vykročil k domu. Na zahradě u vedlejšího stavení seděli sousedé a pili odpolední kávu. Nahlas je pozdravil a lehce pozvedl ruku. Pozdrav neopětovali, i přesto že se k němu otočili. Nikdy s místními moc nevycházel, a to už tu pár let bydlel.
Vzal si své věci a šel do domu. Matka seděla v kuchyni s lahví vína a prohrabovala se fotoalby. Když zaslechla bouchnutí dveří, cukla sebou. Zírala na velkou plazmovou televizi. Martin si myslel, že za­slechl jako by si s někým povídala. Vzduch v místnosti voněl nevyvětráním a cigaretami.
Zastavil a smutně se na ni zadíval. Otočila se.
„To už jsi doma?“ zeptala se podezřívavě, jako by tomu snad ani nechtěla věřit. Možná to znělo vyčítavě, možná ho doma ani nechtěla.
„Jo. Táta si potřeboval ještě něco zařídit, jinak bysme přijeli až v neděli. Asi by sis měla zvyknout, že teď budu doma častějc.“
„Máš hlad?“
„Ani ne.“
„Před pár dny jsem mluvila s Filipem…“ zamumlala, pozvedla skleničku k přípitku a napila se.
Nic se nezměnilo… Pořád balancovala na útesu příčetnosti.
Promnula si oči a zaostřila zrak na svého syna. „Teda s Mojmírem. Chtěl s tebou mluvit… nebo o tobě? Nemohl se vymáčknout.“
„Asi se chtěl jenom zeptat, kdy přijedu.“
„Máš snad mobil!“
„Možná se mi nemohl dovolat.“
„Jak se má vlastně Jakub v tý svý Anglii? Mluvila jsem s jeho rodiči a vyptávali se mě na něj, ale já nic nevím. On se jim taky nemůže ozvat, co?“
„Má se dobře.“
Martin se vytratil, než se ho stihla na něco dalšího zeptat, ale matka si jeho odchodu ani nevšimla. Znovu si začala blekotat pro sebe. Zase jeden z jejích zábavných víkendů.
V koupelně vyházel špinavé oblečení do koše na prádlo. Pak šel do svého pokoje. Na psacím stole leželo množství knih. Jedna z nich byla od dědečka – jeho oblíbená. Už tam ležela přes rok. První díl Hledání ztraceného času. Vzal ji do ruky a převrátil na přední stranu. Dědeček vždycky rád zakončoval svá vyprávění slovy: „Marcel Proust kdysi řekl,“ nebo „Marcel Proust napsal…“ Martin si vzpomínal pouze na jeden jeho citát z Prousta: „Krásné ženy ponechme mužům bez fantazie.“ Zapamatoval si ho asi jenom proto, že s ním nesouhlasil. Před třemi lety děda zemřel.
Znovu si prohlédl desky a dlaní pravé ruky přejel po vazbě. Jako by ji hladil. Nikdy jí nepřišel na chuť. Otevřel ji a prolistoval až na konec. Možná, že teď je na hledání ztraceného času správná doba.
Sedl si do křesla a pomalu se začal prokousávat první stranou.
***

Ten děj by se měl asi víc pohnout. Je to takový pomalý. A není to trochu patetický? Co by se asi teď mělo stát? Rodiče jsi představil, Martina celkem vykreslil… ale matka je zatím taková nijaká… Ale jaká ona vlastně je? Nebo byla… Milující? Snad… Má to cenu říkat?
Filip patří k matce, já k otci. Snad. Možná. Možná ne… Ale oni zůstanou v mlze.
A kudy dál?
Sedím u stolu a zírám na blikající kurzor. Zapálím si a nutím se přemýšlet.
Buď v klidu, na něco přijdeš, přece nejseš úplně blbej. Zapoj trochu garnáta… kurva, přestaň pojmům dávat jiný významy.
Možná je čas představit kamarády. Hm… Ale jaký… Měl Martin vůbec někoho?
A dyť je to u fucku. Radši makej, máme už jen dva dny.
***

Před sto lety vyšlo Hledání ztraceného času od Marcela Prousta

OBRAŤE LIST A ČTĚTE DÁL... Prchal Lukáš

Přidejte informaci k článku

Bezpečnostní kód
Obnovit