Děti do knihoven. Dejte dětem šanci, aby nebyly hloupé

A+ A A-

Kouzlo smyslů. Vnímání a jazyk ve více než lidském světě

abram kouzlo smyslu

Po tisíce generací se lidské bytosti považovaly za součást širšího společenství přírody a pěstovaly aktivní vztahy nejen mezi sebou navzájem, ale i s ostatními zvířaty, rostlinami a dalšími přírodními fenomény – včetně hor, řek a větrů a počasí –, jež jsme teprve nedávno začali považovat za neživé a bezduché. Jak tedy mohlo dojít k tomu, že lidé zpřetrhají svou pradávnou sounáležitost s oduševnělým světem přírody? A co musíme dnes my udělat pro to, abychom onen výživný a vzájemně posilující vztah s živou, dýchající zemí znovu obnovili, nechceme-li riskovat další úpadek našeho pozemského domova?

Nad těmito a dalšími podobnými otázkami se zamýšlí americký ekofilosof David Abram ve své knize. Čerpá v ní z pramenů tak různorodých, jako jsou fenomenologie vnímání Maurice Merleau-Pontyho, balijský šamanismus, apačská vyprávění příběhů, i z vlastních bohatých zkušenosti trikového kouzelníka, a odkrývá před námi hlubokou a tajuplnou závislost lidského poznání – včetně samotného daru jazyka a lidského intelektu – na přírodním prostředí.

Odhalením vnímavosti a inteligence veškeré přírody vytrhává Abram naše smysly z navyklých způsobů vidění a slyšení a podněcuje nás k znovuzískání hlubokého příbuzenství s živým tělem země.

Na každé stránce tohoto poetického díla spřádá svou argumentaci s velkým zaujetím, citem, precizností a intelektuální smělostí. Tato přelomová práce současné ekologické filosofie a etiky otevírá nové výhledy nejen pro ekologii a filosofii, ale také pro lingvistiku, psychologii, antropologii a srovnávací religionistiku.

David Abram / Kouzlo smyslů - Vnímání a jazyk ve více než lidském světě / Přeložili Michaela Melechovská a Jiří Zemánek / vydala DharmaGaia, 2013
Za svou knihu David Abram obdržel Lannanovu cenu za literaturu faktu (1997)

Výpisky z knihy:

Běžně mluvíme o kvílejícím větru a zpívajících bystřinách. Jde však přitom o víc než o pouhé metafory. Naše vlastní jazyky jsou neustále vyživovány těmito jinými hlasy – burácením vodopádů a cvrkotem cvrčků. Není to náhoda, že když putujeme v horách, použijeme zcela spontánně k popisu prudce se valících vod nedaleké řeky anglická slova jako „rush“ (spěch), „splash“ (cákat), „gush“ (tryskat), „wash“ (mýt). Jelikož zvuk, jenž všechna tato slova spojuje, je tím, co si voda sama sobě zpívá, když plyne mezi břehy říčního koryta. Není-li jazyk pouze mentálním fenoménem, ale smyslovou aktivitou těla, zrozenou z naší tělesné reciprocity a participace, pak je naše řeč zcela jistě ovlivňována četnými dalšími gesty, zvuky a rytmy, nejen těmi, které příslušejí našemu jedinečnému druhu. Pokud lidský jazyk skutečně vzniká z percepční souhry mezi tělem a světem, pak tento jazyk „náleží“ právě tak živé krajině jako „patří“ nám.

Doytýkat se pokožky stromu, tedy současně znamená zakoušet svou vlastní hmatatelnost, pociťovat, jak jsem sám stromem dotýkán. A vidět svět pak také zároveň znamená zakoušet sama sebe jakožto viditelného, pociťovat, že jsem sám viděn. Je jasné, že zcela nehmotná mysl by nemohla věci ani vidět ani se jich dotýkat – vskutku by nemohla zakoušet vůbec nic. My jsme schopni věci vnímat – dotýkat se jich, slyšet a ochutnávat je – jenom proto, že jakožto těla jsme sami zahrnuti do vnímatelného pole a jelikož máme svoje vlastní textury, zvuky a chutě. Věci můžeme vnímat jedině proto, že jsme sami plně součástí vnímatelného světa, který vnímáme! Stejně tak bychom mohli říci, že jsme orgány tohoto světa, tělem jeho těla, a že svět vnímá sám sebe skrze nás.

Při toulce lesem zíráme do jeho zelených a zšeřelých hlubin, nasloucháme mlčenlivému listoví, vychutnáváme chladivý a provoněný vzduch. Leč taková je transitivita vnímání, reversibilita tělesnosti, díky níž můžeme náhle pocítit, že stromy se dívají na nás – cítíme se být samy vystaveni pohledům, pozorováni a sledováni ze všech stran. Pokud žijeme v tomto lese celé měsíce nebo roky, pak se naše vnímání může znovu proměnit – můžeme začít pociťovat, že jsme součástí tohoto lesa, že jsme s ním pokrevně spříznění a že naše prožívání lesa není nic jiného než les, jenž zakouší sám sebe.

Takové jsou výměny a proměny, které povstávají z prosté skutečnosti, že naše cítící těla jsou zcela provázána s nesmírným tělem země, že „přítomnost světa je právě tak přítomností jeho tělesnosti v mé tělesnosti“.

Animismus a alfabeta. Je pozoruhodné, že žádný z předních vědců 20. století, kteří zkoumali změny vyvolané gramotností, se vážně nezamyslel nad tím, jaký vliv má písmo – a zvláště pak fonetické písmo – na naši zkušenost širšího přírodního světa. Jejich zájem se obvykle soustřeďoval na to, jak fonetické písmo ovlivňuje strukturu a stavbu lidského jazyka,53 způsoby našeho poznávání a myšlení54 nebo vnitřní organizaci lidské společnosti.55 Jinými slovy, většina hlavních výzkumů se zaměřila na vliv alfabety na procesy buď uvnitř lidské společnosti, nebo ve „vnitřní“ lidské mysli. Nicméně omezení takového výzkumu na rámec lidských společenských interakcí a osobního nitra samo odráží antropocentrickou předpojatost, která je tak veskrze charakteristickým rysem alfabetické kultury. Při absenci fonetické gramotnosti nelze o společnosti ani o jejím jazyce, dokonce ani o zkušenosti „myšlení“ nebo vědomí uvažovat izolovaně od mnohočetných nelidských tvarů a sil, které propůjčují svůj vliv všemu našemu počínání (pomysleme jen na naše nepřetržité spojení se zemí pod našima nohama, se vzduchem, jenž víří kolem nás, s rostlinami a zvířaty, které konzumujeme, s každodenním teplem slunce i cyklickou přitažlivostí měsíce). Vskutku, při neexistenci formálního systému psaní začínají lidská společenství sama sebe poznávat především podle toho, jak jsou zpětně reflektována zvířaty a oduševnělou krajinou, jimiž se bezprostředně zabývají. Tato epistemologická závislost je v původních kulturách všech světadílů snadno doložitelná rozmanitými způsoby identifikace člověka s živoucí krajinou, které jsou souhrnně označovány pojmem „totemismus“.

Imaginace není izolovanou mentální schopností (jak se často domníváme), ale spíše možností samotných smyslů vrhnout se za hranice toho, co je bezprostředně dáno, aby navázaly zkusmý kontakt s dalšími stránkami věcí, které přímo nevnímáme, se skrytými nebo neviditelnými aspekty vnímaného. A přesto nejsou takové smyslové anticipace a takovéto projekce svévolné; obvykle odpovídají na podněty, které nám nabízí sama vnímatelná skutečnost.

Akt vnímání je vždy otevřený a neukončený.

– a neukončiteľný – bez začiatku teda – jediný stav prostý zmyslovej skúsenosti tela je hlboký spánok – za hladinou snov (ktoré sú stále vnímané, v tele a zmyslové) – a to tiež nie je stav v moci tela, je to stav, ktorý sa tela chopí, z ktorého prichádzame následne k zmyslom – tým je to vlastne ešte o krok späť k jednotnému nedeliteľnému bezobsažnému z ktorého vychádza desať tisíc vecí.

Nikdy nejsme zcela uzavřeni do nejaké situace vnímání. Máme vždycky trochu svobody svou participaci s jakýmkoli fenoménem přerušit. (My) však tuto participaci dokážeme přerušit pouze tak, že ji vyměníme za jinou. Vždy nám zůstává schopnost změnit nebo přerušit jakoukoli konkrétní situaci participace. Avšak tok samotné participace nikdy přerušit nedokážeme.

...fenomén “nudy” je kultúrne-dobovým vynálezom (znakom odcudzenia sa vlastnému vnímaniu – uviaznutiu v mysľovom aspekte – podvýžive (evolučne) komplexne pripravených tiel – zmyslovo synesteticky) úplne absentujúcim v prírode. Totiž je to niečo ako “nudný film” – zajatí v tme kinosály, imobilizovaní a upriamení pred seba na digitálno-elektronické spektrum farieb – obrazy nevýživné a tempo sledu predurčené – zbavení skutočnej voľby zmeny participácie. Samozrejme, film skončí, alebo odídeme z kinosály – ale dá sa to nazvať a prezentovať ako kultúra – ako význam a výdobytok toľkej ľudskej námahy a technického pokroku? Nie sme (s priemyselnou zábavou) na zlej stope? A nutne vysoká produkcia je iba ďalším znakom, že je to cesta slepá.

Mohli bychom říci, že autentické umění je jednoduše lidskou tvorbou, která ne-lidský element nepotlačuje, nýbrž spíše všemu, co je v materiálech Jiné, umožňuje dál žít a dýchat. V tomto smyslu opravdové umění nevnucuje vnější formu nejaké zdánlivě “inertní” hmotě, ale spíš jí umožňuje, aby povstala z participace a vzájemnosti mezi umělcem a materiály, s nimiž pracuje, ať už jsou to kameny, barvy nebo mluvené slovo. Takto chápáno je umění skutečne kooperativním úsilím, dílem spolutvorby, v níž je ctěn a respektován dynamismus i vlastnosti pozemských materiálů. Na oplátku za prokazovanou úctu materiály do lidské kultury vnášejí ozvěny více než lidského světa.

 
OBRAŤE LIST A ČTĚTE DÁL... Příroda Abram David filosfie

You have no rights to post comments