Děti do knihoven. Dejte dětem šanci, aby nebyly hloupé

A+ A A-

Pohádky, horory, strach, násilí v knihách pro děti. Primitivní obchod s dětskými city

deti nasili zombie

Před několika lety jsem se dočetl, že státní agentura CzechTourism zkoumala, jaký je nejsilnější motivační stimul turistů pro cestu do Ruska. První byl alkohol, pak architektura a třetí pohádky. Dá se říct, že chcete-li dostat do svého kraje turisty, nabídněte jim pohádku. Pohádkové kraje jsou ale i v Česku. Máme Valašské království, Ladův kraj, Pohádkové Hrusice, Pohádkové království, Jičín, město pohádky atd.


Každá pohádka je smyšlený příběh, ve kterém se objeví nadpřirozené jevy či bytosti, kladný a záporný hrdina, několik mrtvol a nakonec dobro zvítězí nad zlem.  To je velmi důležité zvláště dnes, kdy heslo na české vlajce "Pravda vítězí" se změnilo na "Pravda vyděsí".
Forma pohádky existuje několik set let, ale ve formě mýtů, bájí a pověstí existovala od nepaměti. Jejich vliv na lidské myšlení je neuvěřitelně silný, protože naplňují nejzákladnější lidské touhy po lásce a pravdě, nepobuřují a jsou většinou lehce pochopitelné.

Pohádky jsou také zdrojem negativních emocí, zvláště v oblastech, kde náboženství ovlivňuje politickou moc
Existuje arabská pohádka Ptáček, ve kterém si dívka začne uvědomovat svoji zamilovanost do sličného junáka. Příběh, kdy žena je v lásce iniciativní se v arabském světě stal problémem a ministr školství palestinského vládní hnutí Hamas, Násir Šajr nechal pro jistotu stáhnout všech 44 příběhů Knihy národních pohádek z roku 1989. Byl prý plné sexuálních výrazů, které jsou proti víře.

Další zajímavý příběh se odehrál v New-Yorkské knihovně, kde museli stáhnout z dětského oddělení útlou knížečku o dvou samečcích tučňáků, kteří vychovávají svá mláďata. Kniha se jmenuje "And Tango Makes Three" a je to povídání o skutečném příběhu dvou samčích tučňáků Roya a Sila ze ZOO v New Yorku. A proč knihu stáhli? Protože kniha prý nabádá děti k homosexuálnímu chování a to není v souladu s učením církve, které operují na americkém území, na kterém ještě dnes americký prezident radí Bohu, aby žehnal Americe a kde exisztují školy, který zavrhují Darwinismus a nevyučují ho. Mládě totiž vychovával pár dvou samčích tučňáků, což je v přírodě ne zcela výjimečný jev.

Podobně dopadla i kniha Pullmana. Jeho The Good Man Jesus and the Scoundrel Christ (2010) vypráví pohádkový příběh křesťanské postavy Ježíše, který se poněkud vymyká biblickému pohledu tak, jak ho prosazuje katolická církev. Vzhledem k jeho popularitě netřeba ani zdůrazňovat, jak kniha pobouřila zejména ředitele Vatikánu, papeže.

Pohádky jsou také tvrdě atakovány za rasismus.
Zkuste dnes v českém prostředí napsat do pohádky skovo cikán a uvidíte, jak se v médiích téměř okamžitě zviditelní zmocněnkyně pro lidská práva nebo jiný orgán. Velmi špatně dopadl Kocour v botách, neboť: "Milé děti, ti lidé byli cikáni!" napsal Josef Lada na konci jednoho kocouřího dobrodružství a děly se neuvěřitelně hloupé věci. Romský aktivista Václav Miko podal stížnost ministryni školství Miloslavě Kopicové, že Ladův kocour Mikeš je politicky nekorektní, a tudíž by neměl být používán jako učební pomůcka. Věřím, že pokud by se takovým názorům poskytl prostor k diskusi, byl by zakázaný nakonec i Lada, jako propagátor rasismu. A co např. Karel Čapek se svým "žlutým chlapcem" ve Velké kočičí pohádce?

K soudu se dokonce dostali  Čmelda s Brumlou z večerníčku Příběhy včelích medvídků. 
Soudní znalci museli prověřovat píseň, “Bílá ,bílá, bílá, komu by se nelíbila,“ protože byla zařazena na výběrové CD Zdeňka Plisky, jenž je sympatizantem Národního odporu.

A jak to vypadá, když se politická korektnost vymkne kontrole?
Nová verze známé pohádky o Popelce ze studia Disneye zbourala v Americe mýtus a pohádku rasově promíchala. Popelka i kmotřička jsou černosšky, princ Asijec. K tomu se ještě pozměnil děj. Popelka je utlačovaná za svou barvu kůže. Tak to je už jak u blbců na dvorku....

Vzbuzování strachu a násilí v pohádkách
Původně byly klasické pohádky určeny spíš dospělým a tak jsou v nich dodnes prvky násilí, víceméně odrážející stav své doby. To platí skoro pro všechny pohádky. Počínaje těmi nejhororovějšími bratří Grimmů, Erbena. Niceméně vraždy a násilí jsou i v pohádkách Němcové, Andersena a dalších. Jen si připomeňme starou německou pohádku Červenou Karkulku. Zaživa vlkem sežraná babička i Karkulka a sám vlk je nakonec zaživa rozpárán myslivcem. Ať už strach v pohádce byl jakkoliv silný, vždy pohádka vedla k silnému vítězství dobra nad zlem nebo rozumu nad hloupostí.

Přesto většina nakladatelů považuje horor a násilí v pohádkách za normální. Prachy jsou prachy.
„Dítě se potřebuje bát, považuje to za výzvu, za opravdový test psychických sil. Přežít hororovou četbu je pro něj někdy větším vybitím, než třeba sport,“ řekl kdysi redaktor z dětského vydavatelství Albatros, kteří hororů vydávají možná nejvíc. Například kýč jako je Požíračka mrtvol švédského spisovatele Ulfa Panmelfelta. V knize děti určitě zaujme napínavý příběh o holčičce, které spadne do rakve žvýkačka. Když ji vyloví a začne znovu žvýkat, zjistí, že kouše mrtvolné oko, přičemž žvýkačka je v očním důlku. Pro některé redaktory Albatrosu je to ale normální čtení.

Podobným způsobem "zabodovala" překladatelka Sylvie Pýchová, když přeložila pohádku Perraulta O Palečkovi, (Ottovo nakladatelství, 2004)
kde používá věty jako: „Uprostřed noci vešel do pokoje poslepu obr a v ruce držel velký nůž. Zkontroloval čepce a… bez zaváhání podřízl… své dcery! Pak si šel zase lehnout." K tomu snad není ani co dodat, pokud víme, že kniha je určena dětem.

horory pro deti knihy
Čtyři mimořádně stupidní horory pro děti z Albatrosu, Fragmentu, Mladé Fronty a Joty dětem nekupujte, chcete-li, aby byly normální... To vám poradí každý slušný psycholog.

Negativní vliv hororů na chování dětí je evidentní

Někteří dětští psychologové si myslí, že děti, které žijí ve sterilním rodinném  prostředí prostě mají zájem zkoumat rozsah lidského strachu, a tudíž je to úplně normální. Jiní zkušení psychologové varují, že děti v současné přijímají násilí a strach z něho každodenně ze všech médií v neobyčejné reálné brutalitě. Proto jim násilí, smrt, vraždy, stříkající krev nepřijde jako nic nepatřičného, stejně jako dětem před 200 lety. Je tady ale rozdíl.
Násilí na rozdíl od minulosti je víceméně přijímáno virtuálně, a ne v každodenním životě. Bodnout nebo zmáčknout spoušť se pro mnoho děti stává spíš hrou s absencí morálních zábran a soucitu k lidskému životu. Jednoduše proto, že citová výchova není v žádném případě součástí brutální hry, zprávy, hororu... a často ji postrádají ve vlastní rodině.

Formování současného světa mediálním násilím a vybuzováním strachu mezi určitými skupinami lidí se objevuje ve všech literárních dílech, moderní pohádky nevyjímaje. Autoři i nakladatelé často nedoceňují důsledky hororových knih pro děti a v touze po úspěchu, jsou schopni předložit dětem cokoliv.
Dnes většina autorů přichází z velmi realistickým ztvárněním pohádek a často v nich chybí i morální ponaučení, které je pro pohádky typické a ještě častěji se dá těžko určit komu jsou pohádky vlastně určeny. Zda dětem nebo dospělým. Z pohádek se někdy stávají obyčejné krvavé horory, které mají přímý nebo nepřímý dopad na psychiku dětí.


Je bez diskusí, a každý slušný psycholog vám řekne, že formování citové výchovy v dětství se odráží po celý dospělý život jedince.
Pokud dítě vyrůstá v prostředí agresivního chování, které je chápano jako normální, může se lehce stát, že v dospělosti se podle toho budou reálně chovat a rozhodovat. Zabíjení a mučení mohou později lehce pochopit jako normu. Proč například velitel koncentračního tábora nechápal svoje odsouzení za vraždy statisíců lidí. Vždyť přece dobře a kvalitně plnil svoji práci, ke které byl od malička vychováván. To je extrémní příklad, kdy naučené schéma z dětství formuje životní postoje, kde absence soucitu je nahrazována smyslem pro pořádek a řád.

Přesto, že smrt je součástí většiny pohádek, paradoxně se většina společností vlastní smrti bojí. Děsí nás, nemluvíme o ní, ale na druhé straně jsou média plné krve, násilí, válek v přímém přenosu, brutálních slovních ataků na lidskou psychiku.
Je neuvěřitelné, s jakým relativním klidem je to přijímano. Zřejmě je to proto, že násilí je chápáno jako virtualita, nikoliv uchopitelná skutečnost. A to dokonce i ve zprávách. K tomu se přidružuje samozřejmě fakt, že média ví, že vybuzovaní násilí a strachu přitáhne větší pozornost diváků a čtenářů, bez ohledu na vzdělání. Jen lidé samostatně myslící, jsou schopni rozeznat neuvěřitelné množství hnusu, které média a mnozí novináři kolem sebe záměrně šíří. 

Nelze proto zabránit, aby děti tuto skutečnost nevnímaly. Lze je ale dobře nasměrovat i pomocí těchto každodeních zkušeností.
Smysluplná výchova není záležitost drilu a jasně stanovených schémat chování, jak tomu bylo ve školách ještě před 50 lety, ale je postavena na neustálé a rozumné diskusi, kde rodič už není neomylná autorita, ale rádce, který jim představuje život ve vší kráse i hloupé hrůze, kde nechybí soucit a smysl pro práci ve prospěch celku.
Pokud je ale výchova v rodině nedostatečná nebo jednosměrná, pokud děti nenácházejí ve svém okolí, škole, v literatuře patřičné kladné vzory, mohou velmi lehce převzít násilné vzorce chování, které se stanou dominantnější formou jejich vlastního chování.

Vaše názory  

# Petr
Politická korektnost v nahlížení na výběr knih pro děti, kde jediný nebo absolutně hlavní cíl je zisk, je rovněž stupidita jako každodenní hraní her. Co je ale hodně špatný, je mediální názor, že takové projevy společnosti neublíží, ale naopak ji rozvíjí.
# Miška
Díky. Perfektní článek, který by měli číst rodičům na začátku školního roku.
# Janka
Ve vzdělaných domácnostech rodiče dohlížejí na sledování televize a omezují ho; starají se o to, aby jejich potomstvo uspokojovalo potřeby své fantazie nejprve z knih. Teprve poté, co čtení přestane být námahou a stane se výlučně potěšením, lze povolit obrazovku. Pokud to člověk nedodrží, zůstane čtení po celý život něčím obtížným. Kdo takto vyroste, později už čte jedině to, co nezbytně musí, a to ještě nerad.
Dieter Schwanitz (1940-2004) / Vzdělanost jako živý dialog s minulostí
# Jarmila
Pokud je ale výchova v rodině nedostatečná nebo jednosměrná, pokud děti nenácházejí ve svém okolí, škole, v literatuře patřičné kladné vzory, mohou velmi lehce převzít násilné vzorce chování, které se stanou dominantnější formou jejich vlastního chování.
# Miloš
Přesně tak Jarmilo
# Pavla
Světové kino a televize dnes ukazují hotové instrukce, jak se má vraždit, krást, znásilňovat a organizovat atentáty. Žádné řečičky psychologů mě nemohou přesvědčit, že agrese v médiích nemá vliv na agresi v životě. Dobré "mladé" literatury jsem si nevšiml. Možná, že jsou současní umělci neschopní a nebo považují všechno pěkné a moudré za rozebrané. Úpadek kultury a umění mě velice trápí... Andrzej Wajda a profesor Geremek mě pozvali na konferenci o tom, jak zachránit polskou kulturu, ale já jsem tam nejel, protože kulturu nelze zachránit žvaněním... Stanislw Lem
# Pavlína
Vzpomínám si na knihu O Palečkovi, kterou napsal Charles Perrault a přeložila ji neskonale nevhodným způsobem Silvie Pýchová. Překladatelka se možná snažila co nejlépe se přiblížit soriginálu, ale v totmo případě naprosto selhala redakce nakladatelství, která knihu určila malým dětem. Naprosté lajdáctví aneprofesionalita je v knize vidět na každém kroku: Posuďte sami: „Uprostřed noci vešel do pokoje poslepu obr a v ruce držel velký nůž. Zkontroloval čepce a… bez zaváhání podřízl… své dcery! Pak si šel zase lehnout (Perrault, 2004, s. 7). Možná podle redaktorů je to skutečně kniha pro děti a v tomto případě by bylo gtřeba na takové lidi podat trestní oznámení.
# Luboš
Pravda, je to šílený a velmi neprofesinální překlad. Slova jako velký nůž“ a bez
zaváhání podřízl své dcery nepatří do dětské literatury, to by mohla paní překladatelka znát a pokud ne, tak dětem moc nerozumí.
# JAn
ono je to chba hlavně redakce Ottova nakladatelství, že takový překlad pustila.
# Vit Kouba
Jenom pohádky pomalu ztrácejí zájem čtenářů, naopak zprávy v novinách stárnou velmi rychle, čas je tedy spravedlivým soudcem, on určuje jak zde vše dlouho bude existovat. Proč pohádky tak pomalu ztrácejí zájem čtenářů to je jednoduché, pohádky jsou daleko vzdálené od reality a tak nepodléhají tolik stárnutí, kdežto zprávy v novinách nebo v televizi, jsou velmi blízké realitě a tak rychle stárnou, a tím ztrácejí hodnotu. Zákony jsou daleko vzdálené od reality, a tak se mnoho nemění, v přírodě je tomu ale jinak, zde se zákony mění podle situace, protože zde nejsou pevně vyhlášené zákony, a každý si zde zákony sám upravuje podle sebe, a jsme u jádra problému naší kulturní civilizace, ve snaze aby se mnohé neměnilo, se vzdalujeme od reality, a unikáme do moderních pohádek, které vyhlašujeme za svaté a správné. Realitou je, že veliké násilně manipuluje s malým, a tam kde je rovnost, tam je i boj, který by měl rozhodnout o tom, co je veliké a co je malé, volba prezidenta je boj, ve kterém veliký zločinec porazí malé zločince, a získá funkci prezidenta ve vládě, která je zločineckou organizací, která zle zachází s lidmi, co poctivě zde pro vládu pracují. Každý člověk se narodí jako zločinec, a zlo nekonáme tehdy, pokud jsme v situaci, kdy je páchání zla pro nás velmi nevýhodné, jakmile se situace ale změní, tak se z hodného sluhy stane rychle zlý pán.
# Milena
Jestli vás udivuje, jak může čtrnáctileté dítě střelit svého vrstevníka do hlavy ... a pak jít domů na večeři, pak vězte, že to není otázka dne, týdne nebo měsíce. Chce to léta příprav, abyste byli ochotni spáchat vraždu... z knihy Pěst - pálka - nůž - pistole: osobní historie násilí v Americe" Geoffrey Canada
# Anna Králová
Ano, četla jsem také názory tzv. redaktorů. Pokud si vzpomínám, tak nejvíc mě škokoval pan Ondřej Muller z Albatrosu se svou teorii o neškodnosti hororové pohádky nebo knihy pro děti. Obávám se, že pan redaktor se vyjadřil k tématu asi jako kozel k pěstování petržele. Citlivější děti na přemíru televizního násilí mohou totiž reagovat velkou úzkostí, přeceňováním reálného nebezpečí a nepřiměřeným strachem o sebe a své blízké. Což se může zobrazit nejen v jejich dětství, ale následky si mohou nést po celý život. Byla bych proto ráda, aby se redaktoři, kteří nemají tušení o čem mluví, příště takovým tématlům vyhnuli a nešířili poplašnou zoprávu mezi veřejností, že horro u dětí je normální.
# Jan Kaplan
Pohádka se odehrává prakticky vždy v neurčité době dávné minulosti – zatímco hrdinové akčních filmů prožívají své příběhy téměř výhradně v současnosti či blízké nebo vzdálené budoucnosti. Což je věc pro odlišení kategorií pohádek a akčních filmů zcela prvořadá. Když dítě poslouchá děsivý pohádkový příběh, dostává se mu ujištění, že to je cosi, co bylo za dávných časů – a spolu s tím i útěchy, že dnes mu již nic nehrozí. U akčních filmů je to ale přesně naopak: divák je jimi deptán, neboť
se mu dostává ujištění, že to je cosi, co jej nebo jeho děti neodvratně čeká. V tom spočívá morální bída tohoto žánru.
# Milena
Podle mého názoru by děti do tří, možná až do pěti let neměly televizi sledovat vůbec. Jejich mozek není schopen informace z televize dobře zpracovat. To, že mají násilné pořady přímý vliv na chování, prokazuje řada studií (i když existuje i řada dobře zaplacených kontrastudií, které prokazují opak). Moje zkušenost říká, že kde je geneticky vhodný terén či kde jsou díry ve výchově, tam mají násilnické pořady negativní účinek. Děti je napodobují. (František Koukolík)
# Guest
G. K. Chesterton ve své novele “Napoleon z Notting Hillu” píše: „Nevěřte nikomu, kdo vám tvrdí, že lidé věřili a čekali na pohádky, protože byli hloupí. Naopak, byli to lidé moudří, až nechutně moudří – natolik moudří, než aby věřili a čekali, že k životu jim postačí jen jíst, spát, pracovat a souložit.” A v tom je celý problém: televize coby vizuální médium začala degradovat pohádky na pouhé akční příběhy – a vice versa: akční příběhy začala vydávat za (neškodné) pohádky.
# Majka
Faktem je, že spousta redaktorů nejsou ani redaktoři. Čert ví, co jsou, takže nemají žádnou úctu ke knihám pro děti a nemají ani potuchy o nějakém moralním kodexu redaktora. Navíc jim jde jen o zisk a peníze, takže je jim to úplně volný. Bohužel takoví lidé jsou i ve velkých a renomovaných nakladelstvích jako Albatros, Knižní klub, a podobně. Trend je všeobecný, redaktor už není vážené povolání, je jen otročina pro vydělávání peněz.
# Milan
Přesně tak. Nejde o to, zda vydávat dětem horory nebo ne, ale jakým zodpovědným způsobem budeme přistupovat k formě takových knih. Pokud je dáme na roven dílům, kde tečou potoky krve a lítají hlavy vzduchem, kde dopodrobna je pospána hrůza a děs, aby přesně takový stav zažívaly i děti, pak je na pováženou, jestli na takové redaktory by se nemělo podat trestní oznámení z úmyslného narušování mravní výchovy mládeže. Už jen proto, aby nakladatelé so dali pozor na přijímaní uchýlů a psychopatů do svých redakcí.
# Majka
Je to tvrdý, ale souhlasím.
# Majka
Před sto lety žili lidé v jiných podmínkách. Děti byli od mala atakovány daleko větší životní surovostí než dnes. Podle mne záleží u strašidelných knih hodně na formě než obsahu. Pokud takové knihy budou pěstovat v dětech zcela konkrétní návody vražd, asociálního chování u postav, které děti obdivují, pak nečekejme, že takové děti v dospělosti se budou chovat jinak. Cynismus a násilí se pak stává standardem a ovlivňuje to jejich rodinné i profesní chování víc než jsme si schopni připustit.
# Honza
V hororech nebo strašidelných pohádkách a pověstech to není. Některé děti skutečně vyžadují příběhy, u kterých se mohou bát, a jiné se jim zas vyhýbají. To ovšem neznamená, že z těch, které se bát chtějí, vyrostou nenormální jedinci. Naštěstí jsme různí. Je to jen o míře vkusu, o jazyku vyprávění a je zde stále ten dospělý, který své dítě zná a možná proto někdy ty knížky filtruje. Na starých jarmarcích se vyprávěli různé srdceryvné příběhy s obrázky a jak byli tito vypravěči oblíbení. Původní pohádky nejsou vůbec uhlazené a jemné, odchovanci různých úprav Němcové a Erbena dejte pokoj!
# Karel Polesný
Pane Hermane, moc dobrý článek, málo se takové věci uveřejňují. Díky
# Milan
Lidé jsou otupělí přílivem špatných zpráv ala Nova a spol, kde násilí se podsouvá jako normální jev ve společnosti. Lidé časem nejen otupí, ale ti hloupí i tomu věří a mají proto tendenci vychovávat v tomto směru i své děti. Pokud takové zprávy šíří bulvární plátky jako IDnes, Lidovky apod, prosím, o pokleslé a prodejné úrovni redaktorů mám již svoje mínění, ale pokud podobný marasmus propagují i redaktoři dětských knih, pak je v naší společnosti opravdu něco shnilého a lidé by se měli tomu postavit, dokud jen čas. Podobná atmosféra mezi lidmi pak často vede k názorům jež vyvolávají válku, chaos a neštěstí celým generacím.
# Jana Horáková
Důležitější než obsah hororové knihy je její forma. Každý známe „starou dobrou“ pohádku „O červené Karkulce“, kde vlk sežral nejen babičku,
ale i Karkulku. Tuto pohádku, ve které se vyskytuje fyzické násilí nám již od útlého věku vyprávěli rodiče a jim zase jejich rodiče. Nikdo z dětí však neutrpěl žádnou újmu, když ji slyšel. Ani to nikoho nemotivovalo k tomu, aby si hrál např. na vlka a (když to hodně zveličím) pojídal své spolužáky. Nikdo netrpěl úzkostí a nebudil se v noci kvůli tomu, že se mu zdají hororové sny. Maximálně mělo takové dítě respekt z vlka a nešlo by samo do lesa. V moderních hororech tomu už tak zdaleka není. Knihy pro děti se přibližují formě, která je známá z tv medií a filmů. Objevují se prvky syrového popisu a dopodrobna popisovaného násilí. Pokud dítě často čte takové knihy, je pravděpodobné, že stejný model chování převezme i toto dítě, poněvadž to považuje za normální. Děti pak násilné vzorce chování uplatňují ve svém životě i ve vztahu k vrstevníkům a jak bylo v článku správně poznamená, ovlivňuje to jejich celý život jak v pracpvní sféře, tak pv rodině.
# Pavel
Knihy ovlivňují citovou výchovu dětí často z velkou silou. Děti, kteří s oblibou čtou hororové filmy budou omezeni na soucitu a bude se u nich projevovat dravost, násilné řešení problémů jak v zaměstnání, tak v rodině. No Klausově představě o světu to zřejmě vyhovuje, ale slušným lidem by to lhostejné být nemělo. Preoto i horor v dětských knihách se musí předkládat dětem uvážlivě a s patřičným přístupem vzhledem k jejich věku a schopnosti myslet.
# Pavel Měrka
Hororové knihy pro děti do 12 let jsou lákavé, mají punc zakázaného zboží a proto se dobře prodávají. Bohužel tomu pozlátku podlehlo hodně dobrých autorů, včetně paní Březinové, Goldflam, Braunové, apod.,kteří takové knihy podporují nebo je dokonce píši. Ta hloupost a nevědomost nebo vědomost pro peníze je smutný jev v naší literatuře pro děti.
# Líba
myslím, že jen nesmírně hloupí a nevzdělaní lidé mohou tvrdit, že hororová kniha pro děti je normální jev a že dokonce děti po ní touží. Pokud chceme mít v hudoucnu normální společnost, bylo by třeba takové názory kritizovat hned v zárodku. Nezodpovědnost nepatří do úst lidí, kjteří šíří kultury. takové lidé ať prodávají ponožky a ne knihy.
# Ludvík
O tom, že Američané jsou v podobných názorech skoro dementní víme, ale že se stejná zhovadilost bude prosazovat i u nás, mě děsí. Zřejmě jsme schopni pro peníze udělat cokoliv, Třeba i stresovat děti. Sám si vzpomínam, jaký vliv na mě měla pohádka bří. Grimmů, O synu francouzského krále a krásné Janičce, že jsem nemohl dlouho usnout a probouzel se spocený. Ze strachu, aby se mi nikdo nesmál, jsem to nikomu neřekl. Dnes vím, že neschopnost a strach mluvit o svém vlastním strachu mě mohlo poznamenat na celý život. Od mnoha dospělých lidí to slýchávám a často. Pokud dětem čteme pohádky ve kterých je strach, násilí a hrůza, pak to más ymsl pouze v okamžiku, kdy jsme schopni s nimi o tomto diskutovat. Redaktorům knih je to jedno, je zajímá jen zisk, a rodiče často mají problém sami se sebou, natož aby vychovávali své děti.

You have no rights to post comments