Děti do knihoven. Dejte dětem šanci, aby nebyly hloupé

A+ A A-

Nečekej, až zajde slunce, román Evy Kantůrkové

necekej az zajde clunceJe obětí, nebo je viníkem? Je jeho trest zasloužený? Ublížil rodině, když trval na svých principech? Lze ďábla obelstít? Tyto a další otázky řeší Josef, hlavní hrdina politického románu Evy Kantůrkové, v dopisech určených dceři. V komentářích k nim se dozvídáme více o situacích, postavách a činech v nich zmiňovaných. A také o době od poloviny padesátých do konce osmdesátých let minulého století.

Nečekej, až zajde slunce | Eva Kantůrková | vydal Dauphin, 2011

Ukázka z knihy:

Říkat věci rovnou Josefovi nebránil ostych, jeho krunýř byl propracovanější: jsou přece myšlenky, které ze tebe promluví, stavy a výmluvné boční situace, na které se můžeš odvolat. Svou ženu požádal o ruku tak, že jí nabídl společné bydlení; že je mým přítelem, vyjádřil jednou provždy tím, že mi daroval tepanou stříbrnou krabičku na léky po babičce; a ani Sínince nikdy nepověděl, jak ji má rád, jen vždycky však my si s dcerenkou rozumíme. Zvykli jsme si, že Josef je prostě divný patron a jeho divné patronství jsme chápali tak, že váhá srozumitelně se odkrýt, aby se chránil před možností naběhnout si. Nebyl takový silák, aby unesl ostřejší zklamání, a taky, mezi námi, lidem městským, zůstal tím hochem z venkova, který si velký svět tak zcela neosvojil a pronikal do něj z boku.

Tím ale na nás, své přátele, kladl nárok: a teď, kamarádko, když jsem svou řeč sdostatek zašmodrchal, je na tobě, abys pochopila pravý dosah toho, co právě říkám. Kráčel vedle mě, poklidný a usměvavý, spokojený, že si má s kým své zaujetí sdělit, a mně vědomí toho, co jej muselo obklopovat za hrůzy, když mu jako únik posloužil jakýsi možná zednář, možná zapomenutý alchymista, jemu, s jeho rozumovými možnostmi a kapacitou, stisklo srdce s takovou silou, až jsem musela dvakrát zhluboka nabrat dech, abych slabost překonala.

Knihu měl u sebe, v aktovce, díky níž se podobal úředníkovi po službě, a v níž kromě ponožek, kapesníků, kartáčku na zuby a balíčku zadržených dopisů nebylo nic víc než ta kniha. Když jsem mu ji posílala, víc jako žert než výpomoc v nouzi, hádanku pro jeho přemýšlivou hlavičku, nijak podrobně jsem si ji neprohlédla, text mě zaujal svou výlučností a tím, že je ve francouzštině. Ať se zabaví, pomyslela jsem si. Kniha jako komplikovaná křížovka.

Josef knihu otevřel v chrámu, opřel ji o pultík lavice, chvilku listoval, až našel snímky, které mi chtěl předvést. Nejdřív to byl obrázek sošky Adepta Vědy s nádobou Velkého Díla, umístěné, jak mi přečetl, na patě sloupu v prokázaně alchymistické kuchyni, která se zachovala v jednom starobylém domě v Bourges. Byla to v kameni vytesaná a stylizovaná postavička muže ve frygické čapce, držící v levé ruce posvátnou nádobu pro transformaci hmoty ohněm. A po ní nalistoval Alchymistu, zpodobeného jako ostré zakončení chrliče v chrámu Notre Dame v Paříži. Postava se ostrou konturou odrážela od temného pozadí a působila, už tím přírodním zadáním lapat a odvádět děšťový příval, velice sugestivně. Mohl to být stejně tak padlý anděl jako démon, figura nadlidská.

„Mně se v Notre Dame,“ řekl Josef, „nic tajemného nezjevilo. Leda že chrám je obrovitý, barevná okna mu dodávají skvělé osvětlení a zvuk se v něm mocně rozléhá.“

Seděli jsme v zadní lavici, byli jsme v chrámu sami, bylo tam ticho a chladno, voněly tam zbytky dýmu po spáleném kadidle, a Josef mi překládal odstaveček francouzského textu o znacích posvátné nádoby, určené ve Velkém Díle k hmotným přeměnám, zejména té nejtajemnější, proměně olova ve zlato. Proměně, která se však promítá i do osudu člověka a ožívá v jeho duši.

OBRAŤE LIST A ČTĚTE DÁL... Kantůrková Eva

You have no rights to post comments