Vše, co zlepšuje schopnost přemýšlet, je sebevzdělávání!

A+ A A-

Pozdní čas nastal nám. Syrový příběh a vzpomínky na padesátá léta

pozdni cas nastal namPozdní čas nastal nám je příběh "zdivočelé země" očima ženy, očima milosrdnýma, laskyplnýma i očima plných slz. Příběh ženy, která zažila v mládí krutou kolektivizaci v 50. letech a po pádu totality navštěvuje ve zralém věku rodnou ves. Ožívají tu vzpomínky na řád života na statku, na první lásky, historie starého rodu a objevují se nečekané souvislosti.

Ludmila Klukanová (1936)
členka PEN klubu a Obce spisovatelů, pracovala jako účetní v několika jihlavských podnicích, na počátku 90. let byla redaktorkou v obnovených Jihlavských listech. Dnes žije ve Vyskytné u Jihlavy. Publikovala časopisecky, knižně vydala mimo jiné lyrické prózy Jezírka (1981), Na štítu bylo vytesáno kolo (1984 – vyšlo neúplné), novely Remonta (1986) a Denica (1990), romány První generace města (1990) a Zemský ráj (1996), vyprávění politického vězně z padesátých let Například jeden život (1998), lyrické prózy Zasklené krajiny (2000), knihu povídek Konce kolověku (2001), knihu Jihlava Gustavu Mahlerovi (2000), lyrické texty Věno (2004), výbor Vyvěrání propadání (2006), knihu vyprávění o výtvarnících Páni malíři (2008), soubor pohádek Z pohádkových končin (1993) a básnickou sbírku Slep mi klíč (1990).

Ludmila Klukanová / Pozdní čas nastal nám / vydal Dauphin, 2014

Ukázka z knihy:

Pozdní.

První kost vyhrábl buldozér k poledni. Ale ne, jakoupak kost? Kostičku. Kostřičku, co se hned na vzduchu rozpadala. Jako staré zdi, když je podhrábli, když do nich bourači udeřili.
Kdyby to byl kotlík zlata, nezmizel by lépe a rychleji. Nač sem tahat úřady s jejich mocí a hrabat se týdny, měsíce v tom, co bylo, možná, snad. Dejte pokoj. Chceme stavět, ne se babrat s minulostí.
A pak to přišlo. Vlastně přišla. Protivná ženská. Někdo jí musel dát echo, jinak by nebyla tak neodbytná.
A pak ji kdosi poznal.
Podle čeho?
Podle starých očí? Podle zestárlé tváře? Pomalých pohybů? Hlasu?
Podle toho jak řekla – Zdenek.
„Vrátil se Zdenek Ouroda?“
Patřila tedy sem. Byla odtud. A bylo až nepříjemné, jak ten dům, jak to stavení, teď už bořenisko, obcházela. Jak brala do rukou jeho rozbité kamení, ohmatávala ještě stojící zdi, jak stále dokola chtěla vědět, kdo tu naposled bydlel a kdo předtím a ještě dřív a ještě a ještě.
„Lena Heřmanová! Je to Lena Heřmanová,“ chytla se za bradu Vidlačka, druhou rukou si přikryla ústa.
Co tu chce? divili se ostatní. Nevrátila se, když se všechno převrátilo, nedala o sobě vědět a teď, když konečně z návsi mizí ta ostuda vesnice a postaví si tam Patrik Nevrkla, teď tady bude strašit?
Protivná ženská Lena Heřmanová s Vidlačkou mluvit nechtěla. Ale stály proti sobě. Stály proti sobě bývalé spolužačky, kamarádky. Stály proti sobě dvě sedmdesátnice, jedna městská, druhá stále celým srdcem jezedačka, stály tak, dokud Vidlačka neřekla:
„Zdenek Ourodů přece tenkrát umřel.“
Řekla jí to pomalu a důrazně, jako se mluví s pomatenými. Řekla umřel. Neřekla pověsili ho.
Znělo to lépe. Po té době. Řekla to dobře. Pro ty mladé okolo. Nakonec pravda to byla, tak jako tak.
Byl dávno mrtvý.
Jako by o tom stará Lena slyšela poprvé, trhla sebou a zamířila pod ves, k lesu.
„Je nějaká na hlavu,“ odbyla Vidlačka zvědavce, „stejně odtud nemůže až k večeru, teď jí nic nejede.“

Šla k lesu, byl podzim, brzy bude. Tváří přetrhla tenounké babí léto, vedlo od jedné větve břízy k druhé.
Všechno to tu kolem ní čeká. Stojí. Zaprášená zeleň, nažloutlé listí, vzduch, který věští zachycení se v osinách s jemnými rezavými zoubky. Kolečka pohřbených hodin nadějí. Otáčejí se jí v mozku a budí mihotavé záblesky.
Dějů zadřených v paměti.
„Pánbůh už to tak zařídil, dávno i nynějšek vyjde pro člověka na stejno,“ říkávala babička, „však ve věčnosti je pořád jenom dneska. A člověk je pořád stejný, tenkrát jako teď.“

Snad proto vídávala vladyku Ctibora opřeného o kamennou zídku zahrady? Díval se k domu, k usedlosti.

OBRAŤE LIST A ČTĚTE DÁL... Klukanová Ludmila

Napiš svůj názor

Bezpečnostní kód
Obnovit