Děti do knihoven. Dejte dětem šanci, aby nebyly hloupé

A+ A A-

Režisér Václav Vorlíček a spisovatelé s kterými spolupracoval na svých filmech

vorlicek macourek
Václav Vorlíček a Miloš Macourek

První spisovatel, s kterým nedávno zesnulý Václav Vorlíček (3. 6. 1930-5. 2. 2019) pomyslně spolupracoval, byl „sám“ Jindřich Šimon Baar (1869-1925). Stalo se v roce 1954 a objektem zájmu mladého režiséra byl tehdy ctěný román Paní komisarka. Šance na delší stopáž nicméně na FAMU nebyla, i vznikl pouhý „kraťas“, jehož kvality dodnes povyšuje herecký výkon Františka Kováříka v roli učitele Eisenhuta.
Vlastenecký pedagog a jeho choť očekávají až do večera posilu, která má přijít do školy, a stáli by věru o vlastence. Mají štěstí. Jenže stačí to? A co když nebude nový pomocník dobrým učitelem zpěvu? Ale i zde je starost zbytečná, vždyť manželé před sebou mají i prvotřídního houslistu.

Dalším českým autorem, s nímž Vorlíček vytvořil tým, byl básník Josef Brukner (1932-2015).
Napsali spolu detektivku, u níž už titul Případ Lupínek naznačuje, že je určena dětem. Premiéru měla 7. 4. 1961 a lze ji doporučit taky všem těm zvědavcům, kteří se chtějí podívat, jak to tenkrát vypadalo v zoologické zahradě v Troji. Dětští loutkáři ve filmu nadšeně chystají hru o výletu na Měsíc, nicméně marionety zmizí. Kam, to by nebylo fér prozrazovat, nicméně Brukner se jako mistr šarád zrovna nevytáhl a Václav Březina udělil ve svém Lexikonu českého filmu snímku pouhých 20%.

Vynechejme nyní něco balastu a rádi podejme ruku spisovateli Alexandru Klimentovi (1929-2017) s jeho prvotinou Marie (1960).
Tato ceněná novela, dnes už neprávem poněkud pozapomenutá, se stala roku 1964 předlohou stejnojmenného Vorlíčkova filmu, přičemž zručný Kliment dodal i scénář, který Vorlíček doladil. 7. srpna proběhla premiéra. Titulní hrdinka je matkou v domácnosti a její muž - představovaný Ijou Rackem - pracuje v továrně. Ve vztahu k Marii ovšem ochladne. Má milenku. Marie před tím zavírá oči a je nešťastna z rozkližování domácnosti. Mají dvě děti, ale je konec s nedělními výlety a společnými návštěvami biografu. A potom se Mariin manžel úplně odstěhuje, což ona před synem a dcerou kamufluje jako služební cestu. Do jisté míry otevřený konec hraje pak hru se zájmem nového muže o Marii. Ten vozí ji i děti na výlety, ale nabídku k sňatku žena odmítá, staví se na vlastní nohy a nastupuje do práce. Za důkladnější rozbor by však stálo i ještě dnes, co všechno z přímo „vyšívané“ Klimentovy novely film nepostihl, a zmiňovaný lexikon to vyjádřil dokonce katovsky. Deseti procenty celkového hodnocení.

vorlicek-zdenek

Po tomto neúspěchu podle všeho Václav Vorlíček pochopil, že realistický film pro něj cestou nebude. I kdyby ale k tomu závěru nedošel sám, jak se tvrdí v knize Pane, vy jste režisér (2017), osud se již postaral o jeho setkání s geniálním Milošem Macourkem (1926-2002).
Tento pozoruhodný spisovatel už měl ledacos za sebou a teď vymyslil vědeckofantastickou komedii Kdo chce zabít Jessii? (premiéra 26. 8. 1966), která se původně jmenovala Tajemství žluté komety. A dá se říct, že tak Československo možná rázem vynašlo nový subžánr. Jen to ještě nevědělo. I přizvání Káji Saudka se ukázalo jako další šťastný krok a film sklízí úspěch dodnes. Podíl na tom má i ústřední herecké trio Dana Medřická, Jiří Sovák a Olga Schoberová, ale nepochybně i Macourkův a Vorlíčkův scénář. Ve své době se vymykal hlavně tím, že do našeho světa vstoupily hned tři komiksové postavy. A je pravda, že komiks u nás tehdy takřka neexistoval, ale nepochybně žil v povědomí, takže to nevadilo. Macourek a Vorlíček tím poprvé zjistili, že parodovat lze i to, co za železnou oponou není, a to prostě proto, že diváci nejsou hloupí.
Upřímně řečeno však zde Macourek ještě plně nezazářil. Nad jeho až příliš snovým scénářem by určitě bylo možné dlouze debatovat. Bez problémů tu udělal Supermana zápornou figurou a některé zvraty působí dojmem až přílišné náhodnosti nebo zaměnitelnosti za zvraty jiné. Kdybychom si pak odmyslili trikově-animovanou složku včetně bublin, nezůstalo by zas tolik.

Na dalším Vorlíčkově filmu se s Macourkem podílel zkušený Oldřich Daněk (1927-2000) a výsledek je nepochybně lepší.
Tentokrát jde o parodii na u nás rovněž málo známé bondovky. Opět využitý herec Jiří Sovák tu je do jisté míry českým inspektorem Clouseauem, když má part obyčejného účetního, kterému je svěřena mise extrémního významu. Nejen, že tou misí proklouzne, ale uspěje. Je povýšen. - Z filmu obzvlášť utkví momenty s užitím nukleární zbraně v kufříku a poněkud morbidní scéna s likvidací osazenstva plaveckého bazénu elektrickým proudem. Datum premiéry 28. 4. 1967 ovšem přesně odpovídalo časům maximální uvolněnosti ve společnosti, kdy se opravdu zdálo, že brzy bude i v socialistickém táboře povoleno vše. I vysoké napětí, černá komedie v biografu pak určitě.

Méně známý následující film Kaktus, bomba, letadlo (1969) napsal Roman Ráž (*1935) a jde o jakousi českou pulp fiction.
V hlavních rolích odvedli únosné výkony Jaroslav Marvan a Eliška Balzerová. Ale snímek má kratší stopáž a je určen pro televizi. Lze ho chápat i jako pokus o zjištění, zda „by to šlo i bez Macourka“. Mělo se ukázat, že nikoli.

A následovala už klasická fantaskní komedie „Pane, vy jste vdova!“ (premiéra 15. 1. 1971). Ovšem v ní opět nesměl chybět Jiří Sovák, ale partu se zas dočkala také Olga Schoberová. Film víc táhne Iva Janžurová v roli její herecké kolegyně. Jestliže ovšem přidělil Václav Březina této fantasmagorii ve svém lexikonu 90%, je to jen další doklad toho, že jsou Březinova hodnocení víc než subjektivní. Ale co právě tomuto filmu vlastně chybí - s výjimkou toho, že je málo cílený na dětského diváka -, je skutečně otázkou pro důkladnější analýzu.

frankova knihy

Lepší je asi následující Dívka na koštěti, kde se na scénáři s Macourkem podílela spisovatelka Hermína Franková (*1928).

Tato komedie skutečně disponuje tahem na bránu i přehršlí nápadů. Jak už bylo vícekrát řečeno, v mnohém také předběhla Harry Pottera. Je přitom velmi působivé, když tu humor občas přechází do hororu. Tak například motivem hlavy oddělené od těla, podobně jako ve známém Běljajevově příběhu o profesoru Dowellovi. Je to stěží zapomenutelný film a názory se jistě mohou různit, ale možná teprve jím stanuli tvůrci M + V na parketě, které se pak s úspěchem drželi patnáct let.

Vynecháme-li opět několik Vorlíčkových méně významných režií, jsme u filmu Tři oříšky pro Popelku. Ten měl sice původně režírovat Jiří Menzel, ale Vorlíček jej určitě nezkazil. Jistěže i díky skvělému scénáři Františka Pavlíčka.
Bylo by nejspíš nošením dříví do lesa rozebírat zde i tuto pohádku, o které dokonce existuje samostatná knižní publikace, a dumat například nad přínosem Karla Gotta, (dabovaného) Pavla Trávníčka či sněhu. Jednu z klíčových melodií nazpívala až daleko později nešťastná Iveta Bartošová, ale podstatnější samozřejmě je, nakolik Pavlíček přeonačil charaktery z původní pohádky Boženy Němcové. Kdož ví, jak by se výsledek líbil jí, a kdo ví, jak Andersenovi.

Roku 1975 (premiéra v březnu) se pak Macourek a Vorlíček vrátili adaptací knihy Petra Markova (*1945) Jak utopit doktora Mráčka.
Je to film, který uchopil téma vltavských vodníků, a tak říkajíc je vyždímal, a to i ve stylu Karla Michala. Ovšem bez jeho zadumání. Film má spád a pomohly mu výkony Miloše Kopeckého či Jaromíra Hanzlíka, jistěže i Libuše Šafránkové. Nikdy špatný není ani Vladimír Menšík (už i v Oříšcích) a jen Jiřího Hrzána lze litovat, když mu je useknuta noha kosou. A právě tento styl ne úplně korektního humoru lze asi připsat na vrub Macourkův, tak jako i erotický podtext dotyčné taškařice. Nu, ale ani Petru Markovovi neberme, co jeho jest.

Následovalo několik snímků, které lze označit jako úlitbu době. Jeden z nich napsal i Stanislav Rudolf (*16. února 1932)
Jmenuje se Přikázaný směr jízdy (1977). Je překvapivě kvalitní a má výtečné obsazení. Hanzlík a Menšík se tu do sebe snad takřka zamilovali. Tak to minimálně působí.

Po pohádce Jak se budí princezny, již zde netřeba komentovat, přišla další svérázná komedie. A tentokrát „na text“ Františka Ringo Čecha Což takhle dát si špenát. Film opět vymyslil Miloš Macourek, ale když si odmyslíme trio Menšík, Sovák a Janžurová v hlavních rolích, kupodivu mnoho nezbude. Je to sci-fi, ano, ale krajně neškodná. Ani děti to nakonec nemuselo zcela zaujmout.

Následující Vorlíčkova spolupráce s odjinud osvědčeným Jiřím Brdečkou (1917-1982) na snímku Princ a Večernice (1978) je zrovna tak na diskusi.
Jen Menšík a Šafránková tuto adaptaci lidové pohádky O Měsíčníku, Slunečníku a Větrníku zachránit nemohli – a zde bych s Březinovými 50% klidně souhlasil.

Nato Vorlíček a Macourek s Němci v zády obrátili zájem definitivně k televizi a začíná éra Arabely (1980).
Netřeba jistě připomínat, že úvodní řada seriálu byla poněkud lepší než to, co následovalo po převratu jako přídavek. A původní seriál je navíc nutno hodnotit v kontextu tehdejší televizní produkce. Není sporu, že vynikl. Ale dívat se na něj lze i dnes. A zdaleka nemusíte být dítětem.

Následovaly další úlitby, ale neřadil bych mezi ně adaptaci Plzákova scénáře Byt je vykraden, maminko (1983).

Na Arabelu pak navázal spinn-of Rumburak s Jiřím Lábusem, jehož sestřihem vznikl roku 1984 také film. Jde o typický případ, kdy hrdina napsaný spíš jako padouch získá tolik sympatií, až mu záhy je věnována vlastní série. Té dost pomohla herecká účast půvabné Evy Jeníčkové. Už z roku 1983 ovšem pochází další Macourkův seriál Létající Čestmír, který zůstává do jisté míry nedoceněn. Je fakticky lepší než Arabela i s Rumburakem dohromady, jen si toho jaksi nikdo dost nevšiml. Snad bylo tenkrát už přemacourkováno? Připomeňme také, že jednu z hlavních rolí tu má Žaneta Fuchsová (*1972).

Podle scénáře Václava Nývlta (1930-1999) natočil roku 1985 Vorlíček fantastickou komedii Já nejsem já s Petrem Nárožným a Oldřichem Kaiserem.
V už zmíněném lexikomnu má ten film jen 20%, avšak za vidění rozhodně stojí. Je ovšem realita, že pod vlivem následujícího seriálu Křeček v noční košili (1987) na něj zapomenete. Právě v Křečkovi se Macourek a Vorlíček spojili naposled a vytvořili dílo, které je možná ještě lepší než Létající Čestmír. Obzvlášť slovenský herec Július Satinský je v této science fiction nezapomenutelný. Byla to bohužel také labutí píseň autorské dvojice M + V.

Roku 1995 natočil ovšem Václav Vorlíček ještě zajímavou adaptaci Golema Eduarda Petišky (1924-1987) a téhož roku příznačně adaptoval hned dvě povídky Karla Michala (1932-1984) z Bubáků pro všední den. Je to sice „jen“ televizní projekt, ale ne špatný. Karel Michal si rozhodně Vorlíčkovu režii zasloužil; zvlášť když se zamyslíme na „michalovským“ charakterem mnoha předchozích Macourkových příběhů.

Další tři Macourkovi pohádky režírované opět Václavem Vorlíčkem nebudu zde komentovat, ale zatracení hodny patrně nejsou.
Totéž už bohužel nelze říct o filmu Mach, Šebestová a kouzelné sluchátko (2001), kde byli původně kreslení hrdinové nahrazeni živými herci. Vznikla pouhá kuriozita. A obdobnou kuriozitou je i „pokračování“ Dívky na koštěti s titulem Saxána a Lexikon kouzel (2011); ale nic to samozřejmě nemění na podstatném Vorlíčkově přínosu české komedii. Současně o něm lze říct, že byl schopný rutinér, který vytěžil Miloše Macourka.

Současně je nutné dodat, že patrně nebyl ve správném čase v naší zemi takřka žádný jiný režisér, který by se právě Macourkových (ale nejen jeho, jak jsme viděli) scénářů zhostit natolik čile a originálně.
S výjimkou dvou. Jindřicha Poláka (Zítra vstanu a opařím se čajem) a Oldřicha Lipského. A právě filmy Oldřicha Lipského podle Macourkových scénářů (Čtyři vraždy stačí, drahoušku; Šest medvědů s Cibulkou) jsou nakonec zřejmě i lepší než ty Vorlíčkovy.

You have no rights to post comments