janosik kresba

Velmi neradi bychom se dotkli výhradného práva divadelního referenta udíleti chválu a hanu, zvažovati charaktery a interpretace nebo pochvalovati scénickou výpravu u příležitosti premiéry, jejíž vysoká důležitost tkvěla aspoň v nadějích interesentů. Snad od nikoho druhého se nedalo dnes očekávati tak nové a životní obrození českého dramatu jako od J. Mahena; avšak premiéra přinesla zklamání a řadu zásadních poznámek, jež budiž dovoleno pronésti jako samostatnou úvahu nemající ani uváděti v pochybnost, ani doplňovati vývody páně referentovy.


Janošík je nebo má býti typem hrdiny. Veškero hrdinství můžeme zhruba rozděliti na dva druhy: na typ achillovský a typ gedeónský.

Achilles má jedinou pohnutku svého jednání: svou sílu, svou vysokou vitalitu, svůj životní přebytek.
Takovýto Achilles se stává hrdinou svlékaje ženské sukně; je k tomu predestinován a nemůže býti ničím jiným. Naproti tomu Gedeón se stává hrdinou pod nutkavým tlakem, třeba ze strachu, ze sebeobrany, z aktuelního vlastenectví nebo z božího rozkazu. Je to statečnost slabochů, šílenců nebo moralistů. Každý Gedeón v době míru může býti zahradníkem nebo knězem nebo privátníkem; ve svém koutě je to člověk bez expanze, nečinný, pokojný a nevýznamný, a teprve z nepřekonatelné nutnosti se stává hrdinou.

Podívejme se, jak vzniká jeden takový Gedeón.
Děje se to v prvním aktě Janošíka. Matka budoucího hrdiny leží mrtva, patrně stržena nevolnickou prací; a zatímco seminarista Janošík stojí nad její mrtvolou, jeho otec je k smrti ubit od išpánů, protože nezaplatil pánům za synovy studie. Proč je nezaplatil? Protože nemohl robotiti na svém; a zatímco Janošík stojí nad umírajícím otcem, soudruh Ilčík ho volá na hory, na hory ke zbojníkům: pomstěme se pánům! A zatímco Janošík nechce, přichází Šandor s dráby, aby mladého seminaristu odvedl jako robotníka. Jakou ovcí by vlastně musel býti Janošík, kdyby nyní nechytil tu otcovskou valašku! Smrt rodičů a ztráta vlastní svobody: to by přece stačilo pro nejvotivnějšího seminaristu, aby šel do hor.

Ale jak nelidsky musil býti tento Janošík nucen k vlastnímu hrdinství! Skoro jako člověk, který stojí v hořícím domě a musí býti štulcován, aby vyskočil oknem. V tom je něco více než gedeónského.

Zato však opravdovým hrdinou je Ilčík a škoda že se potom autorovi tak nadobro, tak nenávratně ztratil. Ilčík není veštván do hor; on po nich křičí z vlastního napětí, z hladové potřeby po volnosti, po akci a po mstách. Ilčík je iniciativní, miluje symbolické hory a jde do nich svobodně, aby se vyrovnal s osobní potřebou zabít několik těch pánů a aby dal průchod svým pohotovým silám, beztak zhnuseným rolničením.
Ilčík je hrdina charakteru; Janošík je hrdinou z rozhodnutí.
Zkrátka při jiném průběhu věcí by se Ilčík stal tak jako tak zbojníkem, kdežto Janošík by zůstal páterem a nikdy by se mu ani nesnilo o veliké úloze, ku které byl zvolen.

Tou velikou úlohou byl regiment nad horskými chlapci v aktě druhém, třetím a čtvrtém. Jak je jen možno, že se tento Janošík stal hejtmanem?
Nejkrásnější atitudy páně Vojanovy nedovedly mu dodati skutečné autority; a přesto poslouchají ho takoví lidé jako tančící Hrajnoha, divoký Vlček nebo zamilovaný Haraba, jeden každý z těchto jedenácti pánů kamarádů veselejší, silnější a impulzívnější než Janošík. Tito chlapci jsou vlastně skvělí: tančí, zpívají a těší se ze své horské volnosti, jak dovedou; a takové lidi dovede Janošík držeti na uzdě pouhou mravní gramotností, ne silou, ne převahou šáv, ale pouhým seminaristickým “nezabiješ”; je to hrozné, zabíjí to celou tlupu zbojníků.
Nebo Janošík mezi ostatními není člověk vyšší, nýbrž složitější. Zatímco páni kamarádi jsou kompaktní ve své letoře a ustanovení ku zbojnické svobodě všemi svými schopnostmi, svou kyprostí, svým veselím a svými instinkty, Janošík je komplexní; Janošík je loupežník, evangelík, mesiáš a jakýsi vegetarián zbojnictví se svým “nezabiješ”; je komplexní, tedy má kolize, a byl by tudíž vůbec špatným zbojníkem; a přesto avansoval na vůdce, následkem čeho?

Ještě něco: Horští chlapci mají své lásky, naivní, smyslné a lačné, zrozené volností a divočinou, kdežto Janošík vleče čtyřmi akty svou koženě rytířskou ctnost věrnosti vůči Ance, svou abstraktní lásku bez teploty, bez zbůje a bez zvýšené prudkosti.

janosik Skoczylas Wladyslaw
Ilustrace: Skoczylas

Avšak hledejme ještě jednou Janošíka v prvním aktě. Zděšenému obecenstvu se předvádějí nejkrutější hrůzy roboty. “Ubohý lid,” cítí divák, “což nikdo nepřijde ho osvobodit?” Přijde, a sice je to Janošík. Tak Janošík stává se hrdinou morálním, hrdinou z poslání. Jeho zbojnictví je úkolem, jeho horský pych je ideou.

V pátém aktě tento hrdina padá. Janošík sedí v krčmě, zpívá a potom je přemožen prostou přesilou. Zde je tragika: je to hrdina a je přemožen. Co nám je v tomto pádu hrdiny po jeho poslání, co po jeho ideji? Tragikou Janošíkovou jest, že nebyl tak silný, aby přemohl padesát hajduků.
Janošík nepadá tíhou svého úkolu a osudností své životní idey; nuže k čemu ji potom má a nač vlastně je mravním hrdinou?
Snad proto, aby pan Mahen tímto morálním posláním omluvil svého Janošíka za to, že byl zbojníkem? Stejně jako omlouval jeho útěk do hor, že se to stalo – ze sebeobrany, z nutnosti, z gedeónství.
Podobně bude někdo omlouvati Achilla, že bojoval před Trójou hlavně proto, aby hájil nerozlučitelnost manželství, nebo Rolanda tím, že zabíjeti Hispance dělalo dobře jeho feudalismu a křesanské potřebě viděti Maury jednou týdně v kostele.

Pravý hrdina je ovšem neomluvitelný. Zbojnickou potřebou Janošíkovou není ani msta; on nejedná za sebe, za otce, za oko a za zub; on chce prostě pomáhat utlačenému lidu.
Ale to není heroické, to je zcela abstraktní, téměř poslanecké.
Koncepce Mahenova praví: Janošík není krásný, není veliký, není drahocenný sám o sobě; je nutno ho vsympatizovat obecenstvu a důrazně ho doporučit politicko-českobratrským pudům naší vlasti.
Velkou mravní ideu může míti každý druhý člověk; velikého člověka dělá teprve veliká výkonnost. Mahenův Janošík je hrozně nevýkonný; se svou neplodností a se svou velikou ideou by se dnes neuplatnil ani v nejzanedbanější politické straně.
Ale zdá se, že historický Janošík se pramálo staral o své veliké poslání, nebo bez výčitek svědomí měl chu odejít do Polska, a měl dobře: nebo v Polsku bylo tenkrát ještě více medvědů a ještě větší lesy.

Mahenovo drama má dva póly: první akt, vznik Janošíka, a poslední obraz, Janošíkova smrt.
V prvním aktě vzniká gedeónský hrdina, v posledním aktě umírá achillovský hrdina, historický Janošík; a mezi oběma póly je taková propast, že ji nedovedou překlenouti čtyři kompromisní akty. Morální hrdina prvního aktu a elementární hrdina posledního výstupu jsou dvě zcela různé osoby; druhý Janošík byl skvělou chvílí Vojanovou, který, zdálo se, že se teprve zdvihá po prvních čtyřech aktech.
Mahen ve svém dramatě autentického, historického Janošíka zdramatizoval, to jest zmoralizoval, to jest oddramatizoval.

Avšak přejděme k poslednímu obrazu janošíkovské scény. Janošík je odsouzen, stojí pod šibenicí a – tančí, zpívá, nechává si hráti k tanci. To je krásné, strašné, hrdinské. Janošík dostává kondicionelní milost. “Když jste si mne upekli,” zvolá, nebo byl předtím mučen ohněm, “tedy si mne také snězte.”
To je historický konec Janošíkův.
A to jsou nejkrásnější slova z celého dramatu Mahenova. Janošík stojí před soudci, na popravišti, a mlčí. Je to horský sokol, kterého chytili; je vzdorovitý, plachý, nenávistný a strašně nedůvěřivý. Je to ušlechtilé divoké zvíře; nemlčí z hrdosti, nýbrž z tragické divokosti. Morální Janošík, Janošík Mahenův, mohl mluviti, mohl a měl hájiti svou ideu ještě pod čakanem a mohl stavěti císaři regimenty; ale plachý, horský Janošík nemohl. Divoký Janošík nemůže mluviti, nebo je chycen, plachý Janošík nemůže nic chtíti, nebo je chycen.

Divoký Janošík tančí pod šibenicí a zpívá. Proč tančí morální Janošík? Ten nemá proč tančiti, nebo nikdy nebyl tanečníkem, nezpíval, měl poslání, byl poslancem. Anebo proč netančil dříve, proč nezpíval vůbec? Proč netančil celý život na svých štíhlých nohou, proč nebylo jeho zbojnictví, jeho pych, jeho lesní království tancem mladých a triumfujících noh? Jak osudné nedorozumění! Tento tančící rek, tak poetický, tak krásný, tak mladý, byl zde udělán obětí jakési morálky!
Divoký Janošík nepřijímá milost. “Když jste si mne upekli, tedy si mne snězte!”
Tak končí svůj život: drsným a strašným vtipem; ještě před smrtí se tak ozve, s tragickým akcentem, humor mladého, výbojného, bezstarostného člověka.


A takový humor byl nepochybně elementem celého Janošíkova života; v táboře horských chlapců jistě převládalo veliké spontánní veselí, nebo zde byla volnost, zde bylo mládí; byla zde hrubost výbuchů, veliké hry a heroické oddechy. Veškerá mladost a šastnost byla jakoby ztělesněna v horských chlapcích, pro něž nebyla pouta morálky, společnosti, vlastnictví, povinnosti. Bylo to mladé, bezstarostné božství na horách, byla to veliká příroda na Ružomberku, složená z hor, svobody a lesních pánů kamarádů. Vášně, vzněty, pudy a pohyby, všechny funkce fyzického a dynamického člověka se zde rozvíjely ve vzácný div heroické mladosti. Jak poetická, jak tragická je tato legenda! čtěte jen, jak krásná je u Miloše Jiránka (v Dojmech a potulkách)! A konec této družiny, pád těchto volných energií, této heroické svobody a té mladé životní radosti, to nejkrásnější a největší ze všech slovanských tragédií.

U Mahena je to historie českého člověka, jeho morálky, jeho evangelictví a jeho mravního poslání; smutná historie se smutným koncem. Mahenův Janošík, jenž nechtěl nikoho zabíti, zabil někoho lepšího, než byl sám: pravého Janošíka.
A nyní vychází ten Lžismerdis, ten nepravý Janošík; místo spontánní síly má mravní úkol, místo krve má červenou nit: českou morálku.

Existuje cosi, jakýsi český démon nebo nějaká kletba.
Představte si tu zcela zvláštní krutost: vyjmouti třeba z naší historie člověka a nacpati ho ideou, ideovostí, moralismem, ctností, politikou; ale běda, ten člověk byl doposud živý a umřel teprve při svém vycpávání. Ale není to krutost; je to tedy snad nedostatek hmatu pro život, pro teplotu, pro nevychladlé organismy? Je to jakýsi český démon (a nyní může následovat řada příkladů z včera a dnes).
Je to zvláštní, co se u nás podniká s historií: je to jakési revakcinování národních hrdinů ideovostí; a následkem tohoto vočkování se z nich všeobecně stávají jakási obětní, oltářní zvířata…

Karel Čapek / Přehled 21. a 28. 10.