Děti do knihoven. Dejte dětem šanci, aby nebyly hloupé

A+ A A-

Hřbitovní kvítí na smetaně. Textař Vladimír Poštulka si zbudoval románový pomník

hrbitovni kviti na smetaneVladimír Poštulka (nar. 1943) umí psát texty písní (dosud na pět set), divadelní hry (prozatím tři) a zvládne i knihy (včetně Půdorysu harému, 2004, a Blues pro Stalina, 2008). S Magdalenou Dietlovou stál u kolébky časopisu Xantypa, přednáší na univerzitách aristologii a pro německý časopis Feinschmecker hodnotí kvalitu českých restaurací. Je gurment, gurmán, ale i muž sečtělý a loni představil čtenářům své opus magnum alias román Hřbitovní kvítí na smetaně (2014).

Milan Kundera postavil svého času Nesmrtelnost jako příběh o psaní knihy a Poštulka se v tom nepochybně zhlédl, anebo (přinejmenším) koncipuje ten svůj vlastní román obdobně.
Aniž se o Kunderova přístupu nezapomene zmínit přímo v něm. Ano, rozdíl mezi oběma díly je značný, ale to Poštulkovo až překvapivě obstojí. Přesto si nemohu pomoci, abych nenapsal, že má Kvítí (zvlášť zpočátku) až vzezření prvotiny nějakého mladíka. Jak to míním?
Román působí, jako by autor chtěl v jediné knize vyříkat naprosto vše. Víc než pětisetstránkový opus tak nakynul. A to i dík poměrně překvapivým aspiracím.
Sestává z tří navzájem se prolínajících struktur. Jsou to Poštulkovy regulérní paměti. Ty každou chvíli přerušuje fiktivnější příběhem jistého Evžena, disponujícího autorovými rysy. Ale je mladší o osm let. Nu, a tyhle „zdvojené memoáry“ jsou navíc prošpikovány krajně informativním řečištěm úvah nad profily bezpočtu literárních klasiků.

Právě až tato třetí, v mnohém nejobskurnější vrstva, je přitom nejzajímavější.
Evženův „proud“ je naopak zpočátku nejméně zajímavý, a to navzdory tomu, že je samou dření románu. Naštěstí jeho kvalita každou stránkou bobtná. Sestává-li literatura opravdu z klepů, jak se nechal slyšet Truman Capote, tak obzvlášť pásmo profilů plní u Poštulky podobné očekávání plně – a vybavíme si dokonce (lepší) Johnsonovu knihu Intelektuálové. Tam i zde je totiž chtě nechtě dokládána existenci propasti mezi veledíly a nepříkladnými životy některých jejich zploditelů.

Má však smysl životy tvůrců indiskrétně zkoumat, když přece bývají „zdaněn“ za podaný literární výkon? Na to se už zmínění autoři neptají. Čtenáře to prostě zajímá, tak co? Nedostatkem Poštulkova románu je podle mě to, že se Evženova dějová linie rozbíhá pomalu. Vlastně se během dvou set stran nerozjede. Pak, uznávám, ano. „Reference“ o spisovatelích, ty zaujmou vždy, ale střídají se na počátku hlavně se vzpomínkami na dětství a rodiče, a teprve poté, co se hrdina rozhodne (v letech sedmdesátých) emigrovat přes Jugoslávii a Itálii, zbystříme. I úvahy a reference o mistrech pera (třeba i Thomasi Mannovi nebo Roaldu Dahlovi) ve druhé části nějak lépe navazují na vlastní děj.

Kniha je to překvapivá v mnoha směrech a nelze si nad jejími stránkami nepoložit řadu otázek.
Tak třeba: Má význam až takto zdůrazňovat sexuální orientaci umělců?
Jistě, tady jde o román, ale... Poté, co označí jeho autor sám sebe za heterosexuála, zaměřuje čidla až podezřele na homosexuální, nebo aspoň erotický život slavných. A kupříkladu Simenonovo přiznání, že „míval i pět set žen ročně“, přimíchá v sekvenci o dotyčném detektivkáři hned na první místo.
Třeba to, že i Maugham, Walpole, Mann či Ladislav Klíma byli homosexuální, jsem, přiznám, fakticky zjistil teprve tady a minimálně v Klímově případě zpravodajci závidím jistotu.

Anebo je pouze zdánlivá? Anebo v románu neplatí, co čteme černé na bílém? A lze vůbec brát Poštulku vždy doslova a až do písmene?
Kdož ví. Když jsem se ho na Klímu osobně ptal během autogramiády na Světě knihy 2015, jistotu už neprojevil, a právě Klímovu orientaci navíc dokládá diskutabilními argumenty.

„Byl homosexuál,“ píše, „ale o své orientaci se v literárních dílech zmiňoval jen stroze a neosobně. Například v popisu znásilnění jednoho z hrdinů Aprílovým panáčkem.Téměř z každé věty v jeho díle je však cítit autorův odpor k ženám.“

Zpozorněli jste také? Při četbě podobných paušalizací se to může stát. Posedlost intimní stránkou života však má naštěstí v téhle nebývalé knize i bohulibé důvody, jak je aspoň deklarováno, a zvlášť jeden je již od počátku zdůrazňován až natolik, že dobude moci postulátu a stane se výzvou.

Nakolik a jak totiž UMÍ spisovatel zamaskovat, že vlastně píše o sobě? ptá se stále a stále Poštulka.
A co (zmíněný) Kundera? Má snad děti? Vida. Rovněž v jeho knihách se nevyskytují.
Čteme stále „jen“ román, uznávám, a jeho autor není žádný literární badatel, ale nezlobte se, podobný „argument“ stěží můžu akceptovat.

Probírají se zde i další skutečnosti. Třeba to, že mnozí spisovatelé až chorobně lhali (Defoe), anebo to, jak se píší dialogy.
Anebo... Až únavnou je ovšem a při tom všem Poštulkova posedlost podstatností ich-formy. Nedává mu spát. A proč... prý Hašek Jaroslav nedokázal v první osobě napsat Švejka? Proř?
Poštulka očividně má pocit, že tendence k er či naopak ich-formě dokazuje, nakolik se ten který autor touží skrýt za svou literární postavu. Poštulka o tom rozhodně stále přemýšlí, nicméně „literárněvědná“ vrstva jeho textu čpí bohužel místy amatérismem – a nevěřím, že by se (třeba) Aleš Haman vůbec byl ochoten onou vrstvou zabývat. Jistěže, vyprávěno je zajímavě, ale přečasto se odhalují Ameriky, a pokud zrovna ne, tak autor nevhodně spekuluje.

Příklad takové „Ameriky“? Spekulativní úvahy o (ne)normálnosti literárních klasiků.
Jsou jistě na místě, ale dnes přece už dávno nikdo nepochybuje, že třeba Verne (stejně jako Hemingway) jednoduše musel být trochu nenormální, pokud se cítil (podle vlastních slov) „dobře a živ“ jen při práci (jen při psaní).

Poštulka nikde pod čarou neuvádí ani pražádné prameny, což je další nedostatek, a pouze a zálibně vrší rešerše o dalších a dalších osobnostech, což se v konečném důsledku stává i podstatou této knihy. Takovou ji chtěl. Upomene jí na Branaldovy Báječné muže na okřídlených ořích (1992), to v dobrém, ale i na některé senzační svazky s non-fiction přeložené do češtiny v posledním desetiletí, což v horším (Schnakenbergovy Tajné životy slavných spisovatelů, Largovi Velikáni v moci démonů).

Radši se však ptejme, zda Poštulka zachází s portréty umělců koncepčně.
Někdy ano. Někdy se mu je zdaří zapojit. Ale jindy ne; pak se jedná o můstek oslí a jako logicky navazující komplet (natož pak esej) zkrátka ústřední vrstva knihy neobstojí. Jde o kvalitní sumář, ale spoután je často uměle. Stejně uměle informace někdy navazují, kteroužto alogičnost doložím. Hned na počátku přiřadí autor za sebe Mary Shelleyovou, Edgara Allana Poea a Herberta George Wellse. Proč?
Inu, jako tři lidi s „podobně bohatým osobním životem, z něhož mohli čerpat“.
Což ale „nelze říci o Vernovi,“ dodá se vágně. Po chvíli (str. 131) pak odhalíme i další z Amerik (a cituji):

„Ovšem – nikdy v celé historii literatury neexistuje případ, kdy by si čtenář mohl být naprosto jist, že ten, kdo komentuje děj, je skutečný autor, i kdyby se vypravěč za autora vydával, a i kdyby dokonce vystupoval v textu pod stejným jménem jako autor.“ Punktum.

Lidově formulováno, ale je to koneckonců pravda. Hledali jsme ji právě v tomto románu? Ne. Přijímáme ji přesto rádi? Snad. Rešeršovat, kompilovat a mudrovat, taková už je to tady mantra. Uvařiti omáčku a oblíti omáčkou útržky vlastních vzpomínek a oblíti omáčkou ještě i Evženův příběh. Snad chtěl autor omáčkou udělat Evžena ještě víc literaturou, ale místy zvládl opak. A ne? Sám je posléze tím záškodníkem, který zapříčiňuje, že náhle nevypadá mezi ostatními jako skutečný spisovatel. Já si ale přesto myslím, že jím je.

Těžko se ovšem dá, Mistře, předpokládat, že bude mít každý z těch skutečně velkých spisovatelů dopředu udělaný plán každé knihy a že tkví za vším kalkul. A těžko předem počítat s tím, že jiný Mistr koncipoval dílo hlavně jako reakci na koncepci svého předchůdce. A poté, co i snaživě četl knihu předchůdcovu. Ne. Takto skuteční spisovatelé povětšinou nefungují, i když má Poštulka místy tendenci jim to podsouvat. Jenže oni mívají spíš instinktivní nebo vnitřní motivace a teprve na jejich základě tvoří, často spíš intuitivně. Poštulka to asi také chápe, ale jako by jen chvílemi. Někdy prostě rád zapomíná, že motivací skutečného spisovatele nemůže být pouhé prahnutí po slávě.
Zvlášť během prvních dvou set stran tohoto (skutečného) románu tak vedle podobných úvah působí nejživěji nijak nekašírované autorovy vzpomínky. Zvíme tak, že zatímco Evžen za noci vstupu bratrských vojsk nechtě spatřil soulož rodičů, a to jako panic, skutečný Poštulka... Cituji:

„Dvacátého jsem měl šťastný den. Šlo mi to. Napsal jsem sedm textů, mezi nimi Nechoď do kláštera a Bránu milenců, tedy dvě písně, které se později staly velkými hity.“

Skutečně pevné a logické provázání „výpisků“ s oběma „lidskými“ vrstvami knihy ale postrádám a další z mnoha zdejších Amerik je postřeh (str. 162), že zápletka „sama o sobě“ nemusí být chráněna autorským zákonem. Svobodně a opětovně tudíž máme dovoleno psát třeba i o dohazovačce, která se zblázní do svého vlastního klienta. Poštulka se, vím, právě tvorbou autorského zákona po léta zabýval, ale bylo vážně nutno aplikovat to sem?

Neodpustím si ani pár dalších příkladů naivních sekvencí.
Náleží mezi ně třeba celá stránka zaplněná jen mechanickým výčtem lidí narozených jako Evžen ve Vodnáři. A zmíněný už Maugham? „Skutečné city a názory totiž nikdy v literatuře nepoužil.“
Do stati o Edgaru Poeovi zase Mistr Poštulka vklínil celý úryvek z jeho slavného rozboru Havrana, který však trčí dosti mimo kontext. K potřebnému postřehu, že americký poeta asi mínil Filozofii básnické skladby jako provokaci, se pak už nedobereme vůbec.
Ryzím příkladem pouhé spekulace (navíc opsané) zůstaly i tyto věty:

„H. G. Wells často flirtoval s levičáky. Možná i proto, že ho velmi přitahovaly mladé dívky z tohoto prostředí.“

A pak u Poštulky ihned zvíme, že dotyčný autor vyšel z Vernových nápadů. Což je omyl.
A zmíněný Verne, jak ten je představen? „Nedostatek životních zkušeností se snažil nahradit častým cestováním; projel Evropu, USA i Afriku. Až v roce 1886 prožil něco zajímavého: jeho synovec na něho v pominutí smyslů vystřelil z pistole.“ Takto jsme tedy zasvěcováni a lze jen zírat. Jistěže. Kdo čte o dotyčném spisovateli poprvé v životě, bude spokojen.

A hned v dalším odstavci se poučíme i o tom, co to je utopie.
Sekvence je brilantní, a to nejsem ironický. Rázně sváže Thomase Mora, Orwella i Nabokova. A pak? Přítomnost tohoto „encyklopedického hesla“ v knize je i zdůvodněna. Těmito slovy:

„Takže ani antiutopie asi není literární formou vhodnou pro autora, který chce svůj život ukrýt mimo text.“

Jako zbytečné mudrování mi přijdou rovněž autorovy úvahy na téma, zda je vůbec reálné, že si dosud neproslavení autoři někdy dovolí psát odvážněji o svých osobních zážitcích.

A což o to, to by ještě šlo, ale krajní již bezradností je vklad půlstránkové citace o rozdílu mezi syžetem a fabulí, citace vyňaté a přenesené z Ecovy knihy. A matoucí je zrovna tak nepřípadné vyzdvihování Conana Doyla co vynálezce onoho typu vypravěče, který se prý nezapojuje do děje. Tedy Watsona. Typický vypravěč nezapojený do děje? To Watson rozhodně není a má navíc typičtějšího předchůdce v nepojmenovaném vypravěči klasických detektivek už zmiňovaného pana Poea.

Ani to Poštulkovi nestačilo, i poskytl sám sobě druhý pokus alias spekulaci ohledně Styronovy Sophiiny volby (str. 125). Hledal jen další příklad triku, kdy není vypravěč hrdinou příběhu, a vzpomněl na Styronovo alter ego Stinga. Je to snad třeba komentovat?
Až dětinsky pak působí jeho tvrzení, že milostný trojúhelník ze Sophiiny volby (a zároveň prý i Rothova Eléva) převzali Roth i Styron vcelku plánovitě od Maughama, a to z jeho prózy Veselice (str. 125). A Poštulka si je navíc jist i Maughamovým vlivem na známou Salingerovu povídku o banánových rybičkách a má za to, že se Maughamův hrdina - na rozdíl od hrdiny Salingerova – dozajista nezastřelil z toho důvodu, že Maugham na rozdíl od Salingera nezažil Invazi. Atd. A tak podobně. Ale únosně již je „nahozen“ portrét Bukowského (ač se tu naprosto neodpouští, nakolik jeho alter-ego Chinaski závidí bohatým) a zhruba od strany 200 už nekvalitní portrét žádného klasika nenajdete. S každou stránkou se navíc zlepšuje vše.

Jen začátek románu tedy Poštulka místy odbyl? Asi. A i osobní vzpomínky jsou nadále zajímavé.
Třeba ty na Pavla Juráčka, jehož Deník dostal prý autor k Vánocům 2003. Dva roky doň sice nekoukl, ale kdosi mu pak naštěstí prozradil, že podle slov oné knihy Pavlovi kdysi půjčil peníze. Nezajímavá není ani hned následující vzpomínka na (krvavou) příhodu s Jiřím Kodetem anebo odhalení „záhadné“ koincidenci úmrtí autorova otce s dobytím Měsíce. Ale i Kennedyho vražda „hraje“, a jak Poštulka (očistně) přizná, onen páteční večer zločinu v Dallasu (tamo panovalo poledne) jej přivedl až k úvahám, zda by se taky uměl proslavit vraždou někoho významného.

Není, myslím, sporu o tom, že „sumář“ informací a úvah o psaní (například o problémech s dialogy) působí v románu tak, jako autor chtěl.
Jenže vedle toho působí také tak, jako by chtěl Poštulka glorifikoval vlastní dílo (a ještě se i stačí pochlubit jedničkou od Kundery za filmový scénář Evžena mezi námi). Škoda toho. A nejen toho. On totiž i (jen občasný) fatalismus působí dryáčnicky. „Dokončil jsem tu kapitolu v lednu,“ čteme, „a v březnu si koupil knihu o Leonardu Cohenovi.“ Načež dojde na srovnání momentů obou životů. Cohen v náhlém vnuknutí prchl ze slévárny. Evžen ve vnuknutí napsal první říkanku. Nebo snad text? „Jen Evženova kuchyň nahradila Cohenovu slévárnu,“ zvíme.

„Ostatně i já jsem - jako Max Frisch - dvakrát zažil situaci, kdy se ukázalo, že moje milenka je dcerou mé bývalé přítelkyně,“ zvíme také. Atd. Vážně bylo nutné se takto drát po bok slavnějším? Ano, lidské to je; ale ta skutečně kardinální otázka (nad touto knihou) stojí jinak.

„Jak vyprávět s poutavým osobním zaujetím, aniž bych vzbudil podezření, že chci vyslovovat své vlastní názory a řešit své vlastní problémy?“
ptá se totiž sám Poštulka opakovaně, zatímco by spíš stálo za dotaz, proč by podobné podezření mělo vadit.
A proč by mělo vadit? Literární dílo je kvalitní - anebo není. Podezření, jestli bylo či nebylo sepsáno dle pravdy je zrovna tak irelevantní jako to podezření, zda se nejedná o záznam skutečných autorových osudů.

Ale přes výše nanesené výhrady hnidopicha musím konstatovat jediné. Román to je - a nehledaně fascinující. Asi jako monument. Autor překročil vlastní stín. Tato kniha podle mě bude doceňována teprve postupně. Jako se to přihodilo už řadě zásadních děl.

OBRAŤE LIST A ČTĚTE DÁL... Poštulka Vladimír

You have no rights to post comments