Děti do knihoven. Dejte dětem šanci, aby nebyly hloupé

A+ A A-

Prokletí pastýřů z Rohu, historický román z Krkonoš

prokleti pastyru z rohuRomán známého krkonošského autora nám vypraví o zmizelém světě starých horalů, jejich tvrdém životě, lásce, chlapské hrdosti a cti.

Miloš Gerstner pochází z maminčiny strany ze starého rodu z Benecka, sám se narodil ve Vrchlabí (ročník 1915). Nejdříve zde dlouhá léta učiteloval, později pracoval jako etnograf Krkonošského muzea. Na základě vyprávění pamětníků (obzvlášť rád vzpomíná na večery ve staré dřevěné chalupě, kdy jako malý kluk dychtivě naslouchal vyprávění své babičky), vlastních pozorování a pozdějších studií sepsal osobitý krkonošský kalendář. Vrací se v něm ke starým příhodám, obyčejům, oživuje si v mysli tváře dávných rodáků i přírodní výjevy, popisuje pozapomenutá řemesla, přináší recepty střídmé horské kuchyně.

Vezmi, čtenáři, toto dílko jako ódu na ryzí český jazyk, na krásu proměn horské přírody, jakož i na práci lidí, kteří hory obývali a využívali k svému přežití a také jako výčitku těm, kteří je drancovali s vidinou lesku zlata, což v podstatě platí dodnes.

Prokletí pastýřů z Rohu / Miloš Gerstner / vydávaá Dauphin, 2015

Ukázka z knihy:

Jednadvacet let uplynulo. Z malého Jakoubka vyrostl silný Jakub, budoucí dědic pastvin kolem Rohu.
Neměl už sourozence. Otec Jan nehledal ženu, která by mu nahradila matku. S čeledí sekal tvrdou horskou trávu, seno ukládal v seníku Rohu, zakládal i vysoké stohy, v takových zůstávala píce zdravá i několik let, třídil a prodával býčky a jalovice a hrnul do měšců nejen měď a stříbro, ale i nejeden dukát. Mírně se ohnul, šedivěl věkem i starostmi a snad i vědomím křivdy na dávném příteli.
Syn Jakub rostl do výšky a mohutněl jako mladý medvěd. Vše na statku řídil otec Jan, syn Jakub jen s čeledí hlídal stáda a povídal si se sluncem i s mraky, zažertoval s dcerkami pastýřů a s ženičkami vorařů. Možná že by někdy zahřešil, ale věrný čeledín Petr ho hlídal dnem i nocí. Snad věřil v kletbu, která visí nad starým rodem, třeba i trochu žárlil, aby pro lásku k ženě neztratil Jakubovu přízeň.
A pak otec Jan onemocněl. Od zimy již leží na loži umírajících. Mráz mu v zimě spálil ledviny při čekání na lišku. Napuchly mu a zčernaly nohy, neznámo kudy odtékala síla a pak i rozum opustil čelo. Jen neseřazená slova vyráží z úst a oči obrací ve sloup.
Jakub se dnes vrací až z Anenského dolu od staré kořenářky, aby vrátil otci život a sílu. Chvílemi tiskne ruku na široký opasek z kůže, aby se přesvědčil, má-li tam posud divotvornou směs. Žlutavá záře, nesměle tekoucí z okna Rokolovy chaty, posílila dlouhou cestou zemdlené tělo Jakubovo. Vykročil pevněji a tvrdě, až jiskry odlétly od ocelových hrotů bot. Dunivé zvuky větru, odírajícího se o ostré hrany žulových balvanů, provázejí Jakuba na cestě k domovu. Nesmírná křídla letících mraků je chvílemi obestřela svou mlžnou perutí, chvílemi měsíc mu posvítil na úzkou stezku, vinoucí se nízkou klečí do horské samoty. Byla noc, jakých je na Horách mnoho v roce a přece noc zvláštní, noc veliké sudby o životě a smrti. Nahoře ve srubu je muž, jemuž smrt podává nápoj zapomenutí a smíru, a zde tělo jeho těla a duše odkojená jeho duší mu snad nese pozdrav života, slib nového strádání a boje.
Mnoho se nezmění, zemře-li Jan z Rohu. Jakub sám bude vládcem nad horskou salaší a černými slatinami i pestrou pastvinou, jemu budou patřit červenavá stáda skotu, jeho jméno budou do světa vyzvánět kovové zvonce. Dobrým byl pastýřem Jan, dobrým bude i Jakub, neboť nevzroste na skále semeno rostliny z bahna.
Jakub kráčí po cestě vzhůru. Černé obrysy rozlehlého stavení se brzy pozvedly k tmavomodrému nebi, s kterého vítr odehnal mraky. Měsíc osvítil plochou střechu, nahlédl i do hluboké rokle pod usedlostí, která zachránila otci Janovi před lety život, ohrožený sekerou zklamaného Prokopa. Veliká musela být nenávist předků pastýřů z Rohu k lidem, že až zde postavili rodový stan. Na kamennou výspu nad propastí z lesů museli dopravit klády, daleko od lidí chtěli mít své bytí, aby neposkvrnili své duše výkaly důší nečistých, jaké jen tam se rodí, kde vzdáleno je zelenavé nebe a kde horský vítr nemění vydýchaný vzduch. Nehřeší člověk, jsa obklopen krásou, jen v bahně, špíně a zápachu pronáší slova rouhání a rozsévá sémě zloby a zla. Proto jiní byli pastýři z Rohu než lidé v údolích. Velcí, vážní a neoblíbení mezi sedláky z nížin a horníky z dolů, s úctou však branými pastýři a dřevaři z lesů. Neznali soucitu, neznali ani pokoření prosby, za mouku platili sýrem a kůžemi, neznali ani slov díků. Požehnaný byl život jejich, který byl životem prvních lidí.
Jakub se sehnul v nízkých dveřích a temnou síní vešel do světnice. Buková louč mu zamávala v ústrety řeřavým plaménkem, kamna naň dýchla vůní a teplem smrkových třísek. Kostnatá postava se vynořila z tmavého koutu za pecí.
„Neseš?“
To Petr, vdovec a čeledín na Rohu se s nadějí otázal příchozího. Jakub kývl a z opasku vyňal sáček z ovčího měchýře.
„Připrav mi hrnek vřící vody!“
Petr otevřel kovová vrátka pece. Ohnivé mušky rudých záblesků se roztančily po jeho ostře řezané tváři a skočily i na udusanou hlínu podlahy a okopaný trnož starodávného stolu. Velká polena vlhkého dřeva zasyčela v rudé výhni, aby v umírání si naposled připomněla sladký zvuk, kterým jarní vítr budil v jejich lýku touhu růst a plodit. Jakub si zatím odložil klobouk i těžký soukenný plášť a sklonil se nad hrubým ložem. Jan z Rohu spal s otevřenými zraky. Šedé shluky nevyjasněných představ se honily v jeho vysoké lebi, těžká krev neměla síly je osvítit a dáti jim pevnější tvar. Snad usmívala se na něho plavovlasá Katy, již pochoval před lety v rovu ve Svatém Petru. Snad je to jen bílý sloup par, zvedající se v stříbrné noci ze slatin, snad je to obraz laviny, která přervala před lety pásku, poutající k životu jeho tátu. Nevidí Jan a nemyslí, cítí jen strašlivou prázdnotu a strach před neznámem. Ani hlas Jakubův nedoléhá k branám jeho nitra, když vyřizuje mu pozdrav Prokopův. Jen ruka se pohybuje pulsovně, jako by mačkala struky krav. Když duše se propadá, tělo se ještě modlí prací, kterou konalo nejčastěji. Jakub vhodil hrst lístků do vařící vody a osladil černým medem lesních včel. Pak po chvíli teplý nápoj po kapkách vpouštěl do sevřených úst umírajícího. Na slemeni příkrého hřbetu je nyní život jeho otce. Buď skulí se do údolí smrti nebo v důl života. Plní Jakub svou synovskou povinnost, více činit neumí. Bůh požehnej dílu Jana z Rohu, bude-li opět živ, buď milostiv jeho duši, jestliže zemře.
Petr vyměnil louč v kleštích stojanu a na stůl položil chléb a uzený hovězí jazyk.
„Pojď jíst, Jakube! Dlouhá ještě bude noc a zítra bude potřeba síly nám oběma, ať již k plesání či k smutku!“
Těžko polyká Jakub, ale jí přece, neboť slova Petrova jsou závazná a posvěcená zkušeností. Náhle sebou nemocný na lůžku pohnul. Jiskra účastenství se objevila v jeho zřítelnicích, zhluboka zvedla se široká hruď a tichý, dlouhý sten vylétl z úst jako holubice na svobodu puštěná. Jakub zanechal jídla a sklonil se k otcovi. Bylinný odvar podráždil znavené srdce k novému tepu, krev znovu se pohnula v žilách. Jeho dech zasípal, prohloubil se, víčka se zavřela a Jan usnul.
„Bude spát,“ zašeptal Petr a s posvátnou bázní se kradl od lože Janova.
„Dočká-li rána, probudí se posílen. Přeludy mu jen braly sílu, spánek ho zotaví,“ doufal Jakub, který ulehl na lavici u kamen a přikryl se pláštěm. V noci se budil, ale otec spal, až k ránu zase začal blouznit.
Jakub už na nic nečekal. Míně předal starost o otce, Petrovi stáj a vydal se na cestu až do Tmavého Dolu. Všechny věhlasné vědmy mu daly rady, ale Jan z Rohu umíral. Snad tedy pomůže věhlasný doktor Reif. Je to podivín, pacienta nemusí vidět, stačí mu jen troška jeho moče. Jakub jde přes dva horské hřbety, pak se před ním otevře městečko Tmavý Důl. Náměstíčko má půdorys dlaně, domy na ně už házejí předvečerní stín. U kostela je nízký dům, v něm hledají záchranu tátové dětí i synové dědů, tam pracuje doktor Reif. I na Jakuba přišla po dlouhém čekání řada. Podivný doktor. Má vlasy dlouhé jako žena, panenky očí se ztrácejí za širokými obroučkami brýlí. Jakub chce povídat o nemoci svého otce Jana, ale doktor jen kývavým pohybem dlaně si vyžaduje klid. Odlévá narudlou tekutinu do zkumavky, třepe jí, přivádí do varu nad kahancem. Pak teprve se s účastí podívá na Jakuba.
„Tvůj táta je na hranici života a smrti. K té má blíže. Jeho slova nejsou seřazena do srozumitelných sdělení. Snad se srovnají do posledních přání, když mu podáš tento lék.“ Odlévá do úzké lahvičky tekutinu, která na chvíli vrátí otci sílu srozumitelně sdělovat myšlenky. O délce té chvíle nemluvil, jen naznačil, že nebude dlouhá. Stříbrný tolar odmítl.
„Má služba má cenu deseti měďáků. Ten tolar můžeš dát Bohu.“ Jakub doktoru poděkoval tak, jak v dětství děkovával Mikuláši. Odpočítal mince, hlas i ruka se mu třásly. Doktor podivín jen dlaní naznačil, aby uvolnil místo dalšímu, a Jakub, až dosud zvyklý na sílu jména svého otce, odešel. Tolar vložil do pokladničky v kostele a vykročil k domovu. Poprvé ve svém životě poznal člověka, který odmítl křížem označený peníz.
Noc už pokročila, než se sehnul na prahu domova. Kamna zářila ohněm bukových polen, pozdravil ho i pach zrajícího sýra. To byl domov. V něm je i jeho otec. Patří k domovu jako sůl ke chlebu. Zachrání ho čarovný lektvar? Snad lékař pomůže víc než koření.
„Teď tvůj otec už nemluví ani hádankami. Jen na suk v povalu hledí. Snad už tam vidí Boha.“
A pak se dělo něco jako ve snu. Po prvním doušku se nemocný otřásl a jeho zraky se snížily od stropu k ruce, která podávala lék. Po druhém doušku se hluboce nadechl, a když spolkl zbytek léku, najednou promluvil. Jeho slova byla seřazena a byla určena Jakubovi. Pastýř Petr se stal přísežným svědkem odkazu.
„Blahořečím vědě, která otevřela mou mysl v sebe se zavírající.“ Jakub si vetkává do paměti slova otcova, budou pečetí na dědictví starého statku a jeho rodových zvyků. Jan mluví přerývaně, ale i staří kazatelé prokládají svá slova pauzami:
„Mocný byl po staletí rod pastýřů z Rohu. Krev jeho mužů byla horká. Čistá a panenská byla lůna žen, z kterých se rodili synové. Dnes bude uzavřen poslední článek na řetězci mého života. Ty se dnes připojíš k tomu článku svým dechem a snažením a dílo tvé musí být hodno rodu Ducha Hor.“
Kdyby smrt netiskla otcovu dáseň svou pěstí, Jakub by se smál. Nevěřil v báji o Duchu Hor, prapředku rodu pastýřů z Rohu.
Otec Jan se očima opět vrací k povalovému stropu, hledá suk, kterého by se zachytil.
„Střez se ve dvé přetrhnout článek na řetězu rodu, rozlomit pečeť na staré smlouvě, neboť pak bude tvé plémě dračí a vůle Ducha Hor nebude dost silná, aby odvrátila bratrovražednou zbraň.“
Jan z Rohu se odmlčel na věky. Zapálena byla svíce odkazu. Teď ji ponese Jakub po cestě stavěné předky.
Jako večerní soumrak padl na otcovu tvář stín smrti. Jen ruka ještě křečovitě svírá pelest postele, na níž byli počati, rodili se a mřeli pastýři z Rohu.
Pod okny se náhle rozehrály struny citery. To přišel splnit svůj příslib blázen Filip. Petr sejmul ze stěny starý pastýřský roh a otevřel okno. Táhlá melodie trubky se vmísila do kolotavých tónů strun a nesla se k zasněženým štítům hor a padala do údolí oznamujíc, že umírá Jan, pastýř z Rohu.
A ten, k jehož oslavě se rozhučely Hory písní smutku, se naposled usmál. Uvolnil ruku, kterou se držel pelesti postele. Není dobré se vzpírat smrti, když píseň umírajících staví most do neznáma. Šedý stín se mihl na nebi, zakryl i tvář měsíce, to asi Duch Hor si přišel pro svého pravnuka.
Poprvé v životě a i naposled Jakub políbil otce a pak mu zatlačil oči.
OBRAŤE LIST A ČTĚTE DÁL... Gerstner Miloš

You have no rights to post comments