nejstarší čítárny jsou šestnáctileté

A+ A A-

Ze života hmyzu aneb co napsali o své nadčasové hře bratři Čapkové

ze zivota hmyzu capekHra bratří Čapků Ze života hmyzu je svérázným zrcadlem lidské společnosti a vlastně celého bytí na této planetě. Už ve své době naštval příběh Tuláka-myslitele řadu lidí a jak píši bratři Čapkové: "zlomyslný trik se nad očekávání podařil: bezpočet lidí rozpoznal člověka v té pokřivené grotesce a uvědomil si, že je cosi ošklivého, ukrutného a nicotného i tam, kde není zvykem to hledat."

Co napsali o své knize bratři Čapkové?

O této komedii se během její nedlouhé existence napsalo tolik přívětivých i nevlídných slov, že autorům přichází zatěžko ještě něco připojit k tomu matoucímu a mnohohlasému koncertu. Prý je to “úžasná satira na lásku, bohatství a válku”, ale také ”ošklivé, cynické a pesimistické drama, jemuž chybí pravda” (Christian Science Monitor), “hra Jana Křtitele” (Freethinker) a “ukrutný, špinavý kus symbolismu” (Sheffield Daily Telegraph), “otvírač očí frivolních diváků” a “předpotopní podobenství”.

“Zabte je,” napsal o autorech berlínský kritik, zatímco Kerr srdečně zdravil “první pár bratří”, a tak dále. Bylo by příliš obšírné vybírat všechny hrozinky z kritických mazanců upečených doma i jinde.

Nuže k tomu všemu mají autoři nakonec máloco připojiti. Jen v jednom se ohražují: jejich komedie je možná ošklivá, ale není pesimistická.
Jeden americký kritik napsal, že divák této hry se táže, nemá-li si podřezat krk, jeli svět tak špatný, jak se mu zde líčí.
Tedy autoři zapřísahají diváky i čtenáře, aby to nečinili; nebyloť jejich úmyslem podřezávat lidi. Kdo u čerta vás nutí, abyste se ztotožňovali s motýly nebo chrobáky, cvrčky nebo mravenci či jepicemi? Což z faktu, že tito tvorové jsou tu líčeni jako povaleči a sobci, taškáři a požívači, militaristé a paraziti, plyne nutně důsledek, že jsou jimi míněni lidé? Což ukázka, že majetkové, rodinné nebo státní sobectví je titěrné, hmyzí, ukrutné a všivé, snad dokazuje, že všechno lidské je všivé? Což není proti hmyzu postaven aspoň jeden člověk, tulák, tvor, jenž vše vidí, soudí a hledá cestu? Každý divák nebo čtenář mohl sebe sama hledati v bloudícím tulákovi; místo toho – znepokojen nebo pohoršen – domníval se viděti svůj obraz nebo obraz své společnosti v havěti, jež tu byla – pravdaže s vědomou nespravedlivostí – učiněna nositelem některých špatností. A právě tento optický klam je svědectvím, že autoři nepsali svou “ošklivou a cynickou” satiru nadarmo.

Nemínili psáti drama, nýbrž mystérium ve smyslu docela starém a naivním. A jako v středověkém mystériu vystupovala ztělesněná Lakota, Sobectví nebo zase Ctnost, jsou zde jisté mravní pojmy personifikovány hmyzem: prostě pro větší názornost.
Ovšem, Ctnost zde schází; kdyby autoři pustili na scénu dejme tomu včelu jako zosobnění Poslušnosti nebo pavouka jako personifikaci Skromnosti, zdál by se jejich kus asi méně pesimistickým. Že to neudělali, k tomu měli své důvody; zrcadlo, jež nastavili životu, bylo úmyslně a tendenčně křivé a pokřivilo by hubu i nejspanilejší lidské Ctnosti. A hle, zlomyslný trik se nad očekávání podařil: bezpočet lidí rozpoznal člověka v té pokřivené grotesce a uvědomil si, že je cosi ošklivého, ukrutného a nicotného i tam, kde není zvykem to hledat.

Nepsali jsme o lidech ani o havěti polní: psali jsme o jistých špatnostech.
A to, bůhví, není špinavý pesimismus, shledá-li se, že špatnost je něco všivého a mizerného; není to ovšem ani povznášející, ani originální, ale o to tu skutečně nešlo.
A tak měli spíš pravdu ti, kdo tuto komedii nazvali “obnošenou alegorií”. Namouduši je strašně obnošená, tak říkajíc koupená v Židech a ještě obrácená; ale věřte, morálku je těžko hlásat ve smokingu; smokingová morálka by také vypadala podstatně jinak než to, co jsme chtěli lidem říci touto hrou.

Kritik Jan Kopecký o hře napsal:

Byť Čapkové později vyvraceli podobné dalekosáhlé úmysly a omezovali svou kritiku jen na ty, kteří se v onom pokřiveném zrcadle poznají (viz Předmluvu), je nesporné, že tu divadlo usiluje analyzovat ne pouze ten či jiný určitý jev společenský, ne pouze ten či jiný určitý modus lidského soužití, nýbrž míní podrobit kritice a posoudit onu pospolitost samu, její úhrn a celek, její podstatu. Ať to jakkoli předmluvami popírají, metoda svědčí o něčem jiném. Tento pokus obchvátit lidstvo a říci mu do očí pravdu bylo ovšem něco do té doby v domácím dramatu nevídaného, neslýchaného. Tulák-poutník Čapků zjišťuje, že svět je miseria miseriæ, že mu vládne sobectví a pudy a že nikde není vidět světélko rozumu, které by ten zmatek prosvítilo.

A co po sobě zanechal naštvaný Jaroslav Hilbert, (1871 – 1936) – český dramatik a spisovatel, kritik agrárního Venkova?
Ten klade komedii hluboko pod R.U.R. a závěrečnou apostrofu života pokládá za pouhý „nálepek na hru po duchu nepovznášející, ba přitisklou hodně do malosti dolů“. (Venkov 11. 4. 1922.) Později svůj soud ještě zostřil: „Jest to hra člověka silně snižující... Říká se, že jest hořká a poučná – ne, jest pesimistická, nihilistická. Angličané, kteří mají úctu k sobě samým a k hodnotám, které hra napadá, ji odmítli, zralí duchové berlínští učinili totéž. U nás jsme byli bez sebe radostí, že člověk není víc než štěnice, neboť to odpovídalo naší chátrové protináboženskosti, materialismu a národnímu mrskačství... Zíral na vás pohled filosofické ostrosti, ale velmi jednostranný, negativní, nespravedlivý a zlý.“ (Venkov 31. 5. 1932.) Co není zcela zřetelné z hry samé, co nebylo zřetelné z úmyslu inscenátorů, ozřejmilo se hněvem kritika.

Krátké ukázky:

 

TULÁK sedí zamyšlen:
Dost, dost už viděls. Viděls všechny tvory sát jako vši na velkém těle bytí, v strašlivém hladu rozmnožit svůj podíl urvaný druhým. Žít, to značí brát, nu tedy ber i ty. Už dost jsem viděl.

KUKLA křičí:
Místo! místo! já se zrodím, z vězení celý svět osvobodím! Jaká ohromná myšlenka!

TULÁK:
Ta věčná rvačka o své malé já, ta sháňka hltavá, ta hmyzí péče svou vlastní malost zvěčnit ve svém rodu, nechci, už nechci!

1. MRAVENEC: Je mnoho lidí?
TULÁK: Mnoho. Říká se jim páni světa.
2. MRAVENEC: Ha! ha! Páni světa!
1. MRAVENEC: My jsme páni světa.

.....

PEDANT vběhne se síťkou na scénu: Ach, ty krásné exempláře!
TULÁK: Hej, načpak ty motýly chytáte? Nechte je, hrajou si.
PEDANT: Co, cože, hra? Hra je jen úvod k páření.
TULÁK: A co s nimi děláte, když je chytíte?
PEDANT: Cože? Motýl musí být určen, datován a vřazen do sbírky; ale nesetři pelu! Síťka budiž z jemného tkaniva! Motýl buď pozorně usmrcen stisknutím hrudi! A napíchnut na špendlík! A napnut papírovými proužky! Do sbírky uložen řádně vyschlý! Budiž chráněn před prachem a moly! Vlož do skřínky hubku s kyanidem!
TULÁK: A proč to všechno?
PEDANT: Z lásky k přírodě. Člověče, vy nemáte lásku k přírodě! – odbíhá.
TULÁK: Račte odpustit, já že jsem opilý? Račte dovolit, opilý jsem, ale hodný.

Obálku tohoto titulu u Borového vytvořil Ondřej Sekora.

OBRAŤE LIST A ČTĚTE DÁL... Čapek Karel Čapek Josef

Komentáře  

# Majka 2014-03-23
Opravdu dobrá hra. Tulák alias poutník Čapků zjišťuje, že svět je miseria miseriæ, že mu vládne sobectví a pudy a že nikde není vidět světélko rozumu, které by ten zmatek prosvítilo. A při tom není hra vůbec pesimistická.
Citovat