Děti do knihoven. Dejte dětem šanci, aby nebyly hloupé

A+ A A-

Co je kýč a jak ho bezpečně rozpoznat v ilustracích

  • Kategorie: Souvislosti

kyc disney

Od chvíle, kdy jsem se naučila písmena, se čtení pro mne stalo základní potřebou. Naštěstí pro mě, jediné nakladatelství pro dětskou knihu v šedesátých letech mi předkládalo díla výtečných autorů. Nakladatelství mělo vysoké požadavky nejen při výběru spisovatelů, ale i ilustrátorů. Nevzpomínám si, že by se mi do rukou dostalo vydání, vyzdobené kýčem, přestože jsem se s pojmem kýč setkala už v dětství.

Jednak proto, že můj učitel kreslení na základní škole věnoval tomu tématu jednu hodinu a od té doby jsem nejen tušila, ale už věděla, že zahradní trpaslíci, umělé květiny, obrazy s labutěmi plachtícími v rudém západu slunce, porcelánové tretky vyrovnané ve vitrínkách – jsou všechno kýč.

A pak také kýč byl (a je) nevyhnutelnou součástí našeho běžného života.
Stačí vzpomenout jen na předměty doprovázející svatební obřad, na nadýchaně-krajkové šaty nevěsty, na marcipánové figurky na dortu, nebo na den Svatého Valentýna, kdy máme záplavu srdíček.

Knihy vydané v šedesátých a sedmdesátých letech zdobily většinou černobílé kresby. Někdy se do nich zařadilo i pár barevných grafik, ale celobarevný tisk byl vzácný. Mně to nevadilo ani v nejmenším, vždyť má představivost se rozjela na plné obrátky hned jak jsem se pohroužila do četby.
Po změně režimu se ale nakladatelství začala množit, na trh se valily spousty knih a v soutěžní horečce se rodilo čím dál víc barevných, malých, velkých, kvákajících, mňoukajících, hrajících a, samozřejmě, kýčovitých vydání pro děti. Jsou nakladatelství, která se specializují přímo na ten „umělecký žánr“, s vědomím, že při koupi knihy je v první řadě rozhodující vkus rodiče. A to je právě kámen úrazu, protože vkus rodiče formuje vkus dítěte.  Co rodič dítěti přečte, ukáže, vloží do rukou, to jeho ratolest přijímá jako etalon a později mívá většinou stejná měřítka.

kyc svejdova dudek splichal
Ilustrátor Adolf Dufek, Šplíchal a Vlasta Švejdová patří mezi typické české představitele ilustračního kýče. Tyto a další podobné kýčokresby, které by i za socialismu neměly šanci na delší přežití, se dnes prezentuji i v takových dětských časopisech jako je Sluníčko a jsou součástí nabídek kýčovitých knih převážně z Egmontu, Librexu, Fragmentu etc. (ukázky připravila redakce Čítárny)

Přitom kýč může neznalého ošálit, mnoho kupujících po něm sáhne snadno. Proč asi? A co je vůbec kýč?
Podle Abrahama A. Molese není umění bez kýče, jedno je nemyslitelné bez druhého. Vznik kýče můžeme datovat do doby rozkvětu měšťanství, za rozvoje buržoazie se kýč znova rozmohl. Průmyslová výroba produkovala, měšťáci konzumovali a konzum se stal zdrojem rychlého obšťastnění, pramenem štěstí.
Kýč v umění je také produktem konzumní společnosti, je to svého druhu „potřeba“. Měšťák totiž očekává, že dílo bude splňovat určitá kritéria, v první řadě, že to dílo bude hezké a že ta hezkost mu umožní, aby se zasnil, aby se ukolébal v sentimentálních snech a přenesl se do světa iluzí.

Právě proto se kýč nikdy nepohrouží do hlubin duše, zůstává povrchní, probouzí falešné naděje a tím se stává nástrojem zapírání skutečnosti a vyhýbání se ji.

Kýč nám nalhává,
že existuje svět, kde není ohyzdnost a znetvoření, kde není bolesti a ztrát, kde smutek rychle vyprchá a každý okamžik, od narození až do smrti, je překrásný a dokonalý. Kde příroda a v ní i lidé, zvířata, žijí v opojení věčným mládím. Kde žít je jednoduché a kde překážky, pokud se nějaké přece jen vyskytnou, se dají snadno překonat.

fischerova kvechova kyc
Mimořádně kvalitním kýčem vládne už desetiletí v knižních ilustracích Fischerová-Kvěchová

Kýč nám namlouvá,
že nikdy nezestárneme a tak se potom na obrázcích všichni culí stejnou miminkovskou tváří, dědeček i babička vypadají jako kdyby jim bylo ještě třicet, osmiletý vnouček je k nerozeznání od své šestnáctileté sestry.

Kýč na nás zkouší sentimentální, levné triky:
ať je to čarodějnice nebo víla, srnečka nebo vlk – všichni na nás hledí nevinně, se široce otevřenýma očima a do mimořádné délky narostlými řasami a u toho se usmívají s odpudivou přeslazeností, abychom se náhodou nezamysleli, jací jsou doopravdy.

Kýč typizuje, chybí v něm charaktery.
Pošťáka od dvorního šaška nebo princeznu od sirotka odlišují maximálně šaty, zlá macecha by se zase určitě umístila na první místa při volbě královny krásy. O nějakém strádání chlapečků a holčiček nemůže být ani řeč, vždyť jejich tvářičky jsou vždy tak červeňoučké, očička jim jenom svítí, pusinky mají úhledně plné, ty děti očividně překypují zdravím, i když pohádka třeba vypráví, že už tři dny neměly co do úst.

kyc dita pepe
Kýč se nevyhýbá ani oblastem, kde se má propagovat dobrá kniha, ilustrace a čtenářství. Neuvěřitelným kýčem v tomto směru je kalendář, které produkuje Celé Česko čte dětem. Fotografie Smolíčka s mrtvolou jelena Dity Pepe z kalendáře je vrcholem nevkusu a klasickou ukázkou fotografického kýče. Kýč roku 2010. Celé Česko čte dětem vydalo neuvěřitelný kalendář. (ukázky připravila redakce Čítárny)

Barvy kýče jsou též odlišné od barev umění,
jsou záměrně přehnané, křiklavé, jako u pouťového zboží, jejich cílem je taky vykřičet nám do tváří ať si je koupíme; nebo jsou přeslazeně, strojeně pastelové, jako sněhové pusinky.

Dnes se můžeme často setkat s ilustracemi, které prozrazují neschopnost kreslíře a, jestli se to spojí s kýčem, pak se to na vkusu našich dětí podepíše důkladnou zkázou.

Jedna podoba kýče se spojila s výrobou kreslených filmů.
Výtah z populárních kreslených filmů se přenáší na papír s nenáročným, kuse zprostředkovaným textem. Často už samotné původní filmy se pohybují na hranici kýče (nebo ji už dokonce dosáhly). Takové „knihy“ nepodporují rozvoj našich dětí, ale jen hmotný zisk výrobců.

Slušné umění obsáhne také jizvy přírody, jak řekl Adorno. Kýč ale není uměním, pro kýč je příznačná průměrnost, banalita, chybí v něm autenticita, osobitost, odstínění, komplexita, které jsou charakteristické pro umělecká díla. Ilustrace na vysoké úrovni není jen znázorněním obsahu textu, není jenom dekorací, ale je mnohem víc než to: je samostatným uměleckým dílem, které působí na naši osobnost.

kyc svejdova skola
Pokud ovšem jsou kýčovité ilustrace používány přímo pro školni učebnice a ovlivňují tak přímo názor nejen dětí, ale i učitelek, pak je na pováženou, zda takovým nakladatelstvím by neměla být odebrána licence. Ilustrace Vlasty Švejdové. (ukázky připravila redakce Čítárny)

Pro děti jsou většinou knihy prvním uměleckým zážitkem a právě proto je výsostně důležitá zodpovědnost rodičů a nakladatelství.
Aby dítě bylo schopno, až vyroste, rozlišovat mezi nevalnými, falešnými a skutečnými hodnotami, musí být vedeno už odmalička dobrým směrem a musí se v něm formovat vkus, protože vkus je dovednost a tato dovednost se může brousit, zušlechťovat, rozvíjet.

Gabriella Rácz pro časopis Csodaceruza, maďarský časopis o dětské literatuře pro děti a mládež
z maďarštiny přeložila Nikoleta Zdražilová

Vaše názory  

# Lena
Dobrý článek, jen bych doplnila podstatné, že dojetí z vlastního dojetí je podstata kýče.
# Leo K
Moc schématický článek. Mnohé je pravda. Jenže každá pravda má své ale . Prostě tak, jak to napsala Gabriella Rácz to nefunguje a označení Švejdové za kýčařku vykládá spíše o autorce. Nejde všechno zastrčit do vymezených zásuvek. Řada entit z nich vyčnívá ať se je snažíme zastrčit jak chceme.
# Kouba
Jak vlastně dochází k tomu že 99% lidí je zde ubohými amatéry v tom co zde dělá? Příčinou je zde to že umíme mluvit a tak i umíme lhát, lež je něco s čím evoluce vůbec nepočítala a tak zde zatím není řešení jak se vypořádat s tím, že lidi mnoho lžou druhým lidem, a mnoho lžou i sami sobě?
# bibi.r
Jsem docela na rozpacích.
Přijde mi, že autorka je už od začátku docela hodně zaujatá a nikoli objektivní.
Jak článek také postupuje, tak spíš než opravdové hodnocení, se jedná jen o podrobnější rozbor (ovšem stále jen velmi obecný) toho, co to vlastně kýč je a jakými znaky se vyznačuje bez nějakých konkrétních příkladů. Přičemž dodané vložené "jakože příklady" (protože se přece jedná o překlad z maďarštiny, kde se text mohl dotýkat něčeho úplně jiného) mi nepřijdou moc objektivní ani seriozní. Zmíněný význam a znaky kýče si můžu velmi snadno najít na internetu (wikipedie) nebo v nějakém slovníku.
A jak už někdo v komentářích poznamenal, takhle to vypadá, že kýč dělali i takové hvězdy jako Josef Lada, Helena Zmatlíková a moje velká srdeční záležitost Jiří Trnka (jehož obrázky se také vyznačují živými barvami a kulatými tvářemi - a to mi jako dítěti fakt nikdy nevadilo).
Kýč byl, je a bude... A dle mého to bude vždy jen záležitostí osobního vkusu.
# Majka
Bibi, přečti si článek znovu a zkus se zamyslet. NIC? Pak nezoufej, zkus to po čase zas. Naděje umírá poslední.
# Honza
Ze 114 knih pouze čtyři před rokem 1989? Ale chyba je v nakladatelích, ne v autorce.
# Vlasta švejdová
V roce1983 dostala VLasta Švejdová 1 cenu za kreslený film Matka na mezinárodním festivalu ve Varně. Proč asi?
# vlasta švejdová
To by Darwin koukal 1974,
Pan Střelnice 1979
Veronika prostě Nika 1983
Soužití tří generací 1980
Budulínek 1984
# vlasta švejdová
Jmenuji se Vlasta Švejdová a jsem označena v pravé části článku jako typická představitelka ilustračního kýče.Vyrostla jsem také na knihách padesátých a šedesátých let.Když jsem vystudovala obor hračky loutky, tak jsem psala a ilustrovala pohádky do různých časopisů,později knih.V tehdejší době, vše bylo pod přísnou kontrolou uměleckou a ideovou.Můj ilustrační rukopis se téměř nezmněnil.Ilustrovala jsem sto čtrnáct knih dvě jsem napsala a asi třicet učebnic,které podléhají ministerstvu školství.V shora uvedených nakladatelstvých jsem nikdy nepublikovala.Mám čtyři děti, šest vnoučat a dvě pravnoučata.Všechny děti potřebují v ilustraci jistotu,srozumitelnost a lásku,Škaredých a náznakových obrázků se bojí.I tak to nebudou mít v životě lehké. Setkávám se s některými dospělými před lety dětmi, které nosí mně k podpisu své staré knihy a říkají ,že jsem je obohatila.
# Maruš
Koukla jsem se na její bibličku a mimo dva tituly, všechno vydáno po roce 1989. Švejdová je ročník 1946 a není ji divné, že se prosadila až v komerční době. Proč asi, že?
# Richard
Ono je to tak, jak jsem četl v článku od Knížáka a v tom s ním skutečně souhlasím:
"Pokleslost se neprojevuje jen v politických kruzích, i náš kulturní život je tragický. Veřejná média nám neustále představují ty nejlepší z nás – Very Important People, což je (v převážné většině) shluk hlupáků s hloupými a prázdnými životy vláčený instantními módami, trendy a papouškující módní hesla. Pořád se dozvídáme komu co vycpali, které ženě byly vidět spodní kalhotky či kdo kde randil. Z oblasti umění se prezentují jen skandální hlouposti. Z toho, co vyžaduje alespoň jemné zamyšlení, se neprezentuje nic. Jsme národ bez politické hrdosti podléhající stádním pudům. Jsme národ téměř bez kultury, poněvadž to, co se dnes prezentuje jako vysoké umění jsou jen echa trendů, které už jinde vyvanuly."
# Jana
dle autorčiných slov je tedy i kýč Lada a Zmatlíková...to mě mrzí :-(
# Ludva
Kýče „dětské světlo lásky“, které jsou tak blbé, až jsou krásné, mohou být založeny na lásce mezi dvěma či více bytostmi, jež je tak mocná, že ony bytosti promění k obrazu svému - zvláště je účinná dětská láska, která je nereflektovaná, z nebe spadlá - ale i na dospělé se může taková láska z nebe snést (v takovém díle se objeví náhle a bez pravdivého popsání okolí i vnitřního života postav). Jedinou realitou těchto uměleckých děl je láska jako princip. V této souvislosti si můžete lépe uvědomit, jak je hloupost - blbost důležitá pro umělce i filosofa, ach jo! Mám velký respekt k dětskému světlu lásky, zvláště k vánočnímu - některé popové hvězdy jsou zcela neposlouchatelné, ale vánoční písně přemohou i je …
# Majka
Cituji kaaj:
Fůůůj funkci kýče si nechávám pro jiný život, jiné skupenství, a hlavně pro kritiky.
Jací rodiče takové děti. Jinak pochopit kýč není otázka pro kritiky, ale pro všechny, kteří chtějí otevřeně a citlivě vnímat svět kolem sebe. Když to sami neumí, jak mohou něco učit malé děti? Nevím zda si autor výroku uvědomuje, ale to malé dítě vnímá svět daleko citlivějí a hlouběji jak on sám. Ale tento poznatek bude mimo jeho chápání.
# kaaj
Je mi to úplně jedno,jak precizně - a to bez ironie - autorka popsala kýč,jeho vznik, funkci atd. je mi to jedno v okamžiku,kdy mám v náručí malé dítě,které seznamuji s prvními pojmy v laskavých barvách a tvarech. Fůůůj funkci kýče si nechávám pro jiný život, jiné skupenství, a hlavně pro kritiky.
# Markéta Vydrová
Vynikající článek! Tak jasný!!! Jako bojovnice proti kýči s potěšením sdílím a šířím a autorce i čítárnám děkuji a tleskám!
# Milena
Velmi přiléhavě to napsal Misantrop ve své Rakovině na kůži Země. : Už není žádné vysoké umění, je jen bezduchá zábava pro bandu dyslektických kreténů... Když procházím Luxor v Praze, tak tam ta slova sedí. není smutnějšího místa než je bezduchý Luxor, i když plný knih.
# Mejdlo
Existuje jeden zvláštní druh ospravedlnitelného, dokonce žádoucího a dokonalého kýče (je to tak blbé, zcela vyprázdněné, až je to krásné), který nazvěme „dětské světlo lásky“ …

Jsou to plyšová velikonoční kuřata, trpaslíci do zahrádky, svaté obrázky s andělem, co nás vede přes lávku, papírové růže ze střelnice a pouťová srdce, cukrová vata, lízátka a nafukovací balónky atd. - je v nich obvykle symbolicky vyjádřen důležitý princip života, který všichni musíme brát v úvahu, i když mu třeba nechceme rozumět a dost; mluví s námi jako s dětmi a dost (tady máš lízátko, tak lízej, jazejčkem, je to sladké, jazejček vede k řeči, když mluvíš, nemůžeš lízat, a když nelízáš, nepřijímáš potravu, nepřijímáš prs, ten, kdo bude moc mluvit, bude mít hlad a za hladem číhá smrt) - z těchto děl vědomí souvislostí přímo vytéká; některý z principů života, správně symbolizovaný dokonalým kýčem, obsahuje všechny souvislosti všech jevů života (trochu přeháním) - i když ten, kdo ho reprodukuje a vydělává na něm, je tam nevložil -, téměř všechno konkrétní vynechal, a tak žádnou souvislost vynechat nemohl, a vytváří zdání, že nevynechal žádný jev! To někdy symbol umí! (Dokonalý kýč je jako text, který je napsán jen ze samých samohlásek.) Některé symboly jsou všezahrnující a středové!
(režisér Karel Vachek)
# Guest
K čemu je umění? Proč malovat a tvořit? každý si určitě prožil okamžik záblesku šílenství, na který existuje jediná možná obrana: to, co se skrývá pod oním lehce vyčpělým slovíčkem „umění“.
# Robo
Napsal to poslyký spiovatel Stanislaw Lem: "Rozmytí hranice mezi uměleckým dílem a smetím, mezi kumštem a lajdáctvím, se mi jeví jako jeden z hlavních znaků naší epochy."
# Jan Nevrlý
Kýče je tolik proto, že málokdo se nevěnuje poukazováním na tento primitivismus lidského myšlení. Díky proto za každý takový článek !!
# Lukáš
Jeden z mála článků na internetu, který vcelku přesně rozebírá principy kýče a to i v podobách, které mnohé lidi překvapí. Opravdu stojí za rozmnožení.
# Rudolf
literatura bulvární, druhořadá, komerční, konvenční, konzumní, laciná, lehká, manipulační, masová, nízká, nonartifíciální, oddechová, pokleslá, populární, relaxační, substandardní, kvaziliteratura či paraliteratura. Za hodnotově nejnižší vrstvu triviální literatury se považuje literární brak, kýč nebo škvár, obrazně zvaný též literární suterén, případně literatura na okraji. Pojmenování brak nebo kýč se odvozuje z německých výrazů Brack (vadné zboží), kitsch (bezcenný obraz), eventuálně kitschen (shrabovat pouliční kal). Slovníkovému pojmu triviální (z latinského „trivialis") pak odpovídají významy jednoduchý, všední, otřepaný, nízký, obecně dostupný.
# Janička
Kýč nám nalhává,že existuje svět, kde není ohyzdnost a znetvoření, kde není bolesti a ztrát, kde smutek rychle vyprchá a každý okamžik, od narození až do smrti, je překrásný a dokonalý. Kde příroda a v ní i lidé, zvířata, žijí v opojení věčným mládím. Kde žít je jednoduché a kde překážky, pokud se nějaké přece jen vyskytnou, se dají snadno překonat. Díky, moc se mi to hodí na náš seminář.

You have no rights to post comments