kniha kouzlo cteni
Nářky na to, že se málo čte, že děti a mládež a lidé vůbec dávají přednost televizi, videu a počítači před knihou, slýcháme od různých fiflen a kulturních mudrlantů velmi často.

Kniha se tak stává praporem kulturního primitiva, který si myslí, že díky tomu, že přečetl ten či onen postmoderní román nebo intelektuální žvásty nějakého filistra, vstupuje mezi kulturní lidi, prostě mezi ty, kdo stojí na správné straně jako opak tuposti, vulgarity a nevzdělanosti. Tak si může každý puberťák či občan středního věku, vedoucí se za ruku se svým protějškem, říci, že miluje – ano, může si to říci jen proto, že netuší, co je to láska.


Ale nejde jen o to, co se čte, nýbrž i o to, jak se čte.
Ani ta nejlepší literatura, je-li v rukách člověka, který se nepovznese nad průměrný obzor, nezmůže nic, ba spíše udělá více škody než užitku. Ten či onen klasik se najednou stane populární a kdekterý hňup si ho začne brát do úst: Shakespeare říká, Shakespeare vidí, Shakespeare zná… co říká, vidí a zná? Jenom ty banality, jež dokáže říkat, vidět a znát sama oběť módní vlny. Vzpomínám si dodnes, jak jsem na střední škole podobně vystupoval se svými referáty (a to už jsem znal okruh klasické kultury mnohem lépe než má komunisty vychovaná a naprosto tupá učitelka) a jak jsem díky velkým jménům dokázal snadno vymoci respekt těch, kteří se jim uměli klanět pouze jako ikonám, nad nimiž nedokázali ani trochu přemýšlet.

Mezi lidmi lze najít občas přesvědčení, že knihu lze buď studovat, čili dělat si různé výpisky, porovnávat ji s jinými knihami, analyzovat ji, nebo naopak ji lze hltat s rozkoší toho, kdo se nemůže dočkat další strany, dalšího vývoje příběhu.
Znám oboje a tvrdím, že ani jedno není to pravé čtení knihy, která opravdu za čtení stojí. Hltavou rozkoš čtenáře znám zejména ze svých dětských let (i když jsem tak i později četl např. Waltariho Sinuheta) a také nikdy asi nezapomenu na zklamání, jaké jsem zažil v naději na novou hltavou četbu při srážce s milým Cervantesovým románem o donu Quijotovi. A právě román Důmyslný rytíř don Quijote de la Mancha nelze ani hltat, ani studovat, má-li být čten s rozkoší, s opravdovou rezonancí. Když jsem ho později dokázal konečně číst (a tak i jiné knihy, s nimiž jsem se osudově, hluboce setkal), vracel jsem se znovu a znovu k právě přečtenému, nechtěl jsem se hnout z místa a zároveň jsou toužil jít dál, má duše rozmanitými svými mohutnostmi obdivovala postřeh, vyjadřovací schopnost, humor, myšlenkovou intenzitu a nevšednost autora. Cervantes mi dal výklad světa, pomohl mi pochopit sebe, bylo to podobné něčemu tak zásadnímu, jako je snad zážitek „naučit se mluvit“.

Číst knihu s rozkoší, to je velmi intimní zkušenost,
která z vás sálá kdykoli, kdy se o ní znovu pořádně rozhovoříte. Není to nadšení z děje, z ponaučení, z koloritu atd., není to něco, co přinášíte jako svůj, od vás odlišný předmět, naopak – jste to vy. Proto je tak obtížné výbornou literaturu interpretovat, pochopit a přiblížit ji jinému, protože není paušální, její celá krása spočívá v tom, jak subjekt vtahuje do sebe, jak se v něm individualizuje a dostává vždy odlišnou, osobní tvář. Jak banální, zbytečné a nízké je proti tomu všechno to paušalizovatelné, obecně kulturní, výchovné čtení, které vede mládež k obrazu fiflen a mudrlantů!