kerouac rukopis

Román Na cestě přinesl Jacku Kerouacovi  nesmírné opojení ze slávy, finanční zajištění a nakonec smrt z alkoholismu. Způsob psaní byl na svou dobu jednoznačně novátorský, jak po stránce obsahové, tak formální a proto oslovil především mládež, toužící po vzoru a jiném životě, než žili jejich rodiče. Vyznění a závěry z knihy však naznačují něco, čeho si málokdo všimne.

Hlavní osou románu jsou osudy několika "věčných cestovatelů", kteří stále někam putují.

Při tom putování se dosti detailně dovídáme nejen o krajině, ale i dění té doby. Oba dva hlavní hrdinové knihy Sal Paradise (odvozeno z sad paradise - smutný ráj) a Dean Moriarty se snaží žít podle vlastních představ a údajně se tak brání konzumnímu způsobu života. Svým chováním a jednáním však paradoxně vytvářejí jen jiný uniformní dav. Aby prožili svůj život naplno, používají drogy v domnění, že tento způsob uvolnění jim přinese osvobození od pozemského trápení.
Oba však často pociťují bezvýchodnost takového života, (zvláště po ránu))) který je sice opakem toho konzumního, ale výsledek je skoro totožný. A tak se z románu vyklube standardní klišé o touze člověka po lepším a šťastnějším životě, kniha o cestě, která nikam nevede.

Při čtení knihy se nabízejí dvě základní otázky. Skrývá kniha budhistickou pravdu o tom, že život v tomto iluzorním světě je jen utrpením a vlastním smyslem života je jen věčné hledání nebo naznačuje, že při hledání smyslu našeho bytí se musíme oprostit od své animálnosti a umělě nabuzených vjemů? 
Kupodivu odpověď v knize nenalezneme a tak vyznění pro mnoho mladých je jen pochybná euforie a naděje, že pomocí drog a všelikého sexování je možné učinit život blaženým na zemi. Jak snadné tomu uvěřit. Důkaz, že lidské pudy hrají v našem životě mnohem větší roli, než schopnost myslet.
Možná si mnozí řeknete, nic nového pod sluncem. Ano, nic nového, pořád je to stejné. Tisíce let ...

Beatnické prostředí, o kterém tak básní všichni Neználci, docela trefně charakterizoval rocker Henry Rollins...

Marihuana je nejvýznamnější kalifornskou plodinou a alkohol je nejen veřejně prodáván, ale i glorifikován! Je to životní styl. Je to vášeň, závislost. Pomalu ubíjí, ničí vnitřní orgány. Nenávidím alkohol. Nenávidím cigarety. Marjánku a drogy také. Mám na ně vlastní názor. Nenávidím to všechno. Ale nebudu ti vyrážet sklenici z ruky. Jo, když lidi mají v sobě marjánku, nefungujou! Henry Rollins, Rozhovory

Myslím si, že tato kniha mohla být napsána mnohem lépe, kdyby ji Keruacovi nediktoval Duch svatý. Díky tomu Kerouac skoro nepříčetně trval na tom, aby se v knize nezměnila jediná věta, písmenko nebo čárka. A to ke škodě knihy. Tato historka svědčí buď o velkém obchodním talentu autora nebo o jeho lehce schizofrení mysli, ovlivněnou drogami a alkoholem. Každopádně román Na cestě přinesl Jacku Kerouacovi nesmírné opojení ze slávy, finanční zajištění a nakonec smrt z alkoholismu.

on the road kerouac jack

Kerouac začal knihu psát na základě zážitků své cesty napříč USA v prosinci 1946 z New Yorku na západní pobřeží, kde se chtěl dát najmout na nákladní loď. Ale v tom okamžiku vstoupil do jeho života Neal Cassady, se kterým během dalších tří let až do léta 1950 podnikl řadu dalších cestovatelských exkurzí napříč Amerikou až do Mexika.
Ze společných hovorů s Nealem Cassadym, Allenem Ginsbergem a William Burroughsem si vytvořil řadu poznámek, ze kterých pak vznikla první verzi románu, jež se mu však zdála příliš standardní.
Východiskem pro novou formu, jež by lépe charakterizovala jeho záměr napsat opravdický beatnický román, se mu stal legendární čtyřiceti stránkový dopis Cassadyho, známý jako dopis Joan Andersonové, jež byl napsán v jediné nepřerušované větě. A to byla Kerouacova skutečná inspirace, která rozhodla o formě.

Jack Kerouac psal svou knihu tři týdny na roli papíru. Bylo tomu tak proto, aby  nepřerušil tok svých myšlenek.  To je bezesporu dobrý nápad, který funguje v USA dodnes. Mediální prezentace knihy tak zcela zastiňuje její obsah.

Ale ať je pravda kdekoliv, ve své době byla kniha pro mladou generaci generálním návodem, jak změnit svůj život, jak se úspěšně zbouřit proti společenskému a nudnému klišé. A o pár let později se román stal jednou z biblí hnutí Hippies. Ano těch Hippies, kteří později v 90 letech jezdili do Řecka vzpomínat na staré dobré časy a platili kreditkami jak diví.

kerouac400_2.jpg
Jack Kerouac čte ze své knihy - autor fota se hledá (???)


Česky knížka vyšla 4x, poprvé v Odeonu v 1978, naposledy u Arga v 1997, vždy v překladu Jiřího Joska.
Kniha se stala svého času biblí mladé generace Američanů a k její celosvětové proslulosti ji o více než deset let později pomohlo hnutí Hippies.

Ukázka z knihy:

»Dean, Marylou a Ed Dunkel si to hnali podél Colfaxu a dál do volné krajiny přes široké kansaské pláně. Dostihla je zběsilá sněhová bouře. V noci přes Missouri musel Dean řídit s hlavou zabalenou do šály a vystrčenou okýnkem z auta a s Iyžařskými brýlemi na očích, ve kterých vypadal jako mnich mžourající do letopisů sněhu; na skle byla totiž dvoucentimetrová vrstva ledu. Projížděl rodným krajem svých předků, a bylo mu to fuk. K ránu dostalo auto smyk na zledovatělém kopci a skončilo v příkopu. Pomohl jim nějaký farmář. Pak nalítli jednomu stopaři, který jim slíbil dolar, když ho vezmou do Memphisu. V Memphisu zašel domů, hrabal se po bytě, že hledá peníze, mezitím se opil a nakonec řekl, že nemůže nic najít. Pokračovali dál přes Tennessee a po tom maléru se všichni tvářili kysele. Celou cestu to Dean řezal skoro stopadesátkou, ale teď musel zpomalit na stabilní stodesítku, jinak by se jim utrhl motor a odsvištěl dolů po svahu. Zima byla v plném proudu a oni přejížděli přes Great Smoky Mountains. Když dorazili před bráchův barák, měli za sebou celých třicet hodin bez jídla - když ovšem nepočítám bonbóny a sýrové oplatky.

Teď to do sebe jen házeli a Dean se sendvičem v ruce stál před obrovským gramofonem a poslouchal desku s divokým bopem, kterou jsem nedávno koupil; jmenovalo se to "Hon" a Dexter Gordon s Wardellem Grayem se na tom vodvazovali před ječícím obecenstvem, které tomu ještě dodávalo, prostě rachot. Jižanští příbuzní koukali jeden na druhýho a v údivu kroutili hlavama. "Co to má ten Sal za kamarády?" ptali se mého bráchy, který byl v rozpacích, jak odpovědět. Jižani nemají ani trochu smysl pro bláznovství, alespoň ne pro bláznovství toho druhu, jaké představoval Dean. Jenže ten si jich prostě nevšímal. Deanova potrhlost rozkvetla do podivuhodných barev. To mi ovšem došlo, až když jsme vypálili ven, Dean, Ed, Marylou a já, zas trochu protočit hudsona, a když jsme byli konečně sami a mohli mluvit, o čem jsme chtěli. Dean popadnul volant, pomalu se sunul na dvojku a dumal, nakonec patrně na něco přišel, dupnul na to a auťák se rozjel na plný pecky vstříc jeho bláznivým nápadům.

"Takže hele, bando," řekl a mnul si pěstí nos a přitom se skláněl a zkoušel ruční brzdu a natahoval se k přihrádce pro cigarety a vrtěl se sem a tam a to všecko za jízdy. "Teď se prostě musíme rozhodnout, co podniknem příští tejden. Věc je vážná. Sakra!" Strhnul to, aby nevrazil do káry tažené mulou. Na kozlíku seděl černoch a klátil se ze strany na stranu. "No hele!" zařičel Dean. "Ten je. Koukni na něj! A jakou má duši - tak, děti, teď všeho dost a myslete na jeho duši." A zpomalíl, abysme se mohli otočit a koukat na toho starýho jazzboye, jak vláčí světem svůj stesk. "Že jo, že je sladkej; ruku bych si nechal useknout, kdybych moh vědět, co má v hlavě. Vylízt si tam k němu a zeptat se toho chudáka starýho, co si myslí o šunce a letošním tuřínu. Že nevíš, že jsem jednou dělal na farmě v Arkansasu, celej rok, Salouši, když mi bylo jedenáct. To byla děsná rachota, jednou jsem musel stáhnout mrtvou kobylu. V Arkansasu jsem nebyl od vánoc třiačtyřicátýho, pět let, tehdá nás tam s Benem Gavinem honil ňákej chlápek s pistolí, kterýmu jsme chtěli lohnout auto. To ti říkám jenom proto, že vím, co je to Jih. Že to znám, chci říct, že to žeru; znám Jih skrznaskrz - baštil jsem ty dopisy, cos mi psalo Jihu, fakt že jo. Ano, ano," řekl do vytracena a nakonec zmlknul. A hned zas rozbušil auťák na stodvacítku a nahrbil se nad volantem. Zíral upřeně před sebe, Marylou se něžně usmívala.

Tak tohle byl nový a hotový Dean, Dean, který už vyzrál k dospělosti. Bože můj, říkal jsem si, ten se ale změnil. Zuřivost mu sálala z očí, když mluvilo věcech, které nesnášel; a rázem měl zas oči plné radosti, když se v něm najednou rozhostilo štěstí; každý jeho sval mu cukal po životě a pohybu. "Jó, kamaráde, kdybych ti to měl všecko vyprávět," řekl a šťouchnul do mě, "ale budem si prostě muset najít čas - Co je s Carlem? Půjdeme se všichni podívat za Carlem, to je první věc, co zejtra uděláme, drahouškové. Hele, Marylou, potřebujem ňákej chleba a maso na zejtřek na cestu. Kolik máš peněz, Sale? Všecky ty krámy dáme dozadu, teda ten nábytek, a namačkáme se všichni pěkně dopředu a budem si vyprávět a pofrčíme do New Yorku. Vedle mě si sedne Marylou, že jo, prdelinko, pak Sal, a u okna bude Ed, vazoun Ed, aby na nás nefoukalo, takže tentokrát ten kabát dostane on. A pak všichni vypálíme za sladkým životem, protože teď je ta pravá chvíle, teď hned a nikdy jindy, jasný?" Zuřivě se drbal na bradě, strhnu 1 auto doleva a předjel tři náklaďáky a hnal se do centra Testamentu. Koulel očima na všechny strany, a aniž hnul hlavou, viděl všechno v okruhu sto osmdesáti stupňů kolem sebe. Lup! hned našel místo na zaparko vání a už jsme stáli. Vyskočil z auta a hnal se jako cvok k nádraží.

Táhli jsme se za ním jako ovce. U stánku koupil cigarety. Pohyboval se teď jako naprostej šílenec. Zdálo se, že všechno dělá najednou; kroutí hlavou nahoru dolů, ze strany na stranu, migá sem a tam svýma mocnýma prackama, popochází, posedává, dává nohu přes nohu a zase zpátky, vstává, mne si dlaně, drbe se v rozkroku, popotahuje si kalhoty, napruží se a řekne: "Jo!" a vytřeští oči a zírá na všechny strany a celou tu dobu mi přitom buší do žeber a mluví a mluví a mluví.

Beletrie světová – nové knihy

Měsíční pahorek v dlani, fascinující příběh z francouzské Provence

Největší předností Boscova románu Měsíční pahorek v dlani je nesmírně bohatý jazyk, který čtenáře úplně pohltí.

Edgar Allan Poe. Černý kocour a jiné hororové povídky

Mistr a průkopník hororových příběhů E.A.Poe představuje to nejlepší ze své tvorby. Dokonale napsané příběhy doprovází vyjímečné ilustrace předního argentinského malíře Luise Scafatiho. "Nežádám, abyste uvěřili tomuto šílenému a zároveň...

Nepřítel podle Remarqua. Mistrovské povídky o zrůdnosti válek a nesmyslného zabíjení

Na povídky, které napsal Erich Maria Remarque stačí kniha o 80 stranách. Přesto v nich autor dokázal říct téměř všechno o nesmyslnosti válek. Mistrovské povídky poukazují nejen na zběsilost lidského...

Gončarov – Zbytečný Oblomov – Lišnyj čelověk

Oblomov, nejznámější dílo Ivana Alexandroviče Gončarova (1812 – 1891), podle kterého natočil vynikající film Nikita Michalkov, ale také vzniklo mnoho divadelních her. Dodnes je kniha pomyslné špičce literárního kulturního dědictví.

Edgard Allan Poe. V mistrově stínu jsou jeho nejlepší povídky s poznámkami Kinga a dalších

Jako zakladatele detektivního žánru ho uznávají všichni jeho následovníci. Je řeč o Edgardu Allanu Poeovi, který se vydává ještě po 200 letech v nákladech, o kterých se českým autorům jenom...

Beránek. Sundala jsem Ježíše z kříže, abych ho vrátila lidem, píše autorka

Kniha, která by měla být doporučenou četbou pro všechny kněze a věřící. Zvláště v dnešní době. Popisuje hluboce lidský příběh o hledání pravdy, o smyslu života a integrity jedince ve...

Čistý. Millerův bestseller, pařížské drama z nejrevolučnější epochy lidstva

Román Andrewa Millera Čistý (Pure) získal britskou literární cenu Costa za knihu roku 2011. Kniha je nepochybně brilantní historický román, který je situován do Francie 18. století, v době Velké...

Inspirující myšlenky...

Jsou lidé, kteří jsou vězni svého postavení. Neexistují kladní nebo záporní. Je jen špatně udělaná společnost, která ve výsledku upřednostňuje darebáky. Myslím, že dnes je velmi těžké najít hodně bohaté lidi, kteří by nebyli podvodníky. Odsouzení části obyvatelstva musí předcházet reforma společnosti. Jsem fascinován tím, že žijeme v době, kdy jsme přítomni krachu komunismu a kapitalismu současně. Kapitalismus vypadá zdravě, není to ale pravda. Vede ke katastrofě. Komunismus také směřoval ke katastrofě, i když jiné. Je tedy nevyhnutelné a naléhavé, abychom si našli jinou formu společnosti. Jakou, to nevím. Nejsem věštec, ale cítím to. Myslím, že důvod, proč veřejnost odpovídá na naše výzvy s tak velkým zápalem je to, co lidé zmateně cítí: že mají dost této společenské formy s jejími politickýmistranami, které se mezi sebou perou, ale všechny dělají totéž a všechny lžou. Lidé toho nutně musí mít dost.
Jacques-Yves Cousteau /1910 – 1997)