kdo miluje jinakVěříte, že na tuto otázku vám může dát odpovědi i příběh přímo detektivní? Norská spisovatelka Karin Fossumové se o to pokouší a celkem úspěšně ve svém detektivním románu. Na záložce knihy jsem se dozvěděla, že autorka je kritiky označována za královnu norské detektivky. Nevím, zda je přímo královnou, tolik norských detektivek jsem nepřečetla, ale určitě musí být oblíbenou autorkou čtenáři.

Její příběhy jsou jiné, zvláštní, pro někoho možná ani nejsou detektivkami.
Přestože žije na severu, nemůžeme ji zařadit do šuplíku „severský krimiromán“. Alespoň mně to tak připadá. Nenajdeme v ní tolik chladu, podrobností kolem zrůdných zločinů – od mučení po detaily zranění. Karim Fossumová se totiž víc než pátrání a popisu podrobností kolem obětí i činů pachatelů věnuje pečlivé analýze života lidí, žijících na malém městě, jejich trápení i radostem. Její vyšetřovatelé jako kdyby zločin vyšetřovali jen tak mimochodem, oni spíš připomínají přemýšlivé vědce filozofující nad lidskými osudy a člověčím pinožením se.  A přes takovou analýzu jednotlivců docházejí ke kýženému výsledku – odhalení zločinců.

Samozřejmě jsme svědky nechutného zločinu, bez toho nemůže detektivka být.
Hned v počátku manželé Risovi najdou při jedné z pravidelných nedělních procházek mrtvolu chlapce. Chvilku před tím, než oběť naleznou, potkají muže, belhá se ke svému světlému vozu a zdá se být vyděšený, bojácný. Ovšem jejich sestavovaný popis podezřelého se liší. Nakonec dají do kupy celkem ucházející podobu možného pachatele. Samozřejmě vyšetřovatelé si uvědomují, že tento muž mohl také být pouhý turista na procházce, který sice chlapce spatřil, ale z nějakého důvodu se bál upozornit policii. Pátrají po záhadném muži – potřebují jeho svědectví.  Takže jasný případ – mrtvý zneužitý malý chlapec, podezřelá osoba na místě činu, teď jen zjistit, kdo to je a co udělal.

Autorka však nesleduje jenom samotné pátrání policie. Sleduje celkem detailně i vývoj vztahu mladé bezdětné manželské dvojice.
Submisivní žena a alfa samec. Ona ušlápnutá, on středem pozornosti. Vše musí být a je po jeho, výtkám a vzpouře se v jejich soužití prostor nedává. Právě hrůzný nález a vše, co se děje po něm, ukáže jemné Kristině, že její manželství je v troskách, že už si nemůže dál něco namlouvat, že už není proč žít s tímto člověkem, pro kterého ona sama nic neznamená, u kterého mrtvolka chlapce, znásilněného chlapce, vyvolala evidentně pocity podivné euforie. Reinhardt je zločinem doopravdy posedlý. Je nadšen, že je svědek, očitý svědek. Chce si užívat své minuty slávy. Mrtvolu si ještě před příjezdem policie na místě nálezu vyfotografuje, ukazuje ji známým (odporné), pečlivě sleduje postup pátrání, hltá informace v tisku i dalších médiích, snaží se být za každou cenu při tom.

Vedle této sondy do života jednoho manželství stojí příběh osamělého muže, kterého přemohly jeho choutky, dosud bedlivě ukrývané.
Člověka, který živoří na okraji společnosti, od dětství byl psychicky týrán vlastní matkou, bojí se dospělých, líbí se mu děti.  Nepracuje, žije nenápadně v ústraní. Jen v bílém autě jezdí po okolí a sleduje z dáli hrající si kluky. Ale pak potká jednoho drobného na cestě lesem, najednou se nezná, najednou cosi vypluje na povrch a on v jakémsi záchvatu udělá to, co by neměl, co ví, že je špatně. Když už není možnost návratu, prozře a snaží se, aby vše zůstalo utajeno. Daří se mu být neviditelným docela dlouho.
Několik dní po vraždě zmizí další chlapec – ovšem úplně jiného vzezření: velký, věčně se něčím cpoucí kluk, který nemá otce a matka je čerstvě zamilovaná. Je najednou na okraji jejího zájmu.  Má jen školu a chápavého učitele. Je snad únoscem tohoto chlapce stejný pachatel? Podle výpovědi kamarádů ano. Blízko místa, kde byl nezvěstný viděn naposledy, se v tu chvíli prý objevilo bílé auto, stejné, jaké zaznamenali manželé Risovi na parkovišti u jezera.

Pečlivá sonda zdatné fabulátorky nás vede společností – všemi jejími vrstvami. Kdo je viník a kdo oběť?
Zákony mají jasno, ale v nás zůstává pocit, že ne vším jsou vinni ti, co budou odsouzeni. Že někde je něco špatně. Tento empatický vhled do společenství slabých a utiskovaných nese řadu otázek, evokuje odpovědi a vyvolává i pocity bezmoci, studu, že člověk mnohdy radši přivře oči, aby neviděl (i ve skutečnosti).
Skvělý román, výtečně graduovaný, velmi zručně vystavěný. Je to detektivka nebo ne? Rozhodně ano. Přestože vraha známe dřív než oba vyšetřovatelé – Konrád Sejer a Jaco Skarre. nemám, co bych vytkla. Jen radím všem milovníkům Larsonova Milénia – tady nejde o zdrcující akční a strhující čtení. Norská spisovatelka spíš poklidně sonduje a nechává na nás, jakým tempem palčivé příběhy zkonzumujeme.

Kdo miluje jinak / Autor:  Karin Fossumová / Překladatel: Daniela Mrázová
Vydalo nakladatelství:  Host, 2014 / www.hostbrno.cz

Detektivky, krimi – nové knihy

Jedna vražda stačí. Napínavá detektivka na jedno nadechnutí Ivany Hutařové

Matyldu Pekárkovou s její malou fenkou Dorotkou vyslaly děti na podzimní dovolenou na Istrii – maminka jde do důchodu, tak ať s...

Zlá žena je napínavý thriler s překvapivou pointou z Barcelony roku 1911

Zlá žena je historický román Marka Pastora, který zpracovává události, jež se odehrály na počátku minulého století v Barc...

Hrůzná vláda žen. Napínavá detektivka z poválečného Londýna

Mám slabost pro příběhy, ve kterých si autor hraje s představou, že fiktivní postava doopravdy žije. Sherlock Holmes je dokona...

Mirákl – politická detektivka Josefa Škvoreckého z let 1949 až 1970

Vynikající ironický román Josefa Škvoreckého Mirákl vznikal v letech 1969–1972 a byl vydán v roce 1972 v torontském nakladat...

Vysoké okno a detektivky Chandlera, jedinečné bonmoty a napínavé čtení

Detektivku moc nečtu, ale Chandlera kdykoliv. Proč? Pro jeho neopakovatelný humor a jedinečné slovní hříčky, které někdo sro...

Inspirující myšlenky...

Dokážeme jíst maso jedině proto, že nemyslíme na to, jak je to kruté a hříšné. Existuje mnoho zločinů, které jsou dílem člověka a jejichž zlo plyne z opuštění zvyků, obyčejů a tradic. Ale krutost mezi ně nepatří. Je to smrtelný hřích a nepřipouští žádné argumenty ani racionalizace. Jen jestliže nedovolíme svým srdcím, aby ztvrdla, vyvarují se krutosti a vždy budou jasně slyšitelná. Ale my dovolujeme, aby se v nás bezstarostně zahnízdila krutost – a ten, kdo se liší, se nám zdá divný... Jestliže umlčujeme své city i přesto, že pociťujeme lítost, jen proto, abychom dělali to, co druzí, a parazitovali na životě, urážíme všechno, co je v nás dobré. Rozhodl jsem se jít vegetariánskou cestou.
Rabíndranáth Thákur