plzen 1945 3 25 mahler valka

25. březen 1945 byl v Plzni krásný jarní den nebe bez mráčku, sluníčko hřálo... Měl jsem to z Harfy, kde jsme bydleli pod poštou, kousek přes Rokytku u hřiště DTJ, byl tam běžecký okruh a volejbalové hřiště hned ráno jsem tam vyrazil maminka, která měla svátek, bylo Marie, ještě za mnou volala, abych nezmeškal oběd, že uvaří něco slavnostního: válečnou svíčkovou s králíkem...

Kolem sítě se nás sešlo šest-čtyři kluci a dvě děvčata všem nám tehdy bylo šestnáct, horká krev hráli jsme jen v trenýrkách a tričkách. Uprostřed setu se ozvaly sirény, houkaly letecký poplach to ovšem bylo v průmyslových Vysočanech časté, zpravidla šlo jen o přelety, a tak jsme nerušeně pokračovali, načež se od východu objevila formace ohromných amerických liberátorů... Letěly výjimečně nízko. začali jsme jim nadšeně mávat!

A vtom se otevřelo peklo: tam, kde stála rafinerie Fistag, vybuchl snad padesátimetrový černorudý hrozen střecha nad halou Pragovky se nafoukla a vyletěla do povětří rázem se rozpoutala smršť, všude vyšlehly plameny, detonace zdvihly vichr, který lámal stromy, dým zakryl nebe...
V šeru jsme pádili do krytu: byla tam pouze kitlna coby šatna a pod ní sklípek, kde správce skladoval brambory tam jsme se namačkali už přidušeni zvířeným prachem a zoufale si tiskli uši, protože svist a exploze bomb tlačily ukrutnou bolestí na bubínky výbuchy námi pohazovaly jako kuželkami ...
Mezi vlnami, v nichž bombardéry nalétávaly, námi začal lomcovat chlad (mládí si sotva připouští pomyšlení na smrt), a tak jsme dva vyběhli pro bundy a pro tepláky ale vůbec jsme hřiště nepoznali: všecko se proměnilo v sopečnou krajinu – zacouvali jsme před tím přízrakem... A tehdy, snad při šestém náletu, se ozvala strašná exploze, která smetla kitlnu a zasypala sklípek. Když jsme se vyhrabali, tměl se před námi asi desetimetrový kráter. Kdyby bomba dopadla o setinku vteřiny později... Pak už nezbývalo než přečkat tu apokalypsu venku, jenomže mezi požáry jsem zahlédl, že hoří také náš barák!

Rozběhl jsem se k domovu, kličkoval jsem podél vlečky, schovával se v jamách zásah vyklenul kolejnice do výše, ocelové střepiny je ze stran prosekaly, mezi pražci ležela nevybuchlá bomba, tlustá jak obrovské sele, dopadem naplocho se zplácla – z Temperolky, která stála proti našemu činžáku a dostala přímý zásah, vystřelovaly plechovky s hořícími barvami, létaly rozbitými okny do bytů, ze tří pater už šlehaly plameny. Zadem přes zdi dvorku jsem se dostal do domu všichni byli ukryti v betonovém sklepě, nikdo ještě nevěděl o požáru. Teprve po poslední, dvanácté vlně, bylo možné proniknout na schodiště a začít s hašením. Náš byt ještě plameny nezasáhly, byla v něm však spoušť: všude jsme šlapali v rozbitém skle, do stěn byly zavrtány úlomky z tříštivých pum, na plotně se vyjímal pekáč se svíčkovou, plný omítky a střepů...

Po noci, kdy se nám podařilo bořící část domu uhasit, jsem se vydal zvědavost byla silnější než vyčerpání na obhlídku okolí: z Naftaspolky se stále valila čpavá mračna trosky Včely, Meinlovky a Odkolkových pekáren dýmaly z hal ČKD zbylo žebroví také z Tip-Topky (kam jsem jako malý školák na koloběžce vozíval obědy tátovi, když zde pracoval v kotelně) stálo jen obvodové zdivoobjemné klády, z nichž se u Jirátli vyráběly překližky a dýhy, odnesla tlaková vlna přes dvě stě metru až „Na vrcha" trestanci patrně vytahovali časovanou bombu, která se zavrtala do suterénu Matičkovy strojírny v ulici .,Na břehu" odřízla nálož kus roháku, pod sutinami zasypán skončil náš listonoš, z pokoje ve třetím poschodí visel vyhřezlý klavír ,,kobercová" setba zpřevracela park hned zkraje dostala plnou trefu mateřská školka, zmizela i s mladou učitelkou, pro kterou jsem veršoval pubertální romance v zámečku barona Freye, kde ve dvacátých letech pobývala pěvkyně Ema Destinová, byl zničen archiv jejích gramofonových nahrávek zásah do novovysočanského krytu nepřežil spolu s desítkami dalších i „nejhezčí pražský strážník" Suchan mrtvoly byly narychlo sváženy do kostela.

Krátce nato, za pouhých šest týdnů bylo po válce, mohla být konečně zveřejněna celková bilance náletu: 235 mrtvých, 417 zraněných, 90 objektů zcela zničeno, 1360 značně poškozeno...
Lidem se zpětně vetřela rozporná myšlenka: v době leteckého zásahu byly válečné dodávky, jež hitlerovci ze zdejších podniků vynucovali, již zanedbatelné chod továren byl ochromen – o výsledku války bylo dávno rozhodnuto...

Jaký tedy mělo to bombardování smysl? Proč k němu došlo? Stal se omyl, šlo o navigační nedopatření? Léta jsme si tragédii takto vysvětlovali.
Až v roce 1975 vyšla ve Washingtonu objemná kniha od K. C. Cartera a R. Muellera „The Army Air Forces in World War Il Cobat Chronology 1941-1945", kde jsou od strany 608 uvedena detailní upřesnění:
K náletu 25. března 1945 startovalo z italských letišť 650 spojeneckých letadel (bombardéry byly doprovázeny stíhačkami Mustang a Lightning. Neděle byla zvolena z ohledem na lidské životy, v továrnách se nepracovalo. ÚIdajným cílem byla průmyslová oblast Prahy, krycí operace směřovala na Norimberg a Würzburg, shoz trhavých bomb (každá o váze 250 kg) trval od 11:48 do 13:02 hodin, nejsilnější ze dvanácti vln byla sedmá (64 bombardérů) a jedenáctá (53 letounů)...

Nuže, nejednalo se o přehmat, nebyla to mýlka. Je nasnadě, o co bohužel fakticky šlo...