vondruska epistoly o elitach

Někomu se to může zdát i nepochopitelné, ale Vlastimil Vondruška prodal přes milion tři sta tisíc knih. Vedle šedesáti (většinou historických) románů napsal několika her a na dvacet knih populárně-naučných, mezi které se řadí kontroverzní Breviář populární anarchie (2017) a loni poprvé vydané Epištoly o elitách a lidu.

S výjimkou Apendixu ve čtyřech kapitolách Totální vymývání mozků, Hlas lidu už není hlasem božím, Kladivo na dezinformátory a Zatím jsme tolerantní, kacíře ještě neupalujeme (původně publikovaných v říjnu 2015 až únoru 2017 v Mladé frontě DNES) je jádrem svazku pětapadesát Esejů o elitách, v nichž se autor pokusil zanalyzovat odvěkou lidskou potřebu zbožštit si „neomylného“ panovníka, v nichž hledá háčky ve „firemní“ metodě řízení států, v nichž vnímá spíše skepticky konce politických slibů, v nichž věru nemá iluzí o vztahu politik-četba, ale ani o vztahu politik-politolog.

Vlastimil Vondruška upozorňuje, nakolik často stačí zvládnout cizí jazyk (či dva jazyky), aby politickou kariéru udělal i skutečný „padouch“, a po svém mapuje nedozírnou nedohledatelnost plnění slibů v této oblasti. Probírá také specifický styl mlžení a lhaní, sekvence z dějin byrokracie, karatelství a kazatelství v rolích nástrojů moci.

Nijak výrazně se ovšem neopírá do tisku. Ale v kapitole Lasswellova teorie krize mediálních elit připomene ve skutečně extrémní zkratce H. D. Lasswella, který ve dvacátých letech dvacátého století začínal jako analyzátor psychologického vedení válek, aby upozornil, nakolik se vliv některých elit upevňuje zcela cílenou mediální komunikací.
Není sporu, že H. D. Lasswell také obhajoval koncepci mediálního determinismu, kdy společnost ovlivňuje teprve mediální interpretace událostí. Moc médií přirovnal tento politolog k moci, který má roztok vstřikovaný člověku do žil. Jeho vliv jsme nuceni akceptovat stejně jako média, i když nesouhlasíme, a některé elity mohou tímhle prostřednictvím šířit nepravdy. Lasswell také snad až příliš odvážně kladl rovnítko mezi demokracii a propagandu a zastával názor, že elity mají přímo „povinnost“ vést lid, který pak rozhoduje zdánlivě podle svých představ, ale reálně podle přání elit.

V těchto sekvencích se aktuální Vondruškova kniha blíží beletrizovaným rešerším a jakési učebnici.
Zajímavý pak jistě je i autorův náhled na „prubířský kámen“ českého dějepisectví, a totiž husitství, přičemž náhled je okamžitě následován „výkladem“ Vítězného února. Jistěže ne levicovým, ale zjednodušeným. Vondruška se dále pokouší specifikovat i pojem disident a také ví o „Negativismu disidentství“.

Druhou ze dvou klíčových částí svazku je Teorie elit v běhu času.
Tento díl knihy se zaobírá církevní i světskou koncepcí „trojího lidu“, středověkým pojetím rovnosti, machiavellismem, utopiemi (které neuznávaly elity), utopickým socialismem, Karlem Marxem jako „pokryteckým anarchistou“, Friedrichem Nietzschem jako homosexuálem (v podstatě), nacismem, mystikou germánství a rasovou teorií elit, Popperovou „otevřenou společností“ a stručně i celou řadou složitějších koncepcí pohledu na modernitu. Probrány jsou tak i Paretovy „instinktivní“ elity, Moscovy elity, Michelsova „železná“ oligarchie a celý strukturální funkcionalismus ve svém vývoji.

Knihu pak uzavírá „Růženec“ jedenadvaceti glos o údajné i skutečné demagogii, držení zbraní, násilí veřejném i domácím, ideologické zaslepenosti, hnutí Me Too.
(Vondruška je poněkud banálně srovnává s dávnou explozí sopky Krakatoa), o multikulturalismu (jak autor upozorňuje, i při střetu „pouhých“ kultur vítězí ta silnější) či o opozici (podle něj to není pojistka demokracie, ale bezpracného politického života politiků).

Zatímco v úvodu Vlastimil Vondruška zkratkovitě a nepřesně píše, že elity jsou vždy živeny lidem, v prvním z dílů své knihy pojem ELITA přece rozebere důkladněji, aby poukázal i na pseudoelity.

V nejkratším druhém díle Elity dříve a dnes zabrousí až do středověku, který jako vždy adoruje, ale velmi brzy se přenáší ke zcela aktuálnímu pojetí elit. Aplikace některých historických modů na aktuální dění nicméně zcela nefunguje a Vondruškův pohled na současný svět má jistě hodně do sebe, ale je v mnoha případech na diskusi.

Vlastimil Vondruška: Epištoly o elitách a lidu. Autorská spolupráce Alena Vondrušková. Grafická úprava Marcela Réblová, Doksy. Vydala Moravská Bastei MOBA. Brno 2018. 264 stran

Ukázka:

Proměny našich elit.

Chápání elit u nás se za posledních třicet let významně změnilo. V době socialismu byla podle oficiální ideologie domácí společnost na rozdíl od té kapitalistické prosta elitářství. Považovat se za elitu byla maloburžoazní úchylka. Všichni jsme si rovni. Ovšem jak říkával lidový humor, někteří si jsou rovnější. I když tedy elita ideologicky neexistovala, byla komunistická strana předvojem světového proletariátu, a tak de facto elitou byla. Podle toho se chovali někteří její členové, ale především funkcionáři, příslušníci byrokracie a represivních složek. To bylo samozřejmě trnem v oku zbytku společnosti.

A jak už to tak u nás bývá, základem české revolty byl Švejk a lidový humor. Na téma komunistů a elit vznikaly desítky stovky vtipů. Tady je jeden z nich: „Duch Gustáva Husáka se po sto letech vrátí na zem a je zvědavý, jak na něj pamatuje historie. Chodí po ulicích, vyptává se, ale nikdo si na jeho jméno nevzpomíná. Nakonec zajde do knihovny, otevře encyklopedii u písmene H a tam čte: Gustáv Husák – nevýznamný politik éry Karla Gotta.“

Po roce 1989 se nějakou dobu neřešilo, kdo je a není příslušníkem elit. Společnost se dělila mnohem jednodušeji na ty spravedlivé a morálně čisté na jedné straně a na bývalé komunisty a estébáky na straně druhé. To se přiživovalo třeba vydáním Cibulkových seznamů či lustračním zákonem, protože podobné dělení společnosti bylo politicky výhodné.

Prvním zlomem bylo rozštěpení havlovského Občanského fóra, z něhož v roce 1991 vyvedl Václav Klaus tu pragmatičtější část a založil Občanskou demokratickou stranu. Původně jednotná postrevoluční společnost „morálně čistých“ se začala politicky a rovněž společensky diverzifikovat. K tomu přistoupily vlivy ekonomické – restituenti získali majetky, v kuponové privatizaci zbohatli většinou šíbři (často z tábora bývalých komunistů), padly vytunelované banky, začala se likvidovat zemědělská družstva a přicházely nadnárodní firmy, které postupně zadusily nadšení tisíců malých podnikatelů.
Jak říká Mika Waltari v Egypťanu Sinuhetovi: „Nic se vlastně nezměnilo, bohatí dál bohatli a chudí chudli. To vše změnilo pohled společnosti na to, co je a není elita. Objektivně, ale i v očích lidí.

Majetek už člověka nediskvalifikoval, navzdory postkomunistickým řečem stoupenců socialismu (včetně toho tzv. demokratického) a odborářů, že podnikatelé šmahem kradou. Růst úřadů formoval nové byrokratické elity. K tomu nutno připočítat specifický český fenomén, jímž je neukojená skupina stoupenců Václava Havla, která si dělá morální právo rozhodovat o tom, co je správné, i když ztratila faktickou politickou moc. Stejně tak se začaly mezi elity drát mluvčí aktivistů a nátlakových neziskových organizací, zastupujících často jen sebe a několik kamarádů. Dále komentátoři, novináři a stále narůstající počet politologů z nepřehledného množství fakult a ústavů. A samozřejmě politici, neboť za politika se dnes považuje každý, kdo má nějakou funkci.

Stále více se rozevíraly nůžky mezi tím, co je opravdová elita a co pouhá pseudoelita. Celý tenhle proces zkomplikoval ještě vstup do Evropské unie, díky němuž se vnímání elit zkombinovalo s tlakem „bruselské vrchnosti“, podle něhož je pro nás rozhodující beztvaré evropanství místo struktur národních. Elitami jsou v první řadě „noví evropští páni“. Možná trochu přeháním, ale ono to tak podle dikce politiků a části médií opravdu vypadá. Jenže přesně tohle jsou do praxe uvedené sociologické modely jednání, které popisuji v jiné části této knihy. V tomto ohledu je však náš rybník menší, než aby se do něj vešly všechny elitní ryby. A tak se hádáme. Ale hlavně, elity se hádají mezi sebou.